ACCEPT - Breaker

80%

V dobách kdy komisař Schimanski proháněl darebáky poblíž přístaviště v Duisburgu, jednoho z četných mnohasettisícových průmyslových měst Westfálska a Severního Porýní, a mnichovský Bayern sváděl na fotbalových trávnících lité boje se svým tehdy největším rivalem Hamburským SV o čelo západoněmecké Bundesligy, dospěli solingenští ACCEPT k rozhodnutí, že zkrátka začnou z čistého stolu a odhodí prvoplánovou ambici po dosažení komerčních vavřínů. Ty se nedařily uzmout skrze chytlavý rock kolovrátkového naturelu, díky kterému se kvintet ještě v roce 1980 nacházel v šedi průměru nepříliš zlobivých kapel, okupujících různé lokální charts. V kapele zrovna nevládla spokojenost s kvalitou svých produkcí a tak na konci zmíněného roku dozrál čas na změny.

Když ACCEPT vyšlo v březnu 1981 třetí řadové album nazvané „Breaker“, nejednomu fanouškovi tvrdé hudby bylo jasné, že kapela udělala dosud nejzásadnější krok správným směrem a přišla na svět s čímsi o poznání aktuálnějším, živelnějším a co do zaujetí hmatatelnějším. Ostatně, nahrávka svůj zlomový naturel odráží i ve svém názvu a je prvním ryze heavymetalovým dílem tou dobou již pět let fungující kapely, která tehdy stále čekala na velké věci. Materiál vznikal přes zimní měsíce pod producentskou taktovkou Dierka Steffense. Jeho hlavním úkolem bylo přitvrzení a taktéž dopomoci kapele zapomenout na předchozí neúspěšný pokus o komerčněji zaměřený rock na albu „I Am Rebel“ z roku 1980.

Hudebníci sami dnes vzpomínají, že uvnitř ACCEPT v roce 1980 zrovna nevládla spokojenost se stylovým zaměřením, ani s kvalitou tehdejší studiové práce, jaká se běžně v Německu využívala v rámci komerčně ambicióznějších projektů. Třetí deska tak byla doprovázena snahou vyvarovat se neduhům dobové módy i vlastnostem obou albových předchůdců. Na Ostrovech sílící Nová vlna britského heavy metalu navíc vlila zarputilým Němcům do žil čerstvou krev a oni všechen svůj um vtěsnali do nových skladeb. „Breaker“ je dost možná úplně prvním ryze heavymetalovým albem od německé kapely, které zažilo výraznější úspěch. Pro samotné ACCEPT navíc znamenalo skutečný zlom.

Nejstarší člen, zpěvák Udo Dirkschneider proslulý buldočí zarputilostí, se zde navíc dokázal vyburcovat k pěveckému výkonu, který se stal základním stavebním kamenem pozdějšího zvuku ACCEPT. Jeho jadrný a až do rykotu přecházející hlas byl postavený na intenzitě, specifické barvě a durdivě rozhořčeném charakteru. K podsaditému chlapíkovi, který se vždy dobře cítil v centru dění na velkých pódiích, tento nově prezentovaný projev pasoval. Kapele rovněž prospělo, že vlastnila kytarový dvojzápřah, jenž až do průlomu JUDAS PRIEST v druhé polovině sedmdesátých let (a posléze i v rámci NWOBHM) nebyl v rockové hudbě zcela typický. Souhra tehdy dvaadvacetiletého kytarového střelce a milovníka klasické hudby Wolfa Hoffmanna s o něco starším Jorgem Fischerem zafungovala dobře a ACCEPT se brzy vyhoupli mezi úplně první bedlivě sledované heavymetalové grupy na Starém kontinentě. 

Zvuku ACCEPT začal udávat agresivní ráz nejen kvílící zvuk obou šestistrunek, ale také divočejší rytmus. Baskytarista Peter Baltes a bubeník Stefan Kaufmann na „Breaker“ rovněž pomohli s intenzivnějším projevem. ACCEPT zkrátka přitvrzení slušelo, ale bez vlivu anglických JUDAS PRIEST by se k němu sotva dokopali. Doba tomu chtěla, že o heavy metal začal být u náctiletých velký zájem a na tento nový rachot začala přísahat nejedna partička adolescentů. Další inspirací pro Němce mohli být i Australané AC/DC, k jejichž novému frontmanovi Brianu Johnsonovi měl Udo hlasově vždy docela blízko. Nicméně to byla právě tvrdost riffů obou bratří Youngů, co navedlo solingenské k změnám. Když dnes „Breaker“ poslouchám, musím říct, že deska působí teprve jako předzvěst příštích velkých věcí. V roce 1981 šlo opravdu o rekordně tvrdý materiál, který se stal základním stavebním kamenem pro růst celé německé metalové scény.

Jak tedy desku, kde nescházel excentrický skřehot, tvrdé kytarové riffy a masivní rytmika, charakterizovat s odstupem čtyř dekád? Jako okamžik nula bundes-heavy metalu. Skladby se sice nacházely ještě pořád tak nějak na půli cesty mezi heavy metalem a s extrémní intenzitou podaným rock´n´rollem, ale nescházela tomu opravdovost a přirozený náboj. Poprvé došlo k využití vícehlasých chorálů a refrénovým zvýraznění, tento prvek do budoucna v jejich písních ještě zesílil. Úvodní dálniční jízda „Starlight“ v roli předzvěsti velkých věcí jakoby v sobě propojila ingredience britských hrdinů tehdejší metalové revoluce - SAXON a MOTÖRHEAD. Hoffmann se blýskl povzbudivým sólem, nepolevující rytmika působila nebezpečněji a Udův hlas doznal podobu sirény. Svižná titulní skladba „Breaker“ se stala klasikou a dnes dost pravděpodobně stále patří k možným adeptům na zařazení do koncertních set-listů ACCEPT. Podle vzoru této písně, která upoutala nejen svou divokostí, ale i chytlavým refrénem, vlastně Udo tvoří hudbu dodnes. S „Run If You Can“ se jelo dál na plný kotel a inspirace JUDAS PRIEST nešlo popřít, ACCEPT však vždy uměli každou svou píseň opatřit vlastním DNA, a tak o nějaké kopírce vůbec nemůže být řeč. 

V „Can´t Stand The Night“ si Němci vyzkoušeli i baladičtější polohu, což rozhodně nebylo na škodu, neboť rozmáchlejší stylový záběr výsledku prospěl a kapela se ukázala v poněkud všestrannějším světle. Členové ACCEPT ostatně vycházeli z hardrockového prostředí sedmdesátých let a tak návaznost na parketu skotských NAZARETH byla provedena s vkusem a na úrovni. Dalším výrazným chorálem se stala „Son Of a Bitch“, z dnešního pohledu drtivě nekorektní a svým způsobem dětinská halekačka, razící téma potřeby jít si neochvějně za svým, bez ohledu na překážky a existenci nepřejících. Při poslechu Udova verbálního projevu v rámci této písně je třeba uznale odvětit: „...ten malej týpek si ale umí udělat prostor!“ 

Povedenou motorkářskou hymnu představuje jak rock´n´roll „Burning“, coby hold všem elektrizujícím inspiracím, tak zpěvná  „Midnight Highway“, dost možná pozůstatek z měkčích a tancovačkovějších časů počátku kariéry ACCEPT. Album obsahuje i druhou baladu „Breaking Up Again“, připomínající mne spíše AOR produkce sedmdesátých let a kapely americké provenience jako STYX či KANSAS. Dává to smysl, neboť v tomto případě jde o píseň zpívanou baskytaristou Peterem Baltesem, velkým příznivcem melodického rocku. Nechybí tak nostalgická nálada a celková jinakost oproti ostatním songům. Ve výsledku do koloritu tvorby ACCEPT tahle píseň sice moc nezapadá, na druhou stranu mu ani nijak nepřekáží. Vše zakončí rázná pouliční halekačka „Down And Out“. Tohle je zkrátka první velké album od německých heavymetalových buldoků.

16.06.2022	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz