A PERFECT CIRCLE - Eat The Elephant

90%

Podobný návrat si tedy nechám líbit. Američané A PERFECT CIRCLE nejenže sebevědomě navázali na svá více než čtrnáct let stará alba, ale dokonce prostřednictvím novinky „Eat The Elephant“ předkládají své nejvyzrálejší a nejkomplexnější dílko. Tam kde se kdysi mluvilo o nadějném základu pro skvělou kariéru v ranku alternativního rocku, popř. metalu, dnes (po hromadě let mlčení) před námi stojí kapela s natolik charismatickým skladatelským potenciálem a songy přesahujícími omezené teritorium alternativní hudby, až se divím, že celá realizace návratu trvala tak dlouho. Kapela sice ubrala na dravosti, takže ve skladbách nepřevládají valy podladěných kytar, ale naopak se jimi prolínají komorní pasáže stavící na souhře upřednostněného klavíru a hlasu, s rozjasněnějšími gradujícími momenty a vznosnými refrény. Album přesahuje mantinely jakékoliv škatulky, neboť materiál čerpá ingredience, jak z oblastí kytarové alternativy, tak se umí ponořit do pinkfloydovské atmosféry, popřípadě se prostřednictvím zajímavé melodiky dostat na území inteligentního kytarového popu. Jde sice o desku, která asi nezaujme úplně na první poslech, ale pořád má v sobě větší potenciál chytlavosti než starší alba. 

Novinka „Eat The Elephant“ platí za spojení bouřlivějšího debutu „Mer De Noms“ a zasněnější dvojky „Thirteen Step“, nicméně k tomuto spojení ještě přidává na muzikantské vyzrálosti, jemnějších aranžmá a hlavně skladbách, které se nepotřebují hrbit před samozvanými soudci z řad alternativního „dobra“, jelikož jsou prostě skvělé. Koncepční dílo se snaží o narativní vyobrazení všech posunů, které jsou poslední roky patrné všude ve společnosti kolem nás a vybízí k zamyšlení nad změnami chování lidí, jenž každý den provázejí společenská, politická a duchovní dění. Snad to vystihuje věta: Věci, které ještě před pár lety připadaly leckomu přes čáru, se dnes jakoby samo sebou začínají brát jako standardy. Vyhrocenější nálady, zkratkovité jednání, ale i apatie a neochota k zájmu o něco, co přímo nesouvisí s vlastním dvorkem opanovaly prostor. Třebaže deska je psaná spíše z perspektivy, která je vlastní občanovi Spojených států, určité prvky dokáží nalézt styčné body i s životem Evropana.

O produkci se tentokrát postarali oba hlavní aktéři, tedy zpěvák Maynard James Keenan a kytarista Billy Howerdel, které zaštiťuje ještě David Sardy. Je poznat, že materiál se hromadil delší dobu, protože působí do detailu promyšleně a každá skladba je ryzí, velmi silný originál. Sice mezi songy poznáváme spojující linky i v rovině instrumentální, ale co se týče nápadů, není zde jediná položka, která by se tak trochu podobala jiné. Každá ze skladeb je osobitá a vyjadřuje tak trochu jiný část příběhu. Hudebníci si museli ve studiu opravdu dávat záležet, a hlavně byli trpělivý a poctivě pracovali, neboť zde na hodinovém koncepčním materiálu, není ani pětiminutovka navíc. Marně vzpomínám, kdy jsem v podobné oblasti amerického rocku slyšel zajímavější sadu.

Úvod v podobě titulní skladby „Eat The Elephant“ teprve připravuje půdu velkým věcem a teskná skladba navodí melancholickou náladu už prostřednictvím Keenanova hlasu a jemných klavírních partů doprovázených výraznými perkusemi jedoucími zde lehce disharmonickou linku. Druhá „Disillusioned“ má všechny předpoklady dostat materiál do obrátek, protože po atmosféričtějším začátku rozvíří prostor klenuté ornamentální vyhrávky, což přispěje k navýšené gradaci. „The Contrarian“ jsou typičtí buřičští A PERFECT CIRCLE, přesně takový, jak jsme je znali z časů debutového alba „Mer De Noms“. Vyjít tahle jedovatá skladba tehdy, směle bude konkurovat „Judith“ a podobným výstavním kusům. Souhra kytaristů Billy Howerdela a Jamese Ihy s novými spoluhráči, jmenovitě rytmickou sekcí Matt McJunkins (baskytara) a Jeff Friedl (bicí), je bravurní a zejména Keenan navíc dostává do songu patřičnou dávku emocí.

„The Doomed“ je znovu špičkový alternativní rock, tedy song s bohatou nástrojovou výbavou a vynikající aranžerskou prací. Téma lidí zaštiťujících se kdekoliv na světě nálepkou „konzervativní“ a jejich neschopnost opustit svůj probádaný prostor je vlastně jedním z oněch podhoubí celého konceptu. Jako pátá přichází velká lahůdka, takřka popový hitík „So Long, And Thanks For All The Fish“, který působí jako by byl složen někým nezapomenutelným, např. Robertem Smithem z THE CURE nebo snad Stingem v časech THE POLICE, avšak v podání A PERFECT CIRCLE působí jako velmi povědomá a chytlavá skladba mocněji, více stadiónově - i díky většímu kytarovému tlaku a pestrým aranžím včetně bombastických smyčců.  Vrcholem alba jsou však následující tři položky, narvaná atmosférická bomba „Talk Talk“, co dokáže posluchače vyloženě hypnotizovat a jež vlastní ty nejsugestivněji pojaté party, v nichž Howerdelův šestistrunný nástroj kvílí jako meluzínka, dále pak čarokrásná balada „By And Down The River“ s potřebnou atmosférou osudovosti a naprosto dokonalým přednesem M.J.Keenana, a pak konečně klasicky rockový vál „Delicious“, za který by těmto muzikantům patrně děkovali i kanadští RUSH.

Po instrumentálním předělu „DLB“ dochází na další zvláštnost, jak jinak než znovu výtečným způsobem zmáknutou. Skladba „Hourglass“ totiž vlastní od ostatních položek natolik rozdílný zvuk, protože její páteř tvoří vybuzené elektronické zvuky, že by jí zde leckdo nazval nepatřičnou, ale nějakým záhadným způsobem song prostě funguje, a i v rámci celku působí osvěžujícím a velmi dravým dojmem. Navazující zasněné věci jako „Feathers“ nebo neuvěřitelně sugestivní prodlužovaný závěr v podobě „Get The Lead Out“ už jsou jen dovršením celého konceptu, který dostal projekt A PERFECT CIRCLE na zcela nový level. Naprosto mimořádně povedená deska americké rockové scény, mám radost tím spíš, že jsem od tohoto projektu už nic mimořádného nečekal. Smekám a poslouchám album už dva týdny, silných 90%!

02.05.2018	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz