ABBATH - Abbath

80%

Z rozkolu v sestavě norských krkavců IMMORTAL se tedy první otřepal Abbath, který právě v těchto dnech vrhá na pulty svou velmi zdařilou debutovou placku. Tvrdím velmi zdařilou právě proto, že ačkoliv stojím svým posluchačským cítěním spíše vně oné blackmetalové škatulky, musím zde bez rozmyslu potvrdil, že jeho materiál má v sobě (v rovině pozitivní energie) přesah, který bude velmi brzy akceptován v širokém záběru odběratelů jakékoliv metalové hudby, nikoliv jen té blackmetalové. O norském hudebníkovi už se toho před lety napsalo mnoho kontroverzního. Když však necháme mluvit muziku, koho to zajímá? Má zde vůbec význam rozebírat jeho údajnou nespolehlivost a problémy s životosprávou a alkoholem?  Vždyť je to právě on, kdo nelenil a sestavil nahrávku, která jej charakterizuje takřka dokonalým způsobem a ani si nemusí při tom všem hrát na bůhvíjaké klišovité zlo. Vlastně jej naprosto přesně chápu, už prostě neměl sílu na to, táhnout stále stejnou káru s těmi dalšími dvěma, zásobit je nápady a ještě s nimi dávat hlavy dohromady ohledně všech dalších záležitostí, které jsou nutné promyslel a připravit na podporu každého nového nosiče, tedy včetně společného pobytu na několikaměsíčním turné. Vztahy uvnitř kapel se vyčerpají i u mnohem zkušenějších borců, to se prostě stává, někdy mají dokonce podobné „umělé“ svazky schopnost zabít u aktivních jedinců i poslední zbytky iluzí.

Na novém materiálu není ani náznak po únavě a songy působí zcela opačně, než kdyby byly nahrány pouze z nutnosti. Hned je zde poznat, jak Abbath pookřál, protože nyní jede odlehčen a za sebe a materiál tomu, skrze přirozenost vyznění, nepřeplácanost (i když rozhodně ne strohost) a kytaristovi znalosti blackmetalové mytologie, odpovídá. Nejde totiž v případě novinky o žádné bezmyšlenkovité ultra-rychlé běsy, ale o znamenitě poslouchatelné havraní songy vycházející z dávnověku blackmetalové historie, respektive jedné větve tohoto žánru, té, která vyrostla koncem osmdesátých let z odkazu průkopnických hymen švédských BATHORY. V kopcích nad Bergenem tak opět plápolají několikametrové vatry a zátoku prostupuje nekonečný mráz.

Je poznat, že Abbath při tvorbě materiálu rozhodně nezmatkoval, nechtěl být za toho nejvíce zlého a extrémního. Za vším je cítit pečlivá práce a promyšlené postupy. Zvuk je tak kouzelně retro a zároveň průrazný, až srdce pamětníkovo musí zaplesat. Kytary vlastní prapodivný táhlý echo dozvuk, což lze rovněž přičíst náklonnosti ke kultovním albům „Under The Sign Of The Black Mark“ a „Blood, Fire, Death“ od BATHORY. Občas slyšíme nějakou úspornou klávesovou aranži, někde se dostane na povrch part akustické kytary, ale deska si víceméně drží striktně tvrdý ráz. Zaujala mne, přes veškerou temnotu a tvrdost tohoto díla, i melodika, která u IMMORTAL nebyla až tak patrná, a která se vrací až někam ke Quorthonovi a jeho bojovně naladěným severským hymnům. Skvěle zapasovaná do skladeb jsou i kytarová sóla, která vřeští jakoby z dálky, tak jako to bylo zvykem u skandinávských kapel na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Materiál si drží jednolitou atmosféru a jeho náboj ani na chvilku nepolevuje. Za nejlepší skladby považuji krákoravé hymny „Winter Bane“ a „Root Of Mountain“, které mají potenciál svými riffy a válečně naladěnými postupy rozjasnit mysl nejednoho fanouška i toho nejstaršího a nejtemnějšího evropského thrash metalu. Dále pak song „Ocean Of Wounds“, jehož určitá pasáž dá dokonce vzpomenout na „In The League Of Satan“, nejstarší hitovku z repertoáru britských legend VENOM. Abbathovi se podařil naprosto náramný debut, jenž v sobě kloubí opravdový nadhled s osobním zaujetím, a rovněž výborné studiové řemeslo s citem pro silnou skladbu.

31.01.2016	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz