ABIGAIL WILLIAMS - Walk Beyond The Dark

80%

ABIGAIL WILLIAMS se jmenovala dívka, která podle historických kronik v roce 1692 v americkém Salemu obvinila bližní v komunitě ze spolčování s ďáblem a rozpoutala tím kruté inkviziční procesy. Stejné jméno si zvolil v roce 2004 i Ken Sorceron pro svoji black metalovou kapelu, aby poukázal, že i Amerika má historickou zkušenost s čarodějnicemi a satanismem a rozhodl se konkurovat severoevropským rouhačům. Aktuálně má na kontě pět alb s tím, že každé je v rámci daného stylu trochu jiné. Kapela zkoušela různé cesty a hledala zřejmě ideální výraz, který se ji dle mého podařilo nalézt až nyní. Na aktuálním „Walk Beyond The Dark“ Američané přestali vymýšlet a zkusili spíše tradiční black metalovou polohu a kupodivu došli na svůj umělecký vrchol.

Novinka je z různých pohledů povedené dílo, které překvapuje především tím, že ač je po muzikantské stránce kvalitní a vcelku pestré, je stále ortodoxně blackmetalové. Přeci jen syrová, nihilistická hudba zpravidla nepůsobí až takto epickým a muzikálním dojmem. Úspěch dle mého spočívá v tom, že ABIGAIL WILLIAMS mají dnes již větší zkušenosti a schopnosti tvořit klidně i náročnější, více progresivní muziku, rozhodli však na tyto chutě rezignovat a svůj talent nasměrovali k tomu nahrát pořádné, poctivě black metalové album.

Nahrávce tak dominuje, jak se patří bzučivý zvuk kytar, skřehotavý zpěv a rychlé sypačky. Žádné hazardování s temně metalovým evangeliem se na první dojem neděje. Nicméně v druhém plánu jsou ke slyšení smyčce, ambientní intra, atmosférické mezihry, sóla či drobné žánrové odbočky, které skladbám dodávají jakýsi další umělecký rozměr. Důležité ovšem je, že uvedené prvky jsou použité decentně a jen dokreslují onen poctivý black metalový mráz. Snaha o progres tak nikdy nesklouzne ke kýčovité orchestraci nebo nejasnému kočko-psímu výrazu. V tomto ohledu se mi při poslechu nejednou vybaví legendární EMPEROR, kteří melody-symfonickou složku používali podobným způsobem. Výslednému syrovému dojmu ale hodně pomáhá i zpěvákův strhující přednes, který dokáže černě kovový dojem náležitě podpořit.

Album je tedy pekelná jízda, agresivní nebo nepřátelské však není. Nemusíte se s ním při poslechu prát. Skladby nejedou neustále nadoraz a obsahují více poloh, kdy každý rychlý, zběsilý úsek je zpravidla vyvážen odlehčenou atmosférickou pasáží. Občas zazní sólo a hrany nahrávky brousí i melodie, které Američané do hudby též dokázali propašovat. Desetiminutové kompozice díky tomu působí jako příjemně členité a pocit monotónnosti nebo zbytečného natahování se při poslechu nedostavuje. Z tohoto pohledu pak doporučuji zejména epickou „Black Waves“, nápaditou „Sun And Moon“ anebo závěrečný opus „The Final Failure“, ve kterých se dle mého podařilo zachytit opravdu silné momenty. Naproti těm pak stojí výplachy „Ever So Bold“ a „Into The Sleep“, které byť jsou kratší a jednodušší, strohým či primitivním dojmem též nepůsobí.

Často slýchám, že americký black není ten správný, originální, čemuž do jisté míry rozumím, nicméně v kontextu současnosti, kdy legendární severští umělci mírně řečeno stagnují, je dobře, že za Atlantikem funguje konkurence, která dokáže v jejich práci pokračovat. Jako argument bych použil s dovolením právě tohle album.     

02.03.2020	Diskuse (4)	Sicky