AC/DC - Ballbreaker

70%

V roce 1993 AC/DC vypouštějí novou skladbu „Big Gun“ pro soundtrack k filmu Last Action Hero s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli, propadáku, který nebyl divákem zcela doceněn a nesetkal se ani zdaleka s úspěchem svalovcových předchozích rolí – zejména pak velmi úspěšného druhého dílu Terminatora. Píseň si však získává, díky svému krátkému a údernému sloganu, oblibu, nicméně trvale se do koncertního programu nezařadí. Na sklonku roku 1994 přepouští po přátelské dohodě Chris Slade své místo za bicí soupravou navrátilci Philu Ruddovi. Ten se po dvanáctiletém období boje s alkoholovou a drogovou závislostí chytá druhé šance. Již s ním se jde do studia, kde vzniká pod taktovkou Ricka Rubina další studiovka, jenž si klade za cíl, vrátit zvuku AC/DC přirozenou živelnost a nápadnější bluesový feeling, což napovídá, že oproti bombastickému stadiónovému soundu na „The Razor´s Edge“ půjde bezesporu o změnu. Rick Rubin byl ostatně vždy příznivcem zemitějších produkcí a nepřikrášlovanosti a stejně tak jako byl vždy fanouškem amerického rapu a tvrdého funku, měl slabost i pro blues. Produkovat AC/DC patřilo vždy k jeho největším přáním, a tak když jeho jméno dosáhlo v devadesátých let neoddiskutovatelného věhlasu, své sny si prostřednictvím právě tohoto díla splnil.

Deska „Ballbreaker“ nakonec vyšla na podzim roku 1995 a stále platí za zcela jediné album v diskografii Australanů, kde je Rick Rubin podepsán coby producent. Ještě by se slušelo dodat, že tentokrát seděl za mixážním pultem Mike Fraser, nikoliv osvědčený Tony Platt. Desku je možné nazvat klasickým vzorkem zemitého hard rocku a boogie, které je vyhotoveno zcela v souladu s historií nejznámější a největší Australské rock´n´rollové kapely. Spolupráce mezi oběma bratry Youngy po letech znovu zafungovala, a tak se desce vlastně podařilo obstát i v době klasickému rocku nepříliš nakloněné. Typický feeling, tehdy znovu umocněný přímočarými party Phila Rudda, se znovu ukázal aktuální. Deska potvrdila, co už každý dávno dobře věděl, a sice, že AC/DC svou recepturu takřka nikdy nemění, pouze kosmeticky poupravují a aktualizují svůj sound. V polovině devadesátých let přišel čas na přirozenost a kytarový zvuk prostý nějakých kypřidel, nahrávalo se totiž pohromadě a naživo.

Osobně mám však z desky pocit, že se zde poprvé ukázala jistá únava v hlase do té doby bezchybně působícího ryčného vokalisty Briana Johnsona. V tomto směru bylo „Ballbreaker“ prvním krokem k pozvolnému stažení se z nejvyšších met. Na Cliffa Williamse, baskytaristu který byl s Youngy již od roku 1978, byl jako vždy spoleh, ovšem ten nejdůležitější základ nahrávky vězel opět na kytarách, jmenovitě na bytelných riffech Malcolma Younga a na sólo výjezdech, vyhrávkách a rovněž riffech mediálně nejznámějšího člena Anguse Younga. Celá řada lidí oceňovala návrat až kamsi k první polovině osmdesátých let a tvrdila, že tohle jsou po letech, kdy se dbalo spíše na stadiónový hype a velkolepost, opět ti praví, surovější AC/DC.

Něco málo k skladbám. Pilotním songem se stala práskavá „Hard As A Rock“, která vešla ve známost díky svému rozmáchlému riffu a rovněž díky údernému sloganu. Stejně jako v případě poměrně temné a plíživě se šinoucí titulní skladby, umístěné až na závěr desky, měl song potenciál bortit zdi jako ona pověstná demoliční koule. Ta se později objevila i na koncertech a stejně tak je spjata i s obalem celé desky, na kterém opět nechybí Angus Young. Osobně si myslím, že deska „Ballbreaker“ vlastní jeden z nejlepších obalů AC/DC vůbec. Škoda že jeho bravurní nápaditosti neodpovídá jeho hudební složka. Z mého pohledu totiž deska nedosahuje úrovně těch lepších desek z diskografie a jde spíše o materiál, po skladatelské stránce vlastně docela průměrný. Druhým singlem se stala pochodová „Hail Caesar“ se zaťatým riffovým timingem, rázujícím tempem a mnohohlasými sbory. Skladba evokuje téma válečnického odhodlání a pospolitost, proto odkazy na velikost někdejšího římského impéria. Ani „Cover You In Oil“ není zrovna výstavním drahokamem, osobně bych tedy od třetího singlu čekal více. Naproti tomu jistou zajímavost přináší stupňující se hymna s poloakustickou kytarou a rozvolněným Johnsonovým nápěvem „The Furor“. Další poměrně známý song má název „Burnin´ Alive“, ten pro změnu přibližuje ve svém textu případ vzdorování členů sekty Davidiánů státním složkám, které se odehrálo v rozsáhlém objektu poblíž města Waco v Texasu v roce 1993, kde se členové této sekty nakonec raději upálili, než aby se policii vzdali.

AC/DC na pozdějších koncertech v roce 1996 hráli maximálně pět skladeb z desky „Ballbreaker“, kromě již výše zmíněných čtyř písní „Hard As a Rock“, „Cover You In Oil“, „Hail Caesar“ a „Ballbreaker“, to byla občasně už jen dřevní bluesovka „Boogie Man“. Následné turné bylo velice úspěšné a na mnoha štacích zcela vyprodané, nicméně se dostavili i problémy ohledně hlasivek Briana Johnsona, díky čemuž muselo být několik závěrečných koncertů zrušeno. Z mého pohledu si deska „Ballbreaker“ v našich zeměpisných šířkách získala oblibu, ovšem, při vší úctě k ní, z mého pohledu určitě nepatří do oné silnější poloviny diskografie AC/DC. Z příslušného turné roku 1996 byl pořízen na dvd i koncertní záznam ze Španělska, jenž vyšel pod názvem „No Bull“. 

19.10.2020	Diskuse (64)	Stray janpibal@crazydiamond.cz