ACCEPT - Balls To The Wall

90%

Pátá deska „Balls To the Wall“ se stala pro ACCEPT v mnoha ohledech speciální, ačkoliv ze svého stylu kapela neuhnula ani o píď a reprezentovala stále onen germánsky řízný a zaťatý heavy metal s veškerou svou ocelářskou poctivostí. Pokud se vrátím k oné speciálnosti tohoto období, platí to zejména v souvislosti se zřejmě největším úspěchem ACCEPT na americkém trhu, ke kterému došlo v průběhu roku 1984. Nešlo o průlom do mainstreamu, ale obdržení zlatého certifikátu za pokoření půlmilionové hranice prodejnosti nového alba značilo největší komerční úspěch. Velice pravděpodobně svou roli sehrála i tehdejší móda a s ní související vstup heavymetalové hudby do prodejních žebříčků, neboť jen o pár měsíců dříve šlo v milionových nákladech přes pulty tehdy aktuální album kalifornské kapely QUIET RIOT „Metal Health“ a velké úspěchy tam rovněž zažívaly i britské metalové legendy jako JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN, či OZZY OSBOURNE, případně také tamní hrdinové VAN HALEN, TWISTED AND SISTER nebo DIO. V té době došlo k velkému rozmachu heavy metalu na americké půdě, následkem čeho kapely začaly odevšad vyrůstat jako houby po dešti, podporovány hladovými vydavatelskými stájemi, toužícími z relativně nového směru vytřískat, co se jen dá. Puls metalových osmdesátek se dostal do plného proudu.

Vraťme se však o rok zpět. Po absolvování velice úspěšné evropské šňůry na podporu alba „Restless And Wild“ ACCEPT nelenili a ihned se zavřeli do studií Dietera Dierkse v Sommelnu poblíž Kolína nad Rýnem, kde v letních měsících roku 1983 tvořili ve vlastní režii skladby pro nadcházející album „Balls To The Wall“. Tomuto materiálu posléze nescházela jak stadiónová chytlavost, tak velice dravý ráz, odrážející se na nových zemitých riffech a do celkové hrubosti, která pojila metalový naturel s neotřesitelným rockovým feelingem, do té doby specifickým především pro australské superhvězdy z AC/DC. Materiál v Evropě nakonec vyšel před vánoci 1983 a, dle očekávání, zaznamenal nemalý ohlas fanoušků. Ačkoliv se na něm nenacházela tak pekelně rychlá vypalovačka jako v případě minulé desky skladba „Fast As a Shark“ a výsledek nabízel spíše riffově zatěžkanější písně a celkově sušší sound, přibylo jen málo nespokojených.

V souvislosti s fotografií na čelním obale desky, zachycující obnažené mužské stehno anonymního týpka v kožené bundě, se posléze ve Spojených státech hodně skloňovalo téma homosexuality a šťouraví novináři začínali hledat náznaky kontroverze prakticky za vším, neboť s něčím podobným byly dávány do souvislosti dokonce texty nových skladeb jako „London Leatherboys“ nebo „Love Child“. Nevím, jaké pohnutky vedly tehdy manažerku Gaby Hauke k nápadu, dát desce takovýto prapodivný cover (holt osmdesátá léta), každopádně hudebníci svou souvislost s gay-komunitou vždy odmítali. V Evropě na rozdíl od USA podobným způsobem nikdo neuvažoval a nad takovými hloupostmi se nepozastavoval, naopak se fanoušci radovali, že ACCEPT poslali na trh další skvělé album, ze kterého vzešla velká klasika v podobě mocného titulního songu.

Nepříliš rychlý titulní song, jehož pochodový ráz udával zemitý riff a mocná rytmika, jakoby zhudebňoval nejen sílící dusno okolo ACCEPT té doby, ale mohl být chápán i jako velký manifest náhle sílící metalové komunity osmdesátých let. Udův sveřepý hlasový projev ještě více vystupňoval stadiónový potenciál písně „Balls To the Wall“, k čemuž se později přidal i legendární mnohohlasý chór pochodujících metalových brigád umístěný v závěru této písně. Za mne, velká záležitost v každém ohledu a klasika, kterou kapela hraje v přídavcích svých koncertů ještě v současnosti. Patřičně chlapsky a nabušeně ve výsledku vyzněla i následující hymna „London Leatherboys“, kde ACCEPT nezapřeli svůj talent po napsání úderných pospolitostních čísel. Kapela tehdy vsázela především na přímočarost a silový feeling, který se dostával pod kůži okamžitě, čas ukázal, že právě zde se upevňoval jejich typický zvuk s drásavým Dirkschneiderovým hlasem, skvělou souhrou kytarového dua Wolf Hoffmann/ Hermann Frank a bytelnou rytmikou Peter Baltes/ Stefan Kaufmann.

Po poněkud svižnější, ale ne až tak charismatické písni „Fight It Back“, která nabídla více volnosti a melodiky, zde prezentované prostřednictvím tklivých vyhrávek a o něco zpěvnějšího zaměření, přišel čas na mé dvě nejoblíbenější položky celé desky. Šlo o mocné heavymetalové hymny „Head Over Heels“ a „Losing More Than You´re Ever Had“. Obě písně vešly ve známost především spojením silně návykových refrénů s potřebnou heavymetalovou rtuťovitostí. Na to, že by obě mohly zdobit nejednu bujarou párty, šlo pořád o tvrdé testoronové věci s výstavní kytarovou prací Wolfa Hoffmanna, odrážející do jejich ryze melodických struktur. Ústřední nosný riff u „Head Over Heels“ se ukázal být od prvních momentů fenomenálním a dalo by se dle něho vyučovat skutečnému heavy metalu ještě v současnosti. Naopak onen tklivý náznak romantiky a melancholie, prolínající se gradující melodickou strukturou „Losing More Than You´re Ever Had“, svědčil o zalíbení kapely v pokusech podmanit si na heavy metal tehdy neobvykle nadržený americký trh, reagující žádostivě na vše bezprostřední a chytlavé, třeba i tímto příběhem o chlapovi, který ztratil víc než měl. Jsem přesvědčen, že právě zde nabíraly své inspirace i posléze krátkodobě mega-úspěšné zaoceánské kapely typu RATT či DOKKEN.

Následovala poněkud infantilnější vyřvávačka „Love Child“, která rovněž nebyla vůbec špatnou skladbou, ale ve výsledku zde patřila spíše mezi to průměrnější. I další skladby jako bodrá „Turn Me On“ nebo svižnější motorkářská vypalovačka „Losers And Winners“ ještě více přiblížily zvuk ACCEPT sezóny 1983/84 do prostředí spíše zemitého než vyloženě rychlého heavy metalu. Uvažuji tak však ze zpětného pohledu, neb dobře vím, že otěže rychlosti a tvrdosti tehdy začali přebírat jiní (první alba velkých amerických thrashových stálic). V kontextu tehdejší doby však samozřejmě ACCEPT stále byli jednou z nejdravějších metalových kapel udávajících směr celé pozdější scéně. 

Unikátní se na desce ukázala rovněž další melodická hymna „Guardian Of the Night“, která potvrdila Dirkschneiderovu hlasovou rozmanitost, neboť ten se v ní zaskvěl v poněkud jemnější podobě, podporován z dálky dalším mocným chórem, tolik typickým pro zvuk ACCEPT. Vše posléze zakončila tklivá hymna baladičtějšího rázu „Winter Dreams“, která opět značila další odbočku z typického zvuku, respektive jeho zjemnění. Rostoucí skladatelský potenciál a všestrannost kapely se odrážel v její důslednější aranžerské práci, kde se vzájemně prolínaly party akustické kytary s nepoklidnými vyhrávkami a sólovými výjezdy. Ve výsledku platí deska „Balls To the Wall“ bezesporu za jedno ze tří (při nejhorším čtyř) nejlepších alb historie německých ACCEPT. Jde o naprostou klasiku heavy metalu první poloviny osmdesátých let, která vsadila spíše na chytlavě rockový naturel, zvukovou zemitost, ale také na zpěvnější hymnický potenciál, pořád však fungovala bez závažnějších ústupků z vlastního kovového stylu a z něho vycházející přímočaré síly a kvality.

03.08.2022	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz