AC/DC - Highway To Hell

100%

Skutečnost, že se nahrávka stane notoricky známou, přeci ještě nemusí znamenat, že by ve výsledku, postupem času a s tím souběžně jdoucích mnoha a mnoha poslechů, tratila na svém kouzle a tím pádem na hodnocení nejvyšším? Jasně, dnešní rychlá doba je úplně jinde, ale můj názor je ten, že málokterá hardrocková deska by v globálním kontextu ustála uplynulé čtyři dekády s takovým nadhledem a trvanlivou kvalitou, jako se to povedlo zlomové „Highway To Hell“ od australských AC/DC. 

Zub času v podobném stylovém ranku bývá k dinosaurům ne vždy blahosklonný. Zde, podobně jako u LED ZEPPELIN, se však ona nadčasovost stala definitivní značkou, neměnnou a trvale platnou. Do dnes se tohoto alba prodalo přes deset milionů nosičů (z toho více než sedm jen v USA), což z něho dělá druhý nejúspěšnější počin diskografie AC/DC. Po epochální jízdě „Back In Black“ z následného, pro kapelu osudového a velmi hektického roku 1980 samozřejmě. Osobně však poslední řadovku nazpívanou Bonem Scottem řadím v diskografii elektrikářů úplně nejvýše. Sešlo se na ní totiž doslova všechno, a to se materiál zprvu nerodil vůbec snadno. Neustálé zkoušení, nahrávání, přehrávání a cizelování skladeb umožnilo pohrát si více i s textovou složkou. Vždyť oproti dřívějším čtyřem týdnům tráveným ve studiích na každé předchozí album čítal nyní čas studiových prací hned několik měsíců. Přes slepou uličku v podobě spolupráce s producentem Eddiem Kramerem v lednu 1979, nakonec AC/DC natrefili na jejich osudového muže. Stal se jím Robert John "Mutt" Lange, se kterým si kápli do noty a on vyšlechtil materiál přesně podle vkusu amerického rockového publika. Sound zmohutněl, stal se vrstevnatějším a došlo poprvé i na mnohohlasé sbory. Skladby se staly posluchačsky vstřícnějšími, vygradovanějšími a i díky refrénům a skvělým kytarovým motivům atraktivnějšími. Šlo zkrátka o moment, který učinil z AC/DC jednu z největších rockových formací historie, ne-li kapelu úplně největší.

Na počátku roku 1979 se již koncertní album „If You Want Blood, You´ve Got It“ prodávalo lépe než kterákoliv studiová řadovka AC/DC před ní. Lidé z Atlantic Records tak dospěli k přesvědčení, že nejambicióznější australský rockový band potřebuje svůj první celosvětový úspěch, první velký hit a taktéž album ověnčené platinovými certifikáty. Do té doby razantní produkce AC/DC, hrající tou dobou především ve prospěch rockových drsňáků, předměstských floutků a motorkářů, se měla změnit od základu, zvuková stránka vyhladit, písně zpřehlednit a zatraktivnit, tak aby nebylo pochyb o cestě vedoucí k vrcholu. Nikoho na počátku roku 1979 ani nenapadlo, že onoho pomyslného Olympu rockové scény kapela dosáhne velmi brzy, ovšem až poté, co se jako střela po dálnici projede peklem. Jistá symbolika v rámci názvu nadcházející řadovky, jejího pozdějšího platinového úspěchu a následně i tragédie týkající se životního stylu frontmana Bona Scotta, je tak z dnešního pohledu neoddiskutovatelná.

Jak se tedy věci seběhly? Kapela, výrazně rozezlená odmítnutím jejich dosavadního a doma v Austrálii uctívaného producentského týmu (George Young/ Harry Vanda) ze strany vydavatele, započala tedy nahrávání v Miami. Jako odpovědný producent jim byl přidělen zkušený Eddie Kramer. Zásadní to persona z newyorského studia Ladyland, určující do té doby zvuk mnoha slavných rockových alb, včetně tří revolučních děl od Jimiho Hendrixe z druhé půle šedesátých let. Zvukový inženýr a rocker každým coulem, který pracoval s mnoha osobnostmi světového významu, tou dobou naposledy s KISS. Ze spolupráce však byla nakonec křeč, protože uražení Youngové přinejmenším nevyužívali Kramerových zkušeností a zkrátka si k němu nikdy nevytvořili důvěru. On však nezahořkl a i nadále si stojí za tím, že band vedený bratry Youngy byl zatraceně skvělý, jen se potkali v nesprávnou dobu. Dny v Miami pozvolna ubíhaly a výsledky se jaksi, ke zděšení mnohých, nedostavovaly. AC/DC neměli pocit, že by je Kramer někam posouval a sami neměli touhu udělat první krok k usnadnění spolupráce. Nebylo v tom údajně nic osobního, jenže producent jim byl přidělen lidmi, které kapela nesnášela a v takové situaci by podobným způsobem dopadl každý sebelepší studiový odborník. Kramera údajně AC/DC uznávali jako zvukaře, což byla slabá náplast pro člověka, který do té doby pracoval s KINKS, Davidem Bowiem, THE ROLLING STONES i THE BEATLES. On sám zpětně přiznává, že v této fázi vlastní kariéry neměl komunikační kapacitu na to, aby měnil své pracovní principy a byl k tehdy mladé kapele typu AC/DC schopen přistupovat skrze speciální zacházení. Tahle zkušenost stála muzikanty i vydavatele mnoho času i peněz a nakonec bylo vše odpískáno.

Náhradou za Kramera se brzy stal jihoafrický rodák žijící dlouhodobě v Británii - Robert John "Mutt" Lange, ambiciózní třicátník, všestranný hudebník a producent s úžasným citem pro detail, který ovšem nebyl vlastníkem podobně pestrého portfolia jako Kramer. I přes počáteční odmítavé postoje a nedůvěru však brzy dokázal kapelu přirozeným způsobem okouzlit a stát se pro společnou práci tím pravým. Nejenže vedl AC/DC směrem, kdy jejich silné stránky posiloval a zvýrazňoval, ale dokázal je přesvědčit i o mnoha zlepšeních, kterými musela souhra archetypálně rockového kvintetu projít, aby bylo dosaženo co nejlepšího možného výsledku. Prakticky rozebral jejich každý nový song na molekuly a začal od základů stavět. Vše skládal tak, aby to vycházelo od výrazného jednoduchého rytmu, aby každý přiložený riff působil zajímavě a onen rytmus pod ním ještě podporoval, nemluvě o aranžérské práci a jiskrné sólové kytaře Anguse Younga.

Když Lange vycítil, že Bon Scott potřebuje zlepšit frázování a správným směrem se pěvecky vyvíjet, ukázal mu dýchací metody, prostřednictvím kterých se zpěvák dobere velmi brzy lepších výsledků. Z poslechu alba „Highway To Hell“ je zrovna ono hlasové zlepšení Bona Scotta znát hodně. Bon svůj projev sám charakterizoval jako „kňourání březí lasice“ a měl zprvu ohledně Roberta velké pochybnosti, jelikož moc nechápal, proč ho o správném zpěvu poučuje zrovna tenhle přechytralej chlápek, kterej nikdy nepatřil k žádné úspěšné kapele. Když však Lange na lousknutí prstem Scottovi předvedl vlastní pěvecké umění, zmohl se ten akorát na konstatování, že si tedy poradit radši nechá.

Práce se s nástupem "Mutta" Langea přesunuly do sychravého jarního Londýna a v tamních Roundhouse Studios začaly jít celému teamu velmi dobře od ruky. Zvukovým inženýrem a hlavním Muttovým asistentem byl tehdy poprvé Tony Platt. Velmi důležitá persona světového rocku a člověk, se kterým jsou některé pozdější nahrávky AC/DC rovněž velmi spjaté. Souhra byla naprosto přirozená, neboť se všichni shodovali na výsledné podobě díla. Název alba „Highway To Hell“ vznikl z letmého povzdechnutí nad nekonečnými koncertními trasami uplynulých měsíců a působil natolik silně, že si kapela usmyslela jej využít i pro vznikající titulní song. Ten odstartoval jeden z nejparádnějších kytarových riffů v historii rocku. Už od prvních momentů, kdy nejdřív zní prostorem osamocený zasekávaný riff rytmické kytary a posléze se k němu teprve přidají bicí s baskytarou, bylo producentovi jasné, že má v rukách velkou věc. Bylo to údajně jako „All Right Now“ od FREE akorát divočejší a rozervanější, kytary zněly maximálně ostře, bicí úderně a vše do sebe dostávalo onen masivní puls. Malcolm a Angus si spolupráci každým dnem stále více pochvalovali a Bon Scott měl mnoho prostoru využít svých stále se rozšiřujících vokálních rejstříků. Song „Highway To Hell“ se stal jednou z nejznámějších rockových hymen vůbec a prakticky zlidověl. Jenže deska nakonec vlastnila samé perly.

Hned po mocné titulní skladbě na nás rozjuchaně naskočí „Girls Got a Rhytm“, chytlavý a poměrně svižný song vybízející k maximální pohybové souhře s posluchačem. Odvazová rytmika má přímočarost a potřebný švih, melodická linka neoddiskutovatelnou atraktivitu. Na desce snad není nic více vybuzujícího v posluchači sexuální chtíč než tahle věc, alespoň ve své době tomu tak údajně bylo. Podobně žádostivá je posléze i „Love Hungry Man“, nepříliš rychlá, za to však uhrančivá hymna charakterizující životní kréda tehdejšího frontmana AC/DC. Ten se coby textař ukázal ve skvělé formě a nic si neodpíral. Co se týče přímo sexu, je třeba říct, že je obsažen v lyrice většiny zdejších skladeb. Nejpatrnější je to zřejmě v bluesovce „Walk All Over You“, kde bylo využito mnohohlasého chóru a píseň tak dospěla k vrstevnatosti, do té doby u AC/DC neslyšené. Stranou nezůstala ani zdejší nejmelodičtější hymna „Touch Too Much“, se kterou bylo počítáno pro největší singlový úspěch, na nějž bůhvíproč nakonec nedošlo. Tak jako tak šlo o velmi nápadnou položku, na AC/DC velmi melodickou a chytlavou, s úžasným hlasovým výkonem Bona Scotta. Asi nejchlípnější text se týká syrové „Beating Around The Bush“, kterou charakterizují v rychlém sledu kodrcající riffy a s tím spojená kytarová souhra obou bratrů. Z mého pohledu naopak asi nejslabší píseň na desce.

Další z velmi nápadných hymen je jednoznačně „Shot Down In Flames“, píseň pojednávající o nočních pařbách ve městě, v barech a podivných lokálech, o rockovém životě roztočeném na plné pecky. Pojetí songu s upřednostněním chytlavé zpěvové linky a jejího zvýraznění pomocí back-vokálů bylo hlavní metodou k dosažení vyšší atraktivity skladeb a právě tento flák, od začátku poháněný přísným rytmem Phila Rudda, baskytarou Cliffa Williamse a strojově přesným riffingem Malcolma Younga, se stal archetypálním pro nejúspěšnější období kariéry AC/DC. Vypalovačka „Shot Down In Flames“ je i nadále naprostou klasikou a jedním z nejlepším songů, na kterých kdy Bon Scott zpíval.

Langeova práce se rovněž nepatrně promítla i do posunů ohledně nápaditosti hry Anguse Younga. Opravdu každá jeho vyhrávka či kytarové sólo v každé jednotlivé skladbě přesně pasovala k náladě a gradaci daného okamžiku a navíc jej velmi obohacovala. Razantní vypalovačka „Get It Hot“, hozená do rytmu stařičkého rock´n´rollového boogie, se stala přesně tím stvrzením, že každá, i ta sebevíc doplňková část zvuku tohoto alba šlapala s maximální intenzitou a přesností. Vzhledem k úspěchu živého alba z roku 1978 se kapela rozhodla nahrát i song s totožným názvem, a tak „If You Want Blood (You´ve Got It)“ značí nejtvrdší položku kolekce, takovou, kterou pohánějí nesmlouvavé Malcolmovy riffy a refrén je rozhulákán do podoby přijatelné vybuzeným metalovým davem. Takto nazvaná píseň vlastnila nesporně chytlavý naturel, zároveň však nic neztrácela na intenzitě, což bylo potvrzeno jedněmi z nejagresivnějších kytarových riffů v repertoáru AC/DC vůbec. Zkrátka poctivá nařachaná jízda a ozdoba B strany vinylu.

Kapitolou samou pro sebe se stal závěrečný song „Night Prowler“, který patřil k úplně nejstarším, nejzajímavějším a zároveň později i nejkontroverznějším položkám. Jednak se song lišil od zbytku materiálu svou stavbou, strukturou, ale také pojetím, protože šlo o táhlý, klidný a zlovolně se šinoucí bluesový vál, kterému však nechyběla ani potřebná gradace a napětí. Song měl zkrátka silnou atmosféru a s tím související naturel blížícího se dramatu, neboť pojednával o nočním stalkingu. Angus Young zde s každým tónem potvrzoval jak náramným je bluesovým kytaristou, dokonce tak dobrým, že v uznalém duchu o jeho zdejších partech a studiové práci mluvil po nahrávacích frekvencích i Lange. Angus údajně prokázal neobyčejný cit pro skládaní harmonií a výsledné vyznění závěrečné písně tak bylo poplatné dramatickému podání lyriky s kriminální zápletkou. Skladba „Night Prowler“ zůstane vždy neobyčejná a v rámci portfolia AC/DC vlastně ojedinělá, neboť kapela balady a ani polobalady nikdy neskládala, což je všem dobře známo. Bohužel pár let na to inspirovala tahle píseň amerického sériového vraha Richarda Ramíreze před jeho řáděním v ulicích nočního L.A., kterému se v roce 1985 začalo, před jeho odhalením a zatčením, přezdíval „noční slídil“.

Že deska „Highway To Hell“ značila ohromný celosvětový úspěch, AC/DC rovněž brzy poznali skrze následné koncertní tažení. Místo městských kulturních sálů pro tři tisíce návštěvníků se začalo hrát na stadiónech pro dvacet tisíc, místo drsných rockers začalo chodit různorodější osazenstvo, s novým americkým managementem vedeným Peterem Menschem (později také METALLICA, DEF LEPPARD a QUEENSRŸCHE) si razilo úderné logo kapely cestu jako blesk. Po AC/DC začal být obrovský hlad. Vrcholem tažení se staly vyprodané koncerty ve Wembley na podzim roku 1979. Tou dobou už bylo „Highway To Hell“ ověnčeno první americkou platinou a prodeje stále nepolevovaly. Kapela měla v plánu si dát přes vánoce oddych a na začátku roku 1980 již připravovat materiál pro albového následovníka. V Anglii na přelomu ledna a února nacvičovali několik nových nápadů a skladeb – byla mezi nimi i „Have a Drink On Me“. Bon Scott údajně během jedné ze zkoušek seděl za bicími a měl možnost se podílet na jejich vzniku, poté se však členové kapely na pár dní rozloučily s tím, že se uvidí na zkoušce o týden později. 18.února 1980 se zpěvák AC/DC na tradiční pochůzce po londýnských klubech zastavil s přáteli (mezi kterými byl i někdo z francouzské kapely TRUST) v jednom z barů, kde nasávali dlouho do noci. Ví se jen, že nikdo z jeho známých neměl v tom stavu sílu zkárovaného zpěváka táhnout do bytu a tak jej nechali ležet na zadním sedadle uvnitř zaparkovaného vozu a přikryli jej kabátem. Kdesi na krajnici v mrazivém únorovém jižním Londýně ponořeném do  noční mlhy skončil jeden velký rockový příběh. Když se šel majitel vozu druhý den večer 19.února podívat před dům k autu, zjistil, že Bon leží stále uvnitř. Zpěvák jedné z nejžádanějších kapel své doby byl již mnoho hodin mrtvý. Diagnóza zněla udušení zvratky. Netřeba popisovat, jaký to musel být pro všechny šok, zvláště pro jeho nejbližší – rodiče, kapelu, přátele. AC/DC prožívali nejtěžší měsíc ve své historii, nicméně všichni věděli, že musí pokračovat dál, ale o tom zas až příště...

13.08.2020	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz