PHILIP H. ANSELMO - Walk Through Exits Only

40%

Phil Anselmo jako nabušený frontman slovutné americké metalové kapely PANTERA, kterou ostatně pomáhal vytáhnout na piedestal kovové scény, což se mu vlastně v průběhu celých devadesátých let vedlo, se stejně jako třeba Mike Patton (zejména FAITH NO MORE, ale rovněž řada méně známých projektů), vždycky stranil zavedeným konvencím a běžným představám o sobě jako o klasickém metalovém pěvci. Odpor obou těchto person k tomu, co je všeobecně chápané jako mainstream, byl již dávno a dlouhodobě znám. Díky tomu si však oba interpreti získali na svou stranu řadu fanoušků, které bych si osobně dovolil rozdělit do dvou kategorií. Na šílence, kterým se to co oba pánové vytvářejí mimo jejich nejslavnějších působišť opravdu líbí, a pak pozéry, kterým prostě jenom stačí zaštítění projektu populárním jménem, aby k upevnění vlastní zajímavosti stačilo nemnohé. Řekněme si to tedy rovnou, oba pánové dnes vytvářejí (dle mého názoru) mimo území jejich nejúspěšnějších kapel nepříliš povedené věci.

Zaměřme se tedy pouze na prvního zmíněného, kterým je Phil Anselmo. Cílem je totiž umístit jeho novou, právě vydanou nahrávku, mimochodem zcela první sólovou desku, do kontextu se stěžejními momenty jeho dávné kariéry. Phil Anselmo byl ostatně vždycky znám nabušeným pracovním kalendářem, takže mimo svého působení v PANTEŘE spolupracoval na mnohých projektech, z nichž ten nejznámější, nazvaný DOWN, představoval dobře uchopený pohled na sludge a stoner metal, jaký je možné vytesat pouze v jižanských oblastech Spojených států. Zde se dostatečně vyřádil s muzikanty působícími v kapelách jako CORROSION OF CONFORMITY a CROWBAR, a upevnil svou náklonnost k temnému rock´n ´rollu, jižanským kořenům a tvorbě starým metalových kapel z Británie, zejména pak BLACK SABBATH. Ovšem k dalším bokovkám jeho kariéry zas až tak nakloněný nejsem.

Mimo projekt DOWN, kde Phil předvádí spíše ohebnější pěvecké polohy, byl totiž přítomen u mnohých brutálnějších dobrodružství nepříliš jednoznačné kvality. Ostatně i v samotné PANTEŘE postupem doby hlasově stále přitvrzoval, až jsem byl v druhé půli devadesátých let na pochybách, zdali tenhle nesnesitelně řvoucí řízek, co do skladeb cedí bezmyšlenkovitě vlastní vztek, je ten samí Phil, který tak parádně odzpíval nejlepší desku této legendy – kterou je samosebou album „Cowboys From Hell“.

Ani z dnešního pohledu nechápu tuhle dobrovolnou sabotáž jeho ve vyšších polohách tolik zabijáckého hlasu, nicméně jsem se s ní postupem doby smířil a rovněž s tím, že kapela, kterou jsem měl na počátku devadesátých let velmi rád, na konci téže dekády již zkrátka nehraje pro mě. Zdá se vám tenhle odstavec zbytečný? Z mého pohledu je však důležitý k upevnění názoru celé této recenze na Anselmovu debutovou sólovku.

Tak tedy první sólovka Phila Anselma vychází přesně čtvrt století poté, co tento pořízek vstoupil do řad kapely, která z něj udělala na metalové scéně celosvětově uznávanou personu. Znaje jeho kariéru i postoje k metalové tvorbě, čekal jsem opravdu ledacos, ale že Phil téměř ani jednou nezapěje čistým hlasem a vše vrhne ve prospěch rozzuřeného growlingu, tak to opravdu ne. Album „Walk Through Exits Only“ mi přijde jako transparent nezajímavého amerického metalu/ metalcoru poslední dekády (vzor LAMB OF GOD), kde na této scéně není snadné rozeznat jednu kapelu od druhé, stejně jako jednoho zpěváka od toho dalšího. Vše se slévá v nekonečné agresivitě, uřvanosti, a instrumentaci sice brilantní, ale co se týče samotných záchytných momentů skladeb, nikterak nápadité. Zdejší kytaristé jsou dle očekávání špičkoví a s nasazením riffující, Phil si vybral opravdu dobře o tom není pochyb, protože i jejich sóla jsou pořádně zašmodrchaná a do zvuků těchto trilek je i vcelku možné se zamilovat, jenže co je to platné, když to celé nemá žádný nosný nápad, žádný originální ksicht, žádný magnetismus – je to jen samoúčelná brutalita zaštítěná jménem známého hudebníka. Nic víc.

Opravdu nejsem typ, kterého by těšilo poslouchat hudbu umlácenou v salvě dvojkopáků, nad kterými zuří tvrďácky vyhlížející pětačtyřicetiletý plešoun, co se snaží posluchači akorát vštípit, že to všechno myslí opravdu upřímně. Kde zůstaly nápady? Kde jsou nějaké dobré skladby? Velmi zručných muzikantů totiž dneska běhá po světě habaděj, ale napiště mimořádnou chytlavou a zároveň tvrdou píseň? Ono je to vlastně to úplně nejtěžší, a tak když Anselmo, jako někdejší frontman slavné kapely PANTERA, přijde s takto brutální kolekcí, která staví především na formě nikoliv na obsahu, protože po několika posleších opravdu nevím o ničem, co by mě zde nějakým způsobem zaujalo (něco díky čemu bych si album chtěl puštět stále znovu), není zkrátka důvod se u této nahrávky nadále pozastavovat. Alibistickou prezentaci vlastní tvrdosti, která má zakrýt skladatelskou bezmocnost velmi rád přenechám jiným. Jasně, deska je to moderní, tvrdá, odehraná špičkovými hudebníky – asi přesně tak jak by si mohli přát všichni návštěvníci zdejší přehlídky zahraničních extrémních špiček, tedy josefovského festivalu Brutal Assault, ale pro mě je tohle produkt, který reprezentuje přesně tu polohu metalové hudby, se kterou nechci mít dlouhodobě nic co do činění. Agresivita bez myšlenky, bez nějaké nadstavby, bez mimořádného důvodu (vždyť takových desek vzniká ročně po stovkách, tak o co jde?) opravdu (ani v metalové hudbě) nepatří k věcem, které bych vítal. Vždyť si ještě dnes dobře pamatuji, jak jsem na sklonku osmdesátých let objevil a poprvé slyšel první čtyři alba SLAYER ( a i první alba jiných tvrďáren), což byla vyloženě radost z poslechu, euforie, jízda, nápaditost, pařba do hymen. Nic takového zde neslyším. Hodnocení tedy uděluji pouze za uznání kvalit hudebníků projektu zúčastněných - již nikdy více.

19.07.2013	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz