AC/DC, THE PRETTY RECKLESS - Drážďany, Rinne (Festwiese Ostragehege), 19.června 2024

Německo je sice západní zemí, ale někdy vám připadá jako sto let za opicemi. V restauracích v centru měst berou občas jen cash a snažit se v Německu koupit lístek na koncert je někdy opravdu za trest. Kde to u nás zabere několik minut a lístky máte ihned elektronicky v mejlu, tak tady se může jednat o komplikovanou logistickou operaci srovnatelnou s jednáním s úřady. Snažím se vždy vyhnout zejména agentuře CTS Eventim, ale to v případě turné AC/DC nešlo. Byla tak nutná nejprve složitá registrace, pak dny čekání a poté vás agentura uvědomila, že jsou možná nějaké lístky k dispozici. Pak jste si o ně neúspěšně zažádali, abyste zas několik dnů čekali a poté stejné kolečku znovu. Eventim samozřejmě není schopná lístky poslat elektronicky, ale musíte si je objednat poštou. A lupeny přímo k pódiu (takzvaný Golden Circle) nešlo týdny objednat vůbec, aby je následně uvolnili 14 dnů před koncertem, kdy už měla většina fanoušků objednané běžné vstupenky. Výsledek? Přímo pod pódiem bylo nakonec poloprázdno. Prostě padlé na hlavu. Korunu tomu nasadilo, když se nám ani po usilovném hledání nepodařilo zjistit, kdy koncert (za který člověk zaplatil 150 euro) začíná. Na vstupenkách samozřejmě nic, stejně jako na webu kapely, promotéra ani na Facebooku. A to prosím bylo na prvním ze dvou dnů kapely v Drážďanech 77 000 návštěvníků a na druhém (kde jsem byl i já) odhadem dalších 60 000 a všichni museli absolvovat tohle úplně zbytečné vstupenkové peklo. Že to Němcům nevadí, nechápu.

Jinak byl ale drážďanský velkokoncert zvládnut organizačně dobře, jak přímo na místě, tak v jeho nejbližším okolí i v celém městě. Nepanoval tu chaos, bylo dostatek občerstvení i sanitárních zařízení a doprava v Drážďanech fungovala také dobře. Méně přálo počasí. Z oblohy se sypal celé středeční odpoledne konstantní déšť a teplota se pohybovala okolo patnácti stupňů, nakonec to bylo ale asi lepší než třicetistupňová vedra ve dnech předtím a potom. A od čeho je pořádný koncert, když ne od toho, aby nás zahřál. První polínko přiložila tygřice Taylor Momsen a její THE PRETTY RECKLESS. Svůdná, kroutící se v leopardím oděvu – jako kdyby vystoupila z nějaké písně AC/DC. Blonďaté kočce s vizáží a chováním femme fatale to na pódiu svědčí a kvůli hudbě opustila i svou kdysi slibně se rozvíjející hereckou kariéru. Projevem připomíná Sheryl Crow a šedesátitisícový dav ji nijak nevykolejil, v čemž jí asi pomáhá i herecká průprava, takže nás úplně přirozeně provedla zhruba hodinovým setem. Kapela, kde je autorem písní ona a kytarista Ben Phillips, hraje drsnější rock okořeněný metalem, grunge a blues a dobře se to poslouchá. Publikum zmáčené deštěm bylo vděčné, že se jim během čekání na hvězdu někdo věnuje a lidé celkem příznivě reagovali na kapelu a zejména na její frontwoman.

Samozřejmě jsme ale nepřišli na tyhle Američany, ale na ten asi vůbec nejslavnější australský export vedle uhlí, železa a lithia. Možná vůbec poslední turné AC/DC není možné vynechat. Angus Young a spol. jedou mezi červnem a polovinou srpna sedm měst v Německu a po jednom kuse v Británii, Nizozemsku, Belgii, Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Španělsku, Francii a Irsku. V Česku – jako v současnosti řada dalších velkých kapel – nic. Jedinou zastávkou ve východní Evropě je tak červencová Bratislava. Z původní kapely zůstali jen zpěvák Brian Johnson a kytarista Angus, které doplňuje Stevie Young, jenž nahradil svého zemřelého strýce Malcolma, americký bubeník Matt Laug (hrál třeba s Alice Cooperem nebo Alanis Morissette) a nejnovější přírůstek Chris Chaney (dříve rovněž Alanis Morissette nebo také JANE´S ADDICTION). Většina klasických AC/DC je tak pryč, ale pódiovou show vždy dělali prakticky jen Angus s Brianem, takže to na vystoupeních není znát. Energie, která stále sálá ze šestasedmdesátiletého Briana, je obdivuhodná a stejně tak se nachází v dobré formě i hlasově. Problémy se sluchem, které ho sužovaly při minulém turné, jsou zjevně ty tam a on dokáže táhnout dvouhodinovou show bez jakéhokoliv zaváhání. A devětašedesátiletý Angus je turbomyš, jejíž dynamo jede stále na tu nejvyšší rychlost a která lítá po celý koncert z jedné strany pódia na druhou. Stejně jako zamlada Angus i teď vypadá, jako kdyby před vstupem před hlediště dostal pořádnou dávku střídavého proudu z nejbližšího transformátoru, kterou ze sebe musí co nejrychleji dostat a která ho vydrží zásobovat energií během celého setu. Jak to ten chlap dělá, nevím…

Že by šlo o rozlučkové turné, oznámeno nebylo, ale setlist by se na něj hodil. Stejně jako kdyby se jednalo o tour k 50 letům existence kapely, které kapela oslavila loni. Vedle klasických alb (rozumějte – těch do „Back In Black“) šlo také o důstojný průřez kariérou Australanů, kde jsme se vedle dvou novinek z posledního alba („Demon Fire“ a „Shot in the Dark“) dočkali i dvou dalších kousků z novějších alb („Stiff Upper Lip“ nebo „Rock N´ Roll Train“). Jako na dřívějších turné tak zůstala opomenuta zejména alba z osmdesátých let, která asi skutečně patří k tomu slabšímu, co bratři Youngové během své kariéry vytvořili. Dramaturgie koncertu byla vynikající a „deep cuts“ střídali známé hitovky, takže si na své přišli jak fajnšmekři, tak méně poučení posluchači. Z mého pohledu nemohl být set na tomto turné skoro lepší. Otvírákem byla moje snad vůbec nejoblíbenější pecka kapely „If You Want Blood (You´ve Got It)“ z roku 1979 se skvělým riffem, kterou naživo během těch padesáti let bůhvíproč takřka vůbec nehráli. Ze skrytých klenotů zazněly i podobně skvělá a stejně nepochopitelně opomíjená „Riff Raff“ nebo „Sin City“, obě z roku 1978. Publikum si logicky ale užívalo zejména největší hity a skutečně asi zaznělo všechno to nejdůležitější: „Back in Black“, „Hells Bells“, „Let There Be Rock“, „Shoot to Thrill“, „T.N.T“ atd. atp. Řadu z nich už nemusím doma nikdy slyšet, ale když se rozezní první tóny „Thunderstruck“ nebo celý stadion zpívá „Highway To Hell“, tak to je zážitek, kterému se máloco vyrovná. Zbytečností bylo za mě pouze natahované a hudebně nijaké Angusovo sólo, ale když to má kapelmajstr rád a ostatní v bandu si chtějí odpočinout…

AC/DC jsem poprvé viděl v roce 1996 ve Velké sportovní hale v Praze a bez přehánění můžu říct, že kapela za těch osmadvacet let, které od té doby uplynuly, nic ze svého elektrického náboje neztratila. Tenkrát stoprocentní nasazení, teď opět za 100 procent. Tenkrát zahráli 20 písní, teď dokonce o jednu více. Pokud se na nynějším turné loučí, tak je to opravdu na vrcholu sil.

Setlist: AC/DC Concert Setlist at Rinne (Festwiese Ostragehege), Dresden on June 19, 2024 | setlist.fm

24.06.2024	Diskuse (13)	Gazďa