ACCEPT - Too Mean To Die

60%

Můžeme bez problémů přistoupit na to, že Wolf Hoffmann je posledním pamětníkem zlaté etapy a hlavní motor ACCEPT, ale zároveň v souvislosti s touto informací je nutné rovněž dodat, že německý band nebyl nikdy jen o něm, ale i o dalších jeho rovnocenných spoluhráčích. Namátkou vzpomeňme zpěváka Uda Dirkschneidera, baskytaristu Petera Baltese či bubeníka Stefana Kaufmanna. Hoffmann má sice obdobné postavení šéfa ACCEPT jako Steve Harris u IRON MAIDEN, ale vsadím se, že ani mozek Železné panny by svou značku neudržoval při životě za každou cenu. Neobnovoval by ji se svými kámoši od BRITISH LION v případě, kdyby se mu na ní ostatní „Maideni“ vyflákli. Dovedete si představit, že by Harris postupně nahrazoval v sestavě McBaina, Smitha, Dickinsona nebo Murraye někým novým a pořád by se tvářil jakože „my jsme ti IRON MAIDEN“? Já osobně jen stěží. Tím spíš, že IRON MAIDEN jsou stejně specifickou a na konkrétních členech postavenou kapelou stejně jako JUDAS PRIEST, METALLICA a ....ehm, právě ACCEPT. Hoffmann nebyl nikdy tak předsazeným a důležitým článkem sestavy, jako tomu bylo u jmen typu Davea Mustainea, Lemmyho Kilmistera či Roba Halforda. Důvod proč dnes stále drží při životě svůj band, a to i když jej opustili všichni spoluhráči ze slavných osmdesátých let, je z mého pohledu ryze finanční. ACCEPT jsou totiž pro Wolfa jedinou zaručenou spojnicí s nejvyšší heavymetalovou ligou, jejich jméno má, i díky němu, stále zvuk a je v tomto byznysu dlouhodobě zavedenou značkou. Fungování této instituce, připomínající dnes spíše vytunelované es-er-óčko, má tak jediné opodstatnění, a to je čistě pragmatické.

Během právě uplynulé dekády bylo nejednou prokázáno, že Mark Tornillo je vcelku slušným pěvcem, jehož chraplák se navíc ke zvuku ACCEPT velmi hodí, ale přiznejme si to otevřeně, nikdy Uda plně nedokázal nahradit. Stylová podobnost není v tomto případě všechno, neboť ten kvalitativní rozdíl v rámci hlasové síly, osobitosti a feelingu je mezi oběma pěvci asi stejně velký, jako kdyby jste nahradili dirigenta hry současné fotbalové Slávie někým, kdo byl ještě po třicítce na podobném postu kupříkladu ve středočeské Vlašimi. Nic proti Tornillovi, ale solidní revival nebo heavymetalovou kapelu druhého či třetího sledu by měl utáhnout bez problémů (kdyby se v Čechách objevil v sestavě těch nejlepších hejvíkářů, obstál by), velikáni formátu ACCEPT by však měli mít ve svém čele větší kalibr. Na druhou stranu maj ACCEPT velké štěstí, že vlastní velmi oddanou a věrnou fanouškovskou základnu, která jejich songy miluje a ačkoliv se většině pamětníků po Udovi stýská, stejně jako po starých časech, mám za to, že zůstávaj věrní právě i Wolfovi s jeho novou sestavou. Kytarista je si toho vědom, a tak nevidí důvod nepokračovat. 

Pro mne jsou však ACCEPT ryze esenciální kapelou, která je o konkrétních lidech, konkrétních osobnostech a jejich tvářích, o členech klasické sestavy, a tak každou změnu na muzikantském postu v rámci jejich sestavy přežívám se skřípotem zubů. Je to asi jako kdyby v METALLICE jednoho dne nahradili Hammetta třeba někým jako byl Broderick. Vemte si třeba Uwe Lulise, kytaristu spjatého s růstem takových dělníků žánru jako GRAVE DIGGER, jde o to, že si nejsem úplně jist, jak moc je tento člověk vhodný zrovna pro ACCEPT. I další současní členové (bubeník Christoph Williams, nováček a třetí kytarista Philip Shouse nebo baskytarista Martin Motnik) platí bezesporu za výborné muzikanty, ale soudě dle rutinního výrazu aktuálního alba si vážně nemyslím, že jsou nějak více spjati s tvorbou. Spíše jde o zručné žoldáky, kteří na povel spolehlivě odehrají vše, co jim Hoffmann nadiktuje. A to je právě ten největší problém. Aktuální materiál ACCEPT totiž nese osobnostní otisk prakticky jednoho muže. Z těch dalších cítím pouze odvedenou práci, nikoliv onu víru a odevzdání. Ono je to vlastně těžké, zvláště pak za situace, když i šéf hovoří o tom, že se v žádném případě nechce hudebně vyvíjet a že chce nahrávat už jen alba, která si budou podobná jako vejce vejci. Z tohoto důvodu striktně odmítám přistupovat k personálně obnovitelným zdrojům německé kapely s oslavnou náladou, tak jak nám ji předesílají jistá tištěná hudební periodika.

Přejděme tedy k desce „Too Mean To Die“, prostřednictvím které Wolf Hoffmann avizuje, že se nehodlá vzdát své značky a svého heavy metalu, což je samozřejmě v pořádku. Jen odmítám přistupovat k jeho produktu s automatickou servilností. Pokud ACCEPT hlásají, že se nechtějí posouvat ani o píď, a že chtějí hrát svůj metal stále stejně, tak koho deska vlastně můžou potěšit? Určitě ne lidi, kteří pro sebe potřebují hledat v muzice stále něco nového a zajímavého. I kdybych byl tradicionalista, rozhodně bych spíše sáhl po albech jako „Restless And Wild“ nebo „Metal Heart“, než abych si snažil vnutit představu, že se bez novinky neobejdu. Materiál vlastně nikoho nepřekvapí, neboť zvukovou formou, neměnou stylovou zarputilostí a svými nápady nepřekračuje stín několika svých albových předchůdců. Dle mého se jedná možná o nejslabší materiál, který je v rámci ACCEPT nazpíván Tornillem. Úvodní rychlý flák „Zombie Apocalyse“ má bezesporu klasický „heavy“ grunt, důrazné riffy, chlapské vokály a frenetický náboj. Zkrátka slibný úvod, ve výsledku však jde o jednu ze čtyř nosných skladeb celku. Titulní kus „Too Mean To Die“ je řádně rozdivočelý, ale značí jen standard posledních let. To pochodující „mravenci na práci“ ve třetí hymně „Overnight Sensation“ připomínají se svým „o-ooo-ooo“ českému rockerovi povědomé Burlaky. Sice jde o notorickou acceptí obvyklost, ale ve výsledku se mě vlastně skladba líbí. Jen si stále nejsem jistej, jak dlouho to s ní vydržím. Zkrátka takové hezké klišé.

Melodickou kytarovou vyhrávkou a stejně poutavou zpěvnou linkou upoutá asi nejhitovější „No Ones Master“, song vesele jedoucí na vlně živoucí energie klasického hard-bigbeatu. Sice jde znovu o dost klišovitý kolovrátek, ale dobrácké pivaře nesporně potěší. S „The Undertaker“ se dostavuje chlapská bodrost. Pracovnický pochod byl ostatně nominován do pozice pilotního singlu, což je možná dobré rozhodnutí, neboť jde o další velmi snadno čitelnou záležitost, kde není ani špetka nějaké umělecké nadstavby. Druhá polovina alba není zdaleka tak podařená jako ta první, spíše ve mně budí dojem producentsky nadmýchané vaty, kde pár skladeb dozdobují Wolfem Hoffmannem odehrané kytarové sólo pasáže převzaté z děl klasických autorů vážné hudby, takže v „Symphony Of Pain“ dostaneme známé citace z Beethovenova díla a v souvislosti se závěrečnou a vlastně docela ucházející instrumentálkou „Samson And Delilah“  pro změnu trochu našeho Antonína Dvořáka v podání jeho Novosvětské. Tyto předváděčky jsou pro ACCEPT velmi typické a nutno přiznat, že je kytarista opravdu umí hezky zapasovat do skladeb. Problém vidím spíše v tom, že ony skladby se tak nějak nevyjímají z obvyklých stylových schémat a nebýt oněch převzatých klasických partů, neměly by toho zas až tolik k nabízení. Vlastně jedinou výjimečnou položkou druhé poloviny alba je balada „The Best Is Yet To Come“, kde se Tornillo alespoň trochu ukáže coby zpěvák s širším výrazovým spektrem svého hlasu. Naproti tomu věci jako „Sucks To Be You“ a „Not My Problem“ považuji za zbytečnou výplň, díky které byla akorát nahnána stopáž nahrávky.

Z celkového pohledu je „Too Mean To Die“ vlastně docela slušná klasicky heavymetalová deska. Problém vidím spíše v tom, že tuhle docela slušnou heavymetalovou desku nahráli ACCEPT, protože ti by měli opravdu přicházet s něčím víc než průměrným. Vlastně se od minule skoro nic nezměnilo. Při dalších změnách v sestavě mne z toho zkrátka vychází, že tenhle ACCEPT budu mít možná docela problém akceptovat.