AC/DC - High Voltage

80%

Vzestup australských AC/DC v druhé polovině sedmdesátých let nebyl dílem žádné náhody. Kapela si svůj pozdější status musela od základů a po nepatrných krůčcích vydřít skrze kočovný život. Ostatně, Malcolm a Angus Youngové svou rock´n rollovou cestu vždy vnímali jako přirozenou součást jejich osobností a vzhledem k angažovanosti jejich staršího bratra George, v kruzích show byznysu v Británii revolučních šedesátých let, měli jistotu určitého mentorského vedení. Skupina sice na samotném začátku párkrát měnila sestavu, ale ten první výrazný krok je zkrátka nikdy neměl minout. Přišel až  s nástupem Bona Scotta za mikrofon, oproti Youngům takřka o dekádu staršího nespoutance, který coby již tehdy zkušený vokalista, přístavní bijec, ochlasta, proutník i poeta, měl zprvu za úkol pouze post řidiče kapelní dodávky. Gang vedený oběma Youngy, pod dohledem  zkušené muzikantské i manažerské dvojice George Young a Harry Vanda, tak měl od úplného začátku přesnou představu o svém místě na světě. AC/DC si brzy vybudovali pověst kurážného a velice semknutého tělesa, které s okouzlující přirozeností dokáže rozdmýchat atmosféru nejednoho menšího australského sálu či hospody. Jak koncertní forma a sehrannost AC/DC narůstala, stejně samozřejmě docházelo i na růst jejich oddané fanouškovské základny. 

První dvě alba nebyla určená pro mezinárodní trh, vyšla jen v Austrálii. Provinciálská verze „High Voltage“, která trpěla určitým neduhem prvotiny, ještě nesla stopy glamově načechranějšího boogie, avšak následně, s o mnoho zdařilejší dvojkou „TNT“, se zvuk dostal do hrubé rockové formy. Tyto v Austrálii jinak velmi úspěšné nahrávky znamenaly odrazový můstek pro vpád do velkého světa, to se psal rok 1975. Tehdy nastala doba, kdy první nahrávky AC/DC putovaly na stoly manažerů těch nejproslulejších vydavatelských značek v USA i Evropě a o kapele šla šeptanda coby o nejbáječnější rockové senzaci ze země protinožců. Až po podpisu u Atlantic Records, ke kterému velkou měrou přispěli konexe George Younga se však začaly věci hýbat tím správným směrem. Celosvětové vydání debutu „High Voltage“ na jaře 1976 nic nestálo v cestě a AC/DC na desku dostali to nejlepší z obou australských vydání, konkrétně zde bylo z větší části zastoupeno právě album „TNT“ se všemi svými, později coby klasika proslulými fláky, doplněno pouze o jednu skladbu z původní australské verze „High Voltage“, jmenovitě šlo o píseň „She´s Got Balls“.

Ačkoliv kapela působila na pódiích vždy dojmem divokých nespoutanců, což bylo vzhledem k malému vzrůstu všech členů docela kuriózní, vládla, až na úlety BonaScotta, uvnitř pevná disciplína a každý z členů měl svou jasně vymezenou roli. V rámci zvuku se to týkalo především rozdělení kytarových partů skladeb. Malcolm Young si přirozeně obsadil roli poctivého riffmastera a hlavního strůjce základů písní, zatímco jeho mladší bratr Angus Young, i díky školní uniformě a těkavým pohybům evokuujícím zasažení elektrickým proudem coby nejvýraznější poznávací znamení AC/DC, chrlil přehršel kytarových sól, různých vyhrávek a breaků, kterým přizpůsoboval i onu pohybovou součást prezentace. Bon Scott se pro změnu vůbec nepotřeboval sžívat s pozicí věčného proutníka znalého kdejaké lehké děvy, který kamkoliv ve městě přijde, stropí pozdvižení. Jeho texty ostatně byly autentickými básněmi vypovídající přesně to, co on sám prakticky v té době žil. Baskytaru tehdy obsluhoval Mark Evans a za bicími stanul Phil Rudd, chlápek se strojově přesným úderem a posedlostí automobily. Rytmická dvojice prakticky stanovila parametry později tolik typického, velmi dobře šlapajícího groovu. 

Celosvětové vydání „High Voltage“ přišlo ve chvíli, kdy AC/DC doma v Austrálii již vyprodávali středně velké sály, zatímco všude jinde ve světě stále čekali na větší příležitost a byli postupně dosazeni do pozice suportu k zkušenějším hardrockovým hvězdám, to ale musela uběhnout ještě minimálně jedna sezóna. Jejich přirozená sehranost a nadšení pro přímočarý boogie rock´n ´roll či obdiv k bluesovým standardům minulosti z nich brzy učinili miláčky předměstské mládeže. AC/DC vpadli do světa přesně v momentě rozpuku britské punkové revoluce a tak byli z počátku dost často prezentováni jako součást zjednodušujících tendencí v rocku. Oni sami nikdy necítili spřízněnost ani s punkem, ani s kterýmkoliv jiným rockovým hnutím.Vždy je  zajímal  jen vlastní rock´n´roll, který dokázali naprosto strhujícím způsobem podat na koncertech. Větší kapely tak za pár let nechtěly s AC/DC mít nic společného, neboť ti si nakonec získali vždy větší míru pozornosti a obliby, než se sprvu předpokládalo.

AC/DC od počátku své dráhy přísahali na svůj skotský původ (rodiče bratrů se v padesátých letech přestěhovali z Glasgowa do Austrálie) a právě se startem alba, pro který byla složena hitová trefa do černého, skladba „It´s a Long Way To The Top (If You Wanna Rock N´Roll)“, kde se podařilo skloubit jejich přímočarý rock se zvukem skotských dud, na tuhle skutečnost výrazně upozornili. Song jakoby symbolizoval jejich přirozenost a uspíšil kladný obrázek o kapele a její brzký nástup. Ke skladbě vznikl i jeden z vůbec prvních videoklipů, kdy AC/DC hrají na hlavní třídě v Melbourne na korbě skrze finanční čtvrť pomalu jedoucího venkovského náklaďáku, přičemž Bon Scott nejenže zpívá, ale obsluhuje i onen skotský národní instrument. Na úvodní vypalovačku navazovala neménně zdařilá „Rock N´Roll Singer“ – další z chytlavých pecek s typickým rukopisem AC/DC, nápadným sloganovým refrénem, přímočarým rytmem a typickými riffy. Následovala do dnes koncertně často prezentovaná píseň, bluesovka „The Jack“, coby určitá připomínka bujarých Scottových večírků uvnitř vykřičených domů australských přístavů, neboť „jack“ neznamená nic jiného než kapavku. Dravá „Live Wire“ pak dokonale symbolizuje elektrické jiskření jejich vysokonapěťového rocku a veškerý náboj zvuku této kapely. „T.N.T.“, postavená na sborových výkřicích Malcolma, Phila a Marka, jdoucích navíc rytmicky souběžně s úsečným Malcolmovým riffem, značila nejvýraznější třaskavinu prvního období AC/DC. Souhra bratrské dvojice byla dechberoucí a onen jednoduchý rytmus dostal do zvuku kapely patřičnou šťávu. 

Ukňouraný hlasový projev Bona Scotta se rovněž stával značkou, o čemž svědčila i následující píseň, která patřila k úplně nejstarším – šlo o „Can I Sit Next To You, Girl? “. Tu AC/DC hráli na koncertech již na sklonku roku 1974. Po houpavém blues „Little Lover“ následovala další z nejstarších pecek první etapy a sice Bonova „She´s Got Balls“ coby oslava ženských tvarů, která by v dnešní době řadě zastánců korektnosti připadala problematická. Vše posléze zakončila velkolepá hymna „High Voltage“, která snad nejlépe symbolizuje práskavý zvuk ranných AC/DC v oněch časech, kdy začínali poznávat svět.

29.07.2020	Diskuse (63)	Stray janpibal@crazydiamond.cz