AC/DC - Blow Up Your Video
Údajná potřeba návratu k vlastním počátkům byla u AC/DC na podzim roku 1987 přetavena i do studiových prací. Od září se totiž v jižní Francii nahrávala další řadová deska. Pod dohledem staronové a v sedmdesátých letech dvorní producentské dvojice George Young / Harry Vanda se všichni snažili navázat na starou etapu zpřed velkého průlomu s alby „Highway to Hell“ a „Back In Black“. Jenže jedna věc je o onom chtění mluvit a druhá pak jej realizovat. Z mého pohledu nebyli AC/DC od svých kořenů dál než právě na konci osmdesátých let. Je sice pravda, že si Australané stále zachovávali svůj hrubý ráz, ale rovněž zde byla snaha jít s dobou, a tak koncertně stylizované videoklipy ovládaly metalové pořady na hudebních televizních kanálech a nic nenasvědčovalo procházce do stroze zařízených putyk. AC/DC obklíčeni desítkami a stovkami nových hair-metalových kapel museli jít zkrátka trochu s dobou, jejich show na turné v roce 1988 byla opět velkolepá.
Deska „Blow Up Your Video“ vydaná u Atco/Atlantic Records hned v lednu roku 1988 zaznamenala o něco menší ohlasy než výběrovka „Who Made Who“ z roku 1986 a zhruba srovnatelné s předchozím řadovým albem „Fly On The Wall“. Do dnes se v USA materiál stěží dobelhal k jedné platině, tedy jednomu milionu prodaných kusů, v celém zbytku světa to pak bylo zhruba obdobné číslo. Navenek však nic nebudilo dojem, že AC/DC, co do úspěšnosti, vlastně přešlapují na místě, neboť dostávali v hudebních médiích hodně prostoru a stále představovali vůdčí band Hard N´Heavy scény. V roce 1989 dokonce tohle album u nás vydal i Supraphon, což byl tehdy kousek opravdu nevídaný. Nicméně vraťme se k dění uvnitř kapely. Nejhorší situace byla tehdy s narůstajícími alkoholovými problémy Malcolma Younga. Ten v průběhu dalších let tvrdil, že kdyby se tehdy nezastavil a neoznámil svým spoluhráčům, že s nimi na nadcházející turné nevyrazí a bude se raději léčit, tak by na světě již příliš dlouho nepobyl. Pauza u něho byla nevyhnutelná, a tak se nadcházející celosvětové turné roku 1988 konalo bez jeho účasti. V sestavě AC/DC jej tehdy u rytmické kytary nahradil o dekádu mladší synovec Stevie Young, v tom čase benjamínek, který Malcolma v hluboké budoucnosti roku 2014 definitivně nahradil i podruhé, to když se u kytaristy postiženého jistou formou demence zhoršoval zdravotní stav.
Z dnešního pohledu je zřejmé, že v osmdesátých letech AC/DC cílili svou hudbou především na americký trh, je to poznat i z rázu skladeb na „Blow Up Your Video“. Ty působí vyhypeovanějším dojmem než v časech elektrizujícího rock´n´rollu sedmdesátých let a přiklání se spíš na stranu metalové provenience, ostatně právě metaloví fanoušci si ke kapele velmi rádi nacházeli cestu. Povedl se úvod desky s dvěma ryčnými a dobře šlapajícími singly, zejména úvodní výtečně šlapající flák „Heatseeker“ budí ještě dnes dojem znamenité stadiónové hymny. Song v rychlém tempu má švih a energii a řítí se vpřed jako bouře plná hromů a blesků. Tou dobou už pár let AC/DC nenahráli obdobně silný singl, dost možná od časů „Back In Black“, takže na úvod to byl zkrátka ten správný dynamit. Následovala „That´s The Way I Wanna Rock N´Roll“, boogie halekačka, kterou si usurpuje zejména kouzelně přiškrcený hlas Briana Johnsona a typicky sekané riffy mířící vstříc metalovému publiku.
Tak jak se album nadějně rozjelo, se toho na něm ve výsledku moc poutavého nestalo, vlastně by se dalo říct, že bylo tvořeno z větší části vcelku zaměnitelnou a zbytečnou vatou. Ze všech dalších skladeb zaujme až předposlední „Two´s Up“, která má potenciál chytlavosti, díky repetetivní refrénové části. Jinak je to bída s nouzí a kapela po invenční stránce padá až kamsi na hranici naprostého průměru. Ještě že AC/DC měli ve svých řadách personu, jakou dlouhodobě představoval Angus Young, ten elektrizujícím zvukem své kytary sice stále všechny okouzloval, ale rovněž se už dávno stal vysoce ceněnou marketingovou značkou, malým kytarovým bohem a zároveň zábavným maskotem, na jehož image i hře celá kapela fungovala. Deska se stala definitivně posledním albem AC/DC, na kterém bubnoval Simon Wright, který se hned po ukončení turné rozhodl, z mého pohledu nepochopitelně, k přestupu do řad heavymetalových DIO. Tam, jen pro zajímavost, vydržel pouhý jeden rok a nahrál s nimi pouze jednu řadovou desku.
Skladba řízená práskavým riffem „Ruff Stuff“ byla poctou AC/DC jejich doprovodnému personálu, který s nimi setrvával a rostl v časech dobrých i zlých po mnoho let, všem bedňákům, zvukařům, osvětlovačům, řidičům kamionů apod. Obstojně se jevila hymna „Nick Of Time“, která nabídla trochu více poutavosti a melodiky po vzoru nových superhvězd z GUNS N´ROSES, než tomu bylo v případě vycpávek jako „Meanstreak“ nebo „Go Zone“. Nicméně tyto průměrné věci zde nebyly zdaleka osamoceny. Po chvíli totiž otravuje i do zblbnutí se opakující slogan v „Kissin´Dynamite“. Další song „Some Sin For Nuthin´“ byl spíše úlitbou dobovému hair-metalovému trendu. Všechny tyto skladby svědčily spíše o průměrnosti tehdejšího skladatelského potenciálu pětice a nezměnilo to ani syrové a velmi dravé boogie „This Means War“ v závěru alba. Z AC/DC se již dávno stala monstrózní instituce vyprodávající stadióny, která však právě v druhé polovině osmdesátých let jela jaksi na volnoběh.
Na desku se vůbec nedostaly další tři ve Francii připravované kusy „Down On the Borderline“, „Borrowed Time“ a „Snake Eye“, které se nakonec objevily až po dvaceti letech coby součást výběrovky sestavené z nevydaných rarit Backtracks. Je vidět, že kapela tehdy měla ve studiu napilno a nahrála více materiálu než bylo požadováno. Nicméně jen velmi malé procento skladeb z této doby sneslo srovnání s nesmrtelnými highlighty starých časů. Elektrizující mašina však jela pohodlně dál.
| 17.09.2020 | Diskuse (9) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
Jarda | 19.11.2022 16:58 |
Hezký článek, akorát synovec Anguse a Malcolma není o dekádu mladší, ale jsou téměř vrstevníci. Angus a Malcolm měli mnoho starších sourozenců. | |
Imothep | 16.11.2020 11:02 |
Tahle deska byla moje prvni setkani s AC/DC. Jak pise Stray, koukalo to na nas ze vsech vyloh Supraphonu. Pamatuju si, ze na zaklade obalu(kterej mi nijak strasnej neprijde) jsem cekal nejakou strasnu palbu ala Metallica nebo Slayer(ano, do te doby jsem byl AC/DC nepolibeny) a z reproduktoru je ozval takovej cajicek(typicky rock and roll pro pupkaty strejdy, haha) a ja si jen pomylslel, boze co to je za nudnej zaprdenej bigbit :oD. | |
Stray | 13.11.2020 08:51 |
spajk: Díky za perfektní koment. Víš co je zajímavý, že já, ačkoliv jsem věděl už v tom 1988roce, že v regálech Supraphonu ta deska je a mnohokrát jsem si jí mohl koupit (pokud bych našetřil z kapesného), pustit, od někoho sehnat, že jsem se jí taky vyhýbal a určitě před rokem 1993 jí neslyšel. Mohla se stát první deskou AC/DC, kterou bych v životě v těch třinácti slyšel, měl jsem jí pořád před ksichtem, ale nestala se jí. Co za to může? ten obal je samosebou hnusnej, ale asi mě odrazuje ta atmosféra, kterou mu dodává ta modrá barva. Fakt úplně nevhodné. nemám nic proti modré barvě, mám rád sledování moře i nebe a o určitých druzích modré bych řekl, že je nádherná - třeba hokejové dresy Indiánů, ale k tvorbě image jakéhokoliv kulturního produktu - knihy, desky, tiskoviny, se prostě vůbec nehodí a je odpudivá. Dovedete si představit jak by narušila atmosféru, kdyby se náhle objevila na některém z Rembrandtových obrazů, je to hrozně nepříjemná barva v rámci intimní atmosféry, která k hudebním dílům patří. Tak je to řečeno černé na bílém, pápá modráci!:-) | |
spajk | 12.11.2020 22:48 |
Resty se maj plnit aspoň o Vánocích. Tak by se dala parafrázovat situace mezi mnou a touto deskou. Přitom jsem jí měl v rukou nesčetněkrát při tajném probírání otcovy sbírky vinylů a nikdy se jí neodvážil vyndat a posadit na talíř. Prostě mladé pubertální telátko a navíc jsem měl zákaz pouštění gramofonu, abych neponičil přenosku nebo v lepším případě škrábnul desku. Ani nevím, kde se ve mně vzalo přesvědčení, že tuto desku ne. Možná mi přišlo směšný pouštět desku od Supraphonu, když o kousek vedle byly americké desky. Možná mi připadali hoši z kapely jako staří dědci a dost možná mě odradil debilní obal, kdy nějakej strejka v čepici vychází z televize. | |
Demonick | 21.09.2020 22:25 |
Počuval som ju včera a z posledných štyroch dosiek mi Blow vychádza ako ta najlepšia. Heatseeker a Two´s Up GENIALNE! | |
Stray | 18.09.2020 06:47 |
Na čtvrtý desce ne, na třetí když už, ale je pravda, že Flick of The Switch už si zakládalo po Those na strohosti, ale tam byla ta vědomá nekašírovanost na rozdíl od Blow Up Your Video cítit. Oni si prakticky v osmdesátkách hlídali prdel, aby se s ní nikam moc nehli, neudělali ten krok co pak s The Razor´s Edge, kdy to byl najednou bombast. Z knih čerpám jen z Maximální Roc N Roll, ono se ani nejde v případě téhle kapely moc hrabat. Tahle kniha je navíc košatě napsaná jen do Back In Black, další alba už jsou tam odbytá několika stránkama a ty spíš pojednávaj o životě na tour. Takže je to částečně kniha, pak nějaký to ujasňování skrz menší zdroje jako Encyclopedie Kerrangu nebo Wiki, ale více méně ten ráz článku musí jít ze mě, snažím se to vystřelit najednou, pálím to tři věty za pět vteřin, neexistuje záklon, opření se o opěradlo a přemýšlení, ty slova mě tam musí naskakovat sami bez rozmýšlení, padá to na pomyslnej papír ryvhle, vyloženě to teče, důležitá fáze je pak to odležení a návrat k textu po několika dnech, páč tam musíš všechno vyladit a faktograficky dopřesnit. Psát už asi 12tej článek o kapele, co hraje prakticky stále to samé je věc, zvlášť když chceš, aby byl ten text hezky melodickej a furt se v něm něco originálního dělo, není to jako psát jeden týden o desce nějaké kapely ze sedmdesátých a druhej o hardcore novince. Myslím, že na základě toho, že AC/DC moc informací v posledních třech dekádách o sobě nevypouštějí, je seriál dávno za nejlepšími momenty. Třeba o Stiff Upper Lip jen stěží budu informovat o něčem, co už fanoušek neví. | |
spajk | 17.09.2020 23:06 |
Baví mě ten evergrýn, kdy se už asi na čtvrtý desce chtějí vracet ke svým kořenům. To je už slušná diagnóza. Přitom to spíš vypadá, že už se k nim nikdy nevrátili. | |
pedrosph | 17.09.2020 16:35 |
Tady nesouhlasím, podle mě je Blow up... výborná deska. Svým způsobem je u AC/DC výjimečná,originální, protože melodika i kytarové riffy jsou úplně jinde, než na předchozích albech, ale stejně to má v sobě pořádnou dávku energie. Mně se prostě celá deska zamlouvá, žádnou z písní nevnímám jako vatu, vše tam podle mě funguje. Tenhle styl pak ještě zdokonalili na Razor´s Edge a Razor´s Edge je zároveň poslední album, kde za mě nejsou žádné vycpávky (to je problém hlavně Stiff upper.. a Black Ice). Tyhle dvě alba (Blow,Razor´s) jsou hudebně prostě trochu jinde, následující desky už jsou zase klasičtí AC/DC. Blow up... řadím hodně vysoko, tahle hudba mě prostě nenudí a rád se k ní vracím. Nebál bych se dát 80% | |
Kropis | 17.09.2020 10:46 |
Velmi trefná recenze. Tuto desku poslouchám tuze málo, není to sice žádné dno, jen asi opravdu nejslabší článek diskografie. Například ale Twos Up je chuťovka, kde se AC/DC po dlouhé době zase odvázali a nahráli něco neobvyklého, za to obrovský palec nahoru. | |
