VENOM - From The Very Depths

60%

Víte z čeho mám v případě VENOM největší radost? Z toho, že Cronos konečně dostal do své kapely tu pravou pohodu a se svými dvěma současnými spoluhráči tvoří semknutou a velmi nabušeně působící metalovou jednotku, ať už jde o koncerty, tak v případě nového materiálu. Sice nechci tvrdit, že nová deska „From The Very Depths“ je nějakou výjimečnou bombou, kterou bude nutné oslavovat ještě za pár let, ale je poznat, že momentálně v kapele všechno sedí a bylo to poznat již v létě, kdy Angličané poctili svou návštěvou festival Brutal Assault v Josefově a předvedli velmi obstojný výkon, který by se tak nějak čekal od zkušených borců jejich významu. Když právě nové album srovnám s několika předchozími, tvrdím, že jde po dlouhé době o jejich nejživotaschopnější a nejlepší nahrávku a to ve všech směrech. Sice nepatřím k těm, kteří by VENOM po jejich comebacku v polovině devadesátých let nějak sledovali, ale zas si trochu pamatuji, s čím nás v posledních dvaceti letech zásobili. To, že nemám příliš v oblibě jejich novější fázi, však neznamená, že nemám v oblibě VENOM, právě naopak, na několika jejich raných albech z prvé půle osmdesátých let jsem posluchačsky vyrůstal a dodnes nedám na památné songy jako „In League With Satan“, „Live Like An Angel“ nebo „Bloodlust“ dopustit.

Časy mladické nespoutanosti, rozjívenosti, klišovitého satanismu a rock´n´rollového drivu už se sice k VENOM nikdy nevrátí, Cronos už nějakou dobu připomíná spíše než bojovného dravce nějakou panoptikální figurínku ze strašidelného zámku, co stojí rozložen někde v lunaparku, ale to je v podstatě úplně jedno. Bouři od něj dávno nečekám, stejně jako nečekám, že by kdy ještě výrazně promluvil do evolučního dění na blackmetalové scéně, která se dnes již dávno nachází v úplně jiné astrální dimenzi, jen mě prostě těší, že ještě v roce 2015 a po mnoha marných pokusech jsou VENOM schopni nahrát album, za kterým si mohou hrdě stát a necítit se zastarale a trapně. Novinka je metal jako řemen a to myslím na původní black metal prastarého ražení, tedy hudbu bez vylhaných intelektuálně uměleckých berliček, kterými se tak rádi chlácholí mnozí výrazně mladší.

Právě Cronosovi současní spoluhráči – kytarista Rage (vlastním jménem John Stuart Dixon) a bubeník Danté (Daniel John Needham) na mne působí velmi dobře, čehož jsem si všiml již na letním koncertě, ale díky tomu, co vychází z nové nahrávky, má spokojenost trvá, protože novým skladbám oba hudebníci dodávají přesně to, co ony songy potřebují. Rageova sóla přesně naplňují podstatu pekelného heavy metalu, navíc nepůsobí ani moc archaicky (nahrávka si dle mého udržuje vcelku aktuální fazónku) z jakého na počátku osmdesátých let VENOM vzešli a Dantého bicí mají patřičnou mohutnost a celkově onen výsledek zvelebují. Samozřejmě že nová deska vlastní řadu skladatelských trhlin a nepříliš zajímavých momentů či skladeb, ale jsou zde věci, které mne v podstatě baví. Razantní úvod v podobě titulky „From The Very Depths“ a následné „The Death Of Rock´n´Roll“ se velmi povedl. Tyto živelné věci v rychlém tempu album dobře rozjedou, aby posléze, prostřednictvím tří riffovitých songů - „Smoke“, „Temptation“ a „Evil Law“, materiál doznal na větší hutnosti a lze říci i modernosti. Závěrečnou „Rise“ již známe z koncertní podoby a zbytek alba je prostě někdy solidní, někdy vcelku průměrný standard. Jak už jsem výše zmínil, nejde o žádnou bombu, ale rozhodně také nejde o album, o kterém by šlo tvrdit, že nestojí za nic. Cronos prostě udržuje plamen.

29.01.2015	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz