ACCEPT - Metal Heart

100%

Etapa okolo šestého alba „Metal Heart“ si v rámci diskografie ACCEPT zaslouží mimořádnou pozornost. Už jenom díky faktu, že se tehdejší písně, při nesporném zachování heavymetalové údernosti a nasazení, začaly vykazovat o poznání nápadnější melodikou, refrény a sborovými vícehlasy. Ze všech klasických alb ACCEPT má právě „Metal Heart“ největší potenciál chytlavosti. Pokud by však kapela hrála ryze jen na stranu podobného kurzu a neměla by v zásobě potřebné nápady, ani pokoru ke své dosavadní cestě, nikdy by výsledek nedopadl tak dobře. Začátkem roku 1985 se již ACCEPT nacházeli mezi nejslavnějšími metalovými skupinami evropského kontinentu, leč nějaký výraznější úspěch ve Spojených státech se jich netýkal, na rozdíl od Němcům tradičně nakloněného Japonska. Už tehdy bylo nepsaným pravidlem, že kdo prorazil v USA, ten po komerční stránce dosáhl nejvyšších met. ACCEPT tehdy velmi stáli o průlom v zámoří, a tak zkusili u následující desky trochu jiný přístup. Výsledkem byla majestátní nahrávka vyleštěná k dokonalosti a s výsostnými proporcemi dynamiky. 

Jak tedy tuto kapitolu začít? Nejprve v roce 1984 odchází ze sestavy kytarista Hermann Frank a je rychle nahrazen svým předchůdcem v řadách ACCEPT Jörgem Fischerem. Přestože solingenská kapela do té doby mnohokrát nahrávala v Dierks studios u dvorního režiséra studiových prací SCORPIONS, znamenitých služeb samotného Dietera Dierkse v roli producenta nikdy nevyužila. Ovšem to se s „Metal Heart“ změnilo a stavitel komerčnějšího zvuku do té doby nejslavnější německé hardrockové kapely byl připraven zanechat svou vlastní stopu i na heavy metalu ACCEPT. Oproti předchozím zemitým a řízným albům, zručně mixovaným a zvučeným Michaelem Wagenerem, právě ono Kovové srdce vyznělo po všech stránkách velkolepěji a představovalo v daném stylu absolutní mainstream.

Tábory fanoušků ACCEPT jsou v souvislosti s „Metal Heart“ většinou rozdělené na dvě skupiny. Ta první nazývá dílo jasně nejlepším materiálem diskografie ACCEPT a je z alba bezmezně nadšena, druhá grupa fans čelila ambivalentním pocitům ohledně příklonu kapely ke komerčnějšímu vyznění. Sám patřím k prvním, ti druzí upřednostňují před „Metal Heart“ zkrátka některá starší alba, především pak další klasiku „Restless And Wild“. Jsem však velkým fanouškem „Metal Heart“, neboť bylo jedním z prvních metalových alb, jaká jsem kdy slyšel, a nesmazatelně se zapsalo do mého vkusu i paměti. V ryze osobní perspektivě stojí tento slabikář heavy metalu prakticky nejvýš a to tvrdím navzdory uznání, jaké chovám k ostatním velkým dílům diskografie ACCEPT. Počínaje „Breaker“ z roku 1981 a konče právě „Metal Heart“ (v případě optimistů lze zohlednit i kvalitu následného, rovněž výtečného a vždy podceňovaného alba „Russian Roullette“) se mluví o zlaté pětileté éře ACCEPT. Časech, které nebudou nikdy překonány. Souhlasím.

Nezapomenutelné album „Metal Heart“ je plné strhujících pasáží a chytlavých refrénů a sborů. Ta deska se vám prostě vypálí trvale do kůry mozkové, pokud tedy budete mít to štěstí a začnete s ní včas, nezkaženi nánosy pseudo-moderního uměleckého balastu. Zde totiž pevná solingenská ocel docílila té nejvyšší jakosti. Před tolika geniálními motivy zkrátka nebylo kam se schovat. Souhra Udova pěveckého výrazu, ať už hysterického jekotu nebo zaníceně potutelných deklamací, se stadiónově nabombenou rytmikou a výstavními kytarovými motivy brala zkrátka dech. O hodně momentech lze říci ještě dnes, že se v nich kytarista Wolf Hoffmann nachází ve své nejlepší čtyřicetiminutovce kariéry. Nezaostávají za ním však ani ostatní, třeba bubeník Stefan Kauffmann zde dokázal prosadit svůj stoprocentní výkon a potvrdil roli velice schopného tlučmistra.

Strašidelné intro titulní skladby, kde majestátnímu zvuku kytary předchází ztišená pasáž, zde umocňující takřka atmosféru klasiky, prostě nemá chybu. Na povrch probleskují jemné pasáže z díla Čajkovského, aby nástup drtivého „heavy“ riffu zapůsobil jako výstřel z pancéřové pěsti. Titulní song se ihned dostal do cválavého tempa a Dirkschneiderův výpravný projev držel napětí v pevně daných mantinelech, vše záhy propuklo v hromový refrén. „Metal Heart“ je, dle mého, jednou z nejlepších ryze heavymetalových skladeb všech dob, což je brzy umocněno i grandiózní kytarovou exhibicí Wolfa Hoffmanna, který do svého nezapomenutelného sóla zapracoval motivy z Beethowenova díla „Pro Elišku“. Věřte mi, v osmdesátých letech nebylo metalového fanouška, který by tyto momenty neznal.

Velmi atraktivní metalová jízda „Midnight Mover“ ukazuje komerčnější stránku kapely. Zacházelo se zde s přehlednými slokami a fantastickým refrénem. Potrhlý text vyprávěl příběh drogového dealera s jeho touhami a potížemi. Z druhého plánu jde však o velice chytrou záležitost, která se jeví vstřícnější k zaoceánskému prostředí. Čeho si na Dirkschneiderovi nejvíce cením, je jeho schopnost nastolit svým hlasem určitou náladu a dodat songu potřebnou dávku atmosféry, ať už živosti, či dramatu. Song číslo 3, známý rovněž díky sekanému riffu (po vzoru AC/DC) a výstavnímu strojovému partu Baltesovy basy, nesl název „Up To The Limit“ a začal, i díky Udovým hlasovým příspěvkům ve slokách, doslova potutelně, aby záhy nabral na stadiónové gradaci, která se musela líbit snad každému. Zábavný rockec pojednávající o cestě bez kompromisů až na vrchol.

Rychlá střela „Wrong Is Right“ je parádní ódou na individualitu jedince. Hysterické tempo, zanícený buldok Udo Dirkschneider u mikrofonu a kytarové laufy nabírající až speedmetalový apetit. Skvělá záležitost od začátku do konce a největší nářez na desce. Kontrastně a pohodově naopak vyznívá chytlavý šlágr „Screaming For A Love-Bite“, který působí asi nejusedleji. Jde o rockec ovlivněný trochu americkou scénou a zároveň trochu AC/DC, vše zahrané s bombastickou osmdesátkovou fazónou. Song měl dokonce rádiové ambice a byl kapelou nominován vedle výše zmiňované „Midnight Mover“ do role singlu. Možná právě zde se Wolf Hoffmann dotkl nejvýrazněji amerického vkusu v rámci heavy metalu. Nalézám zde tedy skvělé harmonie a výborný refrén jako dělaný pro úspěch.

Ocelová „Too High To Get It Right“ fascinuje Udovým prožitkem každého slova a tak rovněž patří k ozdobám. Rozhodně jde o jednu z nejdivočejších skladeb tehdejších ACCEPT, neb je z ní cítit opravdový hněv a energie. Výborný je textový obsah, který odsuzuje hlupáky, kteří se kvůli své naivitě nechají opakovaně podvést a nikdy se ze svých chyb nepoučí. Zlověstná „Dogs On Leads“ upoutává skoro až hororovou atmosférou, ale i boogie kytarou, kvílící zde do plynoucí noci. Z mého pohledu jedna z nejméně tradičních písní na albu, už kvůli šeptavému Udovu hlasovému projevu a celkově různorodějšímu pojetí, které působí kontra-hymnicky. Věc má však kouzlo experimentu, který může být pro někoho poutavý a pro jiného zcela zbytečný a v hudbě ACCEPT nepatřičný. Stejně záludně může leckomu připadat vlastně i „Teach Us To Survive“, což je další poměrně experimentální skladba obsahující laškovné swingové zvraty. Vše se však děje v parametrech stadiónové Hard N´Heavy, takže opravdu nemějte strach. Jedním z největších hitů se stala „Living For Tonite“. Buldočí flák staré dobré metalové školy, který neváhá s nájezdem na silný refrén a útočí bez kompromisů. Ona vlastně i závěrečná „Bound To Fail“ má potenciál hymnického fláku a působí v souladu z celým bezchybným albem.

Velkolepé turné ACCEPT pojali jako vrcholnou událost a představili se s programem Metal Heart po obou stranách Atlantiku. Pravda, v USA byli znovu přijati o něco chladněji, ale na místo toho velký úspěch znovu sklidili na Dálném východě v Zemi vycházejícího slunce. A právě z těchto koncertů byl později sestříhán záznam skvělého živáku vydaného až v roce 1990, v časech kdy už Udo pár let nebyl součástí sestavy. Tento záznam nese název „Staying a Life“ a zachycuje nejslavnější koncertní tažení německých ACCEPT v časech metalové hudbě velice nakloněných.

09.12.2022	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz