ACCEPT - Zlín, Sportovní hala Euronics, 25.října 2014

ACCEPT letos obrážejí svět s novou řadovou deskou, která bez ohledu na různorodé hodnocení nabízí dostatek nového koncertního materiálu a jako již každý rok od velkého comebacku v roce 2010 mají čeští fanoušci možnost spatřit jejich koncertní fazónu také v naší zemi. Svátek klasického heavy metalu se letos konal ve Zlíně, který není německým titánům nikterak neznámým městem. Když pominu účast kapely na festivalu Masters Of Rock, byli ACCEPT na stejném místě před dvěma lety. Já jsem si na jejich návštěvu poměrně dlouho brousil zuby a jsem rád, že nakonec se vše sešlo s regulérním koncertem, který bude prostě vždy lepší než jakkoliv významná pozice festivalového headlinera. A o tom, že to tahle německá smečka (tvořená většinou hudebníky žijícími dnes ve Spojených státech) vzala nadmíru poctivě, není třeba dlouze debatovat, ale prosím postupně.

Stává se opravdu výjimečně, že na vás hlavní kapela vystartuje hned v úvodu, takže bylo nutné nejprve vyslechnout předkapely. Této role se zhostila ostravská SALAMANDRA a rovněž australští DAMNATIONS DAY. K první zmíněné nejsou třeba dlouhé komentáře, power metal se mi poměrně zásadním způsobem příčí a než abych se pouštěl do ostré kritiky, konstatuji pouze, že nasadit špunty do uší pro mě byla nejlepší možná volba. Přeci jen si však jeden komentář neodpustím, to co předváděl osvětlovač, byl čistý sadismus, pouštět po téměř celý koncert blikačku s kadencí půl sekundy se zkrátka neslučuje se zdravým rozumem. Australani, kteří se sami označují jako progresivní power metal, odehráli svůj set s mladickou energií, ale jejich střídání kvapíků s pomalými melodickými částmi dokonale zabíjelo atmosféru. Těžko říct, jestli to byl záměr, ale druhou polovinu jejich koncertu tvořily už spíše svižnější kousky a tak jejich třičtvrtěhodina utekla nakonec celkem rychle, byť zvuk byl po celou dobu jejich setů těžce podprůměrný.

Krátce před desátou hodinou nastal čas na úvodní intro songu „Stampede“ a ACCEPT na nás vletěli s opravdovou grácií. Obavy o zvuk se však ukázaly jako oprávněné. Alespoň z mého místa byly první tři písně zvukově celkem rozhozené a člověk musel Hoffmanovu kytaru a Tornillův zpěv hledat ve změti nepříjemného hluku. Navíc mám pocit, že u „Stampede“ měli problémy s orientací ve zvukové kouli i samotní aktéři, protože zpěvák se ztratil, hlavní kytarista pokazil sólo a pokud si dobře vzpomínám, tak i bubeník v jednu chvíli vypadl z rytmu. Jasně, byly to jen okamžiky, ale člověk to postřehne, když si novou desku před koncertem několikrát protočí ve sluchátkách. Chybou se brzy ukázalo i mé následné zahození špuntů, nevím, jestli je to v této sportovní hale běžné, ale celý koncert byl tak neuvěřitelně nahlas, že to jednak bránilo zavedené frázi „krystalicky čistý zvuk“ a navíc jsem si z koncertu odnesl silnou ušní kocovinu. Zvuk byl pro mě tedy jediný malý kaz na jinak německy precizní dvouhodinové jízdě.

Přejděme k složení setu. U ACCEPT je prostě z čeho vybírat, a tak se střídal hit za hitem sympaticky proložený novým materiálem. Z jednadvaceti položek zaznělo pět nových písní a všechny naživo fungovaly bez jediného zaváhání. Zazněly moje oblíbené „200 Years“ a „From the Ashes We Rise“. Skladbu „Dying Breed“ věnoval Tornillo právě zesnulému Jacku Bruceovi. Chce se mi říct, že novinka „Blind Rage“ je kromě sázky na jistotu především deska tvořená pro živé hraní. Spolu se starými klasikami se člověk mohl vyřvat v refrénech do sytosti a v tom přeci vždy tkvěla hlavní síla teutonských sekerníků, nebo ne? Pozorovat Hoffmana v akci je neuvěřitelná přehlídka emocí a kytarového mistrovství, které vyvrcholilo v jednom z nejlepších okamžiků koncertu, tedy v prodloužené verzi „No Shelter“. Prostřední část se zvrhla ve vzájemné muzikantské hecování mezi Baltesovou baskytarou a Hoffmanovou kytarou a nejsem si jistý, jestli by někdo dokázal klasifikovat vítěze. Největší hity si kapela nechala samozřejmě na konec a o to víc mě pobavilo, když po „Fast As A Shark“ začali někteří ukvapenci odcházet. To si vážně někdo myslí, že by ACCEPT nezahráli takové palby jako „Metal Heart“ a „Balls To The Wall“? Chvíli před půlnoci nastal definitivní konec a každý kdo viděl tuto legendu poprvé jako já, musel odcházet plný euforie. V tu chvíli se ukázaly jakékoliv zvukové mouchy absolutně nepodstatné, protože ten příval energie musel „acceptovat“ každý návštěvník.

Setlist: Stampede/ Stalingrad/ Hellfire/ 200 Years/ Losers and Winners/ London Leatherboys/ Starlight/ Dying Breed/ Final Journey/ Shadow Soldiers/ From the Ashes We Rise/ Restless and Wild/ Ahead of the Pack/ No Shelter/ Princess of the Dawn/ Dark Side of My Heart/ Pandemic/ Fast as a Shark/ Metal Heart/ Teutonic Terror/ Balls to the Wall/.

Fotky: Dalibor Skoupil

30.10.2014	Diskuse (0)	Kropis kropacekmichal@gmail.com