ACCEPT - Russian Roulette

80%

Když ACCEPT koncem ledna 1986 opouštěli Dierks Studios v západoněmeckém Somelnu, věřili, že se svou novou deskou, která znovu působila velmi hymnicky a chytlavě, pohodlně navážou na své předešlé a velmi úspěšné etapy. Ty tři měsíce ve studiu totiž strávili pilováním všeho, co hudbu ACCEPT dělalo vždy atraktivní a bojovně ráznou, takže se produkce tentokrát chopili sami a pouze jako zvukového inženýra přizvali zkušeného Michaela Wagenera.

Sedmá řadovka „Russian Roulette“ nakonec zní o trochu méně bombasticky než předešlá, i po stránce ambic nedostižná nahrávka „Metal Heart“, neboť hudebníci odmítali projít martýriem, jaké sebou údajně neslo svěření se do rukou producenta nejvyhlášenějších alb SCORPIONS, perfekcionalistického Dietera Dierkse. Přestože nové skladby zněly hodně chytlavě a pohodlně na „Metal Heart“ navazovaly, cílem ACCEPT bylo tentokrát spíše přimknutí se k ryzejší „heavy“ podstatě z první poloviny osmdesátých let. I když šlo ve výsledku o vyvážený konsenzus rozličných pohledů na věc. Členové kapely již byli o pár let starší a zkušenější a onen buldočí drive zkrátka již vykouzlit samovolně nešlo. Dost pravděpodobně za onen méně energický feel „Russian Roulette“ mohl fakt, že se kytaristé Wolf Hoffmann a Jörg Fischer a také basák Peter Baltes prostě snažili ukázat vývoj vlastního vyjádření směrem k větší otevřenosti.

No a pak zde stále ještě byla ona Severní Amerika, kterou se nepodařilo dobýt ani při nejvstřícnější konstalaci hvězd v podobě minulého, komerčnějšímu terénu otevřeného alba „Metal Heart“. Ačkoliv si na podobnou věc museli Němci nechat zajít chuť, ten mindrák z neúspěchu v USA u části sestavy stále visel. Jiné tak brzy začaly být i vztahy uvnitř ACCEPT, což se záhy, po evropském turné k sedmému albu, potvrdilo odchodem Uda Dirkschneidera, který již od roku 1987 účinkoval ve vlastní řízné kapele U.D.O. a sklízel v Evropě úspěch s vlastní hudbou, jakou v rámci ACCEPT nebylo možné obdobně přesvědčivě docílit. „Russian Roulette“ se totiž v prvních měsících po svém vydání setkala spíše s kritikou a nespokojeností a až zpětně řada lidí uznala, že šlo o silný materiál, který byl v onom roce 1986 hrubě podceněn. Už název desky napovídal, že se skladbami táhne jakási protiválečná nit fungující zde jako spojnice nepoklidné atmosféry uvnitř ACCEPT. V titulní skladbě je totiž válka vykreslena jako hloupá hra, kterou kdo hraje, ten dozajista zemře. Jak aktuální téma pro dnešní dobu, co říkáte? Rozeberme si tedy toto podceňované, nicméně velmi podnětné album historie německých heavymetalových legend.

Divoká jízda na úvod „TV War“ měla všechny atributy hymnického čísla, jaké od ACCEPT většina fanoušků žádala. Podobné skladby jsou však na desce ve výrazné menšině. Posléze se této rychlé vypalovačce kapela přiblíží snad v případě další zpěvné divočiny „Aiming High“, která z pozice pátého songu vybízí headbangers k divokému reji, paření a chorálování, jak z nejlepších časů heavy metalu. Na těchto dvou písních oceňuji onu spontánnost, ale také profi-provedení, kdy jsou nosné nápady a linky citlivě doplněny o různé vyhrávkové aranže a skvělá kytarová sóla. ACCEPT na „Russian Roulette“ potvrzují, a to ačkoliv jsou jednoznačně stále klasicky heavymetalovou kapelou, že nikdy nebyli lacinou záležitostí, která by jela prvoplán. A to byla jejich velká devíza i v rámci méně úspěšných období.

Kapele velice slušel příklon k hromovým sborům a bojovným chórům, které vydatně zpestřovaly ráz některých skladeb. Asi nejpatrnější to bylo v rámci skvělé hitovky „Monsterman“ postavené na nosném metalickém riffu. Ve výsledku šlo o jakýsi konglomerát typických „heavy a nažhavených ACCEPT“, s čímsi co připomínalo chytlavější produkce po vzoru zaoceánské „haired“ scény. Konkrétně v této písni byl výsledek oněch sborových vícehlasů ohromující, ačkoliv si tuhle skutečnost řada lidí uvědomila až se značným zpožděním. Ono propojení říznější stránky tvorby ACCEPT s klidnějšími a měkčími momenty vlastně způsobila zřejmě největší hodnotu „Russian Roulette“. Deska díky natahovaným věcem, jako je zde titulní hymnus „Russian Roulette“, vtipná obžaloba pokrytectví křesťanské víry v kouzelně atmosférické „Heaven Is Hell“, nebo sentimentální opěvování nutnosti vlastní cesty v polobaladě „It´s Hard To Find a Way“ (pro mne zjevně nejlepší skladbě na tomto albu), získává na nadčasové kvalitě a větší pestrosti. Nemluvě o tom, že všechny tyto písně jsou prostě skvělé.

Někomu budou možná věci jako „Heaven Is Hell“ nebo „Russian Roulette“ připadat příliš pomalé a dělané jaksi bez odpichu, ale, dle mého, skvěle vyvažují terén a z dramaturgického pohledu jejich střídání s hymnami jako „Aiming High“ nebo další chorálovou „Walking In The Shadows“ svědčí o tom, že ACCEPT roku 1986, ačkoliv nebyli příliš jednotni v názorech na novou tvorbu, zaručeně nahráli upřímné album a měli nápadů stále na rozdávání. Deska působí od začátku do konce velmi promyšleně a vyzrále a její velkou devízou jsou vlastně především ony zkušenosti, které kapele umožnily pracovat s nepatrně širšími výrazovými rejstříky. Ten vývoj byl vlastně hodně citlivý a ACCEPT po poslechu Ruské rulety poznal bezpečně každý, i když je pravdou, že A strana je opravdu o něco lepší než Béčko.

„Russian Roulette“ je v globálu jak solidně říznou a agresivní deskou reprezentující typické heavymetalové atributy zvuku ACCEPT, tak na druhou stranu i nahrávkou dramaturgicky propracovanou a vcelku různorodou. Kytarová práce je skvostná, rytmika silově šlape a má pulz bojovného odhodlání. Udo se zde nevyhýbá drsnějším vskřekům, příznačným pro starší etapy fungování, a tahle věc rovněž celek vyvažuje a dělá jej zajímavějším. Byl to právě on, kdo držel sound ACCEPT znatelně dál od americké uhlazenosti a rockové konformity tamních žebříčků, do kterých se toužili dostat Hoffmann s Baltesem. Nevýhodou se stalo několik slabších skladeb umístěných v závěru nosiče, tak jako tomu bylo v případě nostalgické „Man Enough To Cry“ vypovídající o jistém žalostném chlapovi, případě nepříliš nápadité „Stand Tight“, která prakticky proteče, bez toho, aby si jí posluchač vůbec zapamatoval. „Russian Roulette“ vnímám jako obstojné zakončení zlaté osmdesátkové etapy ACCEPT a i přes několik slabších míst, řadím tohle album spíše k těm hodně povedeným.

27.12.2022	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz