ACCEPT - Restless And Wild

100%

Nyní se dostáváme k nahrávce, která se stala definicí německého heavymetalového vzedmutí osmdesátých let. Pokud bych měl vybrat pouze jeden ryzí manifest stylu ACCEPT, a sice ve smyslu síly a hloubky jejich prazákladního směřování, šlo by bezkonkurenčně o jejich čtvrtou řadovou desku „Restless And Wild“. Ta pojímá tu nejdivočejší a nejhymničtější sestavu skladeb, jakou se kdy solingenská kapela vykázala. Tvrdím, že přesně to co značí „The Number Of the Beast“ pro britské IRON MAIDEN, platí v případě těchto Němců u alba „Restless And Wild“. Můžeme si klást otázky, zdali je nebo není náhodou, že obě alba vyšla v tentýž rok, můžeme rovněž namítat, že v budoucnu každá z obou kapel dokázala přijít s dražšími, bohatšími a celkově různorodějšími alby, nicméně ona esence vyvěrající především z entuziasmu a dění roku 1982 měla nezpochybnitelný a trvalý potenciál. Pokud tedy pomineme anglické bubáky VENOM, balancující vesměs na hraně garážového neumětelství, a budeme se pídit po té nejtvrdší a nejkvalitnější tvrdé hudbě, jaká existovala v časech před příchodem debutových desek METALLICY a SLAYER, odpovědí nám bude hned úvodní ďábelská šleha „Fast As a Shark“ právě odsud. Vždyť na podzim roku 1982 šlo velice pravděpodobně o nejtvrdší a nerychlejší heavymetalovou skladbu, jaká byla do té doby napsána.

Již dávno je známé, že materiál čtvrtého alba sebevědomě navázal na předchozí desku „Breaker“ a ještě posílil profil ACCEPT coby kovově řízných metalových nespoutanců ze Severního Porýní. I přestože řady kapely opustil ještě před nahráváním alba kytarista Jörg Fischer, přitvrdilo se nejen zvukově, ale hudebníci přijali za svou i militantněji laděnou image skládající se z různých maskáčových doplňků. Rovněž Udo Dirkschneider se tou dobou ostříhal a působil jako člen komanda chystajícího se k nasazení do nějaké válečné akce. Materiál vznikal v průběhu první poloviny roku 1982 ve studiích Dietera Dierkse (dlouholetého producenta desek SCORPIONS) poblíž Kolína nad Rýnem a jako producent se zde zaskvěl Udův bývalý spoluhráč, někdejší kytarista ACCEPT z poloviny sedmdesátých let, Michael Wagener. Právě Wagener se záhy, v průběhu osmdesátých let, vyprofiloval na celosvětově uznávaného producenta, jehož kredit zaštiťoval nejedno album z pozdější americké Hard´N´Heavy scény.

ACCEPT tedy nakráčeli do studia ve čtveřici Udo Dirkschneider/ Wolf Hoffmann/ Peter Baltes/ Stefan Kaufmann a z pomocí Wagenera dali vzniknout materiálu, jenž definoval parametry pozdějšího germánského heavy metalu. Druhý kytarista Hermann Frank nastoupil až po realizaci studiových prací, takže všechny kytary připadaly tehdy na osamoceného Wolfa Hoffmanna. Nicméně Frank byl již v době vydání uveden jako součást sestavy. Přestože všechny songy byly v instrumentální rovině společným dílem ACCEPT, u některých přeci jen v lyrické složce přispělo textařské duo Smith/Diesel nebo právě tehdy se objevivší manažerka Gaby Hauke (užívající pro tento účel pseudonymu Deaffy) a pozdější Hoffmanova manželka spjatá s následným rozmachem slávy kapely. Spolupráce více autorů se odrazila především na nejmelodičtějších skladbách alba jako třeba „Neon Nights“ nebo „Princess Of the Dawn“. Ty se ostatně ze zarputilého celku asi nejvíce vymykaly a posloužily k navýšení prostorovosti vyznění velkého metalového díla. Holt asi je dobré si někdy nechat poradit.

Deska okamžitě po vydání (říjen 1982) bodovala v několika zemích Evropy (mám na mysli především Nizozemsko, Belgii, Švédsko a Velkou Británii, kde tehdy vrcholila NWOBHM) včetně domácího Německa, ale domoci se ohlasu za Atlantikem se jí nikdy nepodařilo. Ostatně právě v USA vyšla až s půlročním zpožděním v březnu roku 1983 a s alternativním obalem, kde místo fotografie hořících kytar byla využita koncertní fotografie kapely. Na Starém kontinentě se však tou dobou stali ACCEPT senzací, neboť nejen vydání jejich nejdůležitějšího alba šířilo jejich slávu, ale byly to především pověstné koncerty, co dokázalo ke kapele přimknout početné zástupy metalové omladiny. Hudbu ACCEPT, krom Dirkschneiderovy vokální sirény, řízných kytar Wolfa Hoffmanna a silácké rytmiky Baltes/Kaufmann, charakterizovala skoro až buldočí zaťatost, dominantní bojovné nalazení, odrážející se i do krátkých a úsečných chlapských vokálů.

Nejznámějším songem nahrávky se stal vlastně ten úplně první, již výše zmíněný speedmetalový sprint „Fast As a Shark“, kde se ACCEPT zadařilo vyšlehnout ze sebe tu nejdivočejší formu, jaké tehdy byl na metalové scéně kdo schopen. Když z úvodní sekvence, jinak obsahující reprodukovaný úsek z nějaké hloupé bavorské lidovky, vystřelil onen Udův rykot, mající velice blízko ke kategorii pomátnutí smyslů, na což navázal v ďábelském tempu prezentovaný kytarový riff pálící vpřed poháněný zběsilým rytmem, nikdo nemohl pochybovat, že se ACCEPT propracovali (co do tvrdosti) na svůj maximální level. Skladba však upoutala pozornost i freneticky podaným zpěvným refrénem nešetřícím na energii a emocionalitě.

Následovala skvělá titulní riff-jízda „Restless And Wild“ od základu definující nejtypičtější výraz ACCEPT s úderným sloganem, chlapskými sbory a všemi náležitými postupy dobového heavy metalu. Rovněž tento song se stal nesmrtelnou klasikou hranou na koncertech až do současnosti. Pochodový ráz, riffovou nabušenost a celkovou úsečnost má v sobě i třetí „Ahead Of The Pack“ a třeba houpavě skandovaný song „Shake Your Head“ by mohl sloužit jako dokonalá pracovní hymna všemožných „mravenčích“ brigád. Zde rovněž ACCEPT nezapřou svou inspiraci u anglických legend JUDAS PRIEST, zejména pak jejich albovým milníkem „British Steel“, který se stal učebnicovou definicí heavy metalu nejen pro rok 1980. Na albu se docela vyjímá pozvolně plynoucí píseň „Neon Nights“, které je vlastní neobvyklá délka kolem šesti minut, větší melodika, silně nostalgická nálada a celkové kouzlo neobyčejného. I tento song se však v závěru zlomí do rychlejšího tempa a znamenitě graduje.

Stejně jako u „Neon Nights“ využily ACCEPT potenciálu externích textařů i v případě dvou chytlavých rockerských hymen s výraznými refrény „Get Ready“ a „Don´t Go Stealing My Soul Away“. Zde je třeba říct, že druhá zmíněná vyšla rovněž na singlu a nesla sebou jisté stopy náklonosti k australským AC/DC. Pokud bych měl o nějaké skladbě mluvit jako o nejslabší, asi bych bez delšího špekulování označil píseň „Demon´s Night“, u které jako u jediné postrádám nějakou vnitřní přidanou hodnotu. Naopak se mě velice pozdává motorkářská vypalovačka s hlasově rozjetým Dirkschneiderem „Flash Rockin´Man“. Ten se zde opravdu dostal do ráže a, stejně jako na celém albu, potvrdil svou hlasovou neobyčejnost. Na závěr přichází další dlouholetá klasika „Princess Of a Dawn“, které je vlastní výrazně chytlavý a dnes již notoricky známý kytarový part, pochodový ráz a určitá heavymetalová generičnost, zde navíc ještě umocněná textem z říše fantasy, který však nejde příliš hluboko pod povrch, zkrátka velmi hitová záležitost, jež u metalového publika po letech doslova zlidověla. Vábivost této písně umocňuje i part mandolíny nacházející se v její závěrečné části.

Dle mého je „Restless And Wild“ opravdu nejdůležitějším albem v historii ACCEPT, albem, kde se doslova všechno sešlo, nahrávkou, která německou kapelu brzy dostala na vrchol teprve se na svět klubající evropské scény a která ovlivnila obrovské množství následovníků. Pro heavy metal tak v první polovině osmdesátých let šlo o stejně význačný historický moment, jako tomu bylo v případě vydání kteréhokoliv tehdejšího alba IRON MAIDEN. Solingenští ACCEPT se tehdy rozjeli k parádní jízdě, kterou ještě umocnili strhující koncertní formou, a po dobu následující pětiletky (až do prvního Udova odchodu) se prakticky nezadrhli.

10.07.2022	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz