25 let od boomu Grunge: Bytelný kult a nebo ošálení davů?

Zářijové číslo amerického hudebního měsíčníku Classic Rock neslo podtitul – „25.výročí: Jak grunge spasil rock“. Nejen ze současného pohledu na věc je totiž zřejmé, že žádný grunge tehdy rock nezachránil, natož aby ho spasil, pouze se jen určitým lidem hodil k nakopnutí skomírajících prodejů vlasaté hudby. Už od konce osmdesátých let se zájem posluchačstva otáčel ve prospěch syrovějších tvrdších produkcí a rovněž kapel vyjadřujících se poněkud nestrojeným způsobem. Nápadné to bylo hlavně v oblasti metalu, kdy se do popředí zájmu dostávaly mnohem tvrdší a čím dál extrémnější kapely, než tomu bylo jen o pár let dříve. Střední rockový proud už bavil jen páprdy zasněně vzpomínajících na rok 1981 a uječenost namachrovaných kudrnatých frajerů v kožených kalhotách si údajně dle různých pološílených nadšenců z indie scény žádala direkt. V té době ještě nikdo nevěděl, jak se to semele a co nebo kdo bude tím impulsem, protože alba určitých kapel z MTV šla stále poměrně dobře na odbyt. Tak třeba třetí řadovky kalifornských POISON „Flesh and Blood“ se prodalo v sezónách 1990 a 1991 jen ve Spojených státech okolo šesti milionů kusů, což bylo mnohonásobně více než tomu bylo u prodeje posledního sólového alba jejich idolu z mládí a uznávaného showmana a někdejšího Vanhalena Davida Lee Rotha. Dařilo se však i jiným mladým souborům jako SLAUGHTER, CINDERELLA, WARRANT a mnoho dalším. A třeba s pěti alby na kontě velmi zkušení MÖTLEY CRÜE tehdy prožívali vrchol své kariéry. Naproti tomu mnoho jiných lidí volalo po obnově základních ideálů rocku a drahé produkce utvořené na bázi hymnické líbivosti, mnohdy zkrášlené klávesami, je údajně pálily jako sůl v uších.

Ohromná nadprodukce načepýřeného glam-metalu způsobila, že se zájem mladší generace posluchačstva, i přes značný komerční úspěch některých kapel této zhruba desetileté vlny, počal ubírat trochu jiným směrem, ale nebylo to nic zásadního. Jak tedy vykonat převrat? S mediální podporou, díky reklamám a s použitím klínů do hlavy, jejichž přibíjení bylo zahájeno na podzim roku 1991 výstřelem z Aurory, tedy s úspěchem skladby „Smells Like Teen Spirit“ od jakési punkově neučesané kapely NIRVANA, které mělo právě tehdy vyjít druhé album „Nevermind“, a o které, pokud člověk zrovna nebyl sledovač amerického undergroundu, prakticky nikdo do té doby neslyšel, se to nakonec událo.

Návrat do roku 1990. Souběžně s mírně skomírajícím stavem prodejů uvnitř amerického metalového mainstreamu podporovaného MTV už nějaký ten rok bujila na západním pobřeží jiná scéna, hlásající tzv. opravdovost a čisté ideály, s jakými kdysi mladé kapely rockovou hudbu hrály, a které se údajně během osmdesátých let zcela vytratily. Nemusím připomínat, že mnoho z formací, které nezávislou scénu tehdy v Seattlu ve státě Washington a rovněž v celé Kalifornii vydatně podporovalo, se nakonec onoho výrazného úspěchu nedočkalo a původní klubové kapely soustředěné třeba okolo vydavatelství SubPop nakonec reprezentovaly úplně jiný typ hudby než ti „šikovní talenti“, kteří byli ve správný čas na správném místě (viz. třeba PEARL JAM) a nakonec se pod manažery ukradenou nálepkou „grunge“ proslavili. Vždyť třeba právě PEARL JAM, na debutu zacházející s atmosférou mysticismu a indiánského šamanství, se posléze zvolna a jakoby nic přesunuli prakticky k úplně obyčejnému bigbeatu a stali se z nich  „Stouni pro přemýšlivější“. Ostatně slovo „grunge“ bylo poprvé použito v jedné recenzi na kapelu MUDHONEY v roce 1989. Osobně jsem však rád, že se nakonec pod touto značkou prodávala především hudba hutnějšího metalového rázu, která měla pevnější kořeny (blíže k hardrocku) a byla si schopna udržet fanoušky na delší čas, zatímco všechen garážový bordel a také oni čistí indie-rockeři po jistých náznacích zviditelnění zůstali osamoceni a napůl zapomenuti uvnitř všech těch studentských klubů, alternativních prostorů a neziskově fungujících kanálů. Z tohoto pohledu považuji za nejvýraznější z původních kapel grunge právě SOUNDGARDEN, kteří byli už u počátků v polovině osmdesátých let a stejně tak patřili k nejlepším i v době po boomu jejich stylu a v neposlední řadě měli vždy sakra blízko k heavy metalu a hard rocku legend sedmdesátých let jako LED ZEPPELIN a BLACK SABBATH a hlavně uměli hrát. Nejvýraznějším příkladem svázanosti s metalem jsou však ALICE IN CHAINS.

Když se to tak vezme, ve své podstatě byl grunge jen šikovným tahem určitých jedinců z hudebního průmyslu a lidí od tisku, kteří potřebovali prosadit nová jména a ta stará odeslat do věčných lovišť. Metal byl pro ně lascivní, vychloubačný, hloupý a hlavně přežitý. Ale kdo určuje, co je vlastně přežité? Dle mého především posluchač. Pánové v intošských brýlích s propadlými hrudníčky pod vytahanými batikovanými svetry totiž tak trochu přecenili svoje síly a nenáviděný styl, který měl fanoušky po celém světě, nezničili. Jen jej zkrátka na pár let přibrzdili, dali mu ránu, ze které se určitý čas oklepával, ale pak se vše vrátilo k radosti mnohých do starých kolejí. Nelze totiž zlikvidovat něco, co je natolik úspěšné a má mnohaletou fanouškovskou tradici, tak jako je tomu u metalu. A zejména co je utvářeno natolik výtečnými muzikanty. Navíc to provést prostřednictvím nějaké recesistické náhražky rocku, jakési alternativy? Vždyť je to blbost. Ukázalo se, že kdo prostě má rád rock a metal, ten nepotřebuje alternativu. Když poletím letadlem, tak také budu chtít, aby jej řídil pilot a ne alternativní pilot, ne? Píšu to kvůli tomu, že jestli něco dokázal kdy onen boom alternativního rocku a grunge, tak pouze na pár let rocku a metalu uškodit (prakticky skoro na šest let) a ne jej spasit. Druhou věcí je skutečnost, a jsem za ni rád, že i z této vlny vzešlo několik naprosto parádních nahrávek, bez kterých by si dnes svou sbírku leckterý fanoušek hudby nedokázal představit, a které ještě čtvrtstoletí po svém vydání působí neuvěřitelně silně a přínosně. Holt nic není černobílé a i grunge měl své velmi pozitivní momenty, byť je jasné, že z celkového pohledu způsobil jistý chaos a nepořádek a jeho období by se dalo nazvat jen velmi stěží stejně tak úspěšným, jako jimi opovrhovaná osmdesátá léta, naopak, toho povedeného a výjimečného bylo mnohem, mnohem méně. 

TOP TEN alb:

1. SOUNDGARDEN - Superunknown

2. ALICE IN CHAINS - Dirt

3. SOUNDGARDEN - Badmotorfinger

4. PEARL JAM - Ten

5. SOUNDGARDEN - Down On the Up Side

6. ALICE IN CHAINS - Facelift

7. TEMPLE OF THE DOG - Temple Of The Dog

8. PEARL JAM - Vs.

9. NIRVANA - Nevermind

10. STONE TEMPLE PILOTS - Purple

03.10.2016	Diskuse (82)	Stray