AC/DC - Let There Be Rock

90%

„Označit jejich hudbu za hlasitou byl naprosto nedostačující popis!“

Takto se vyjadřoval o zvuku AC/DC pozitivně zaskočený britský hudební tisk, když Australané poprvé stanuli na Ostrovech se svým elektrizujícím programem. Je pravda, že, i díky skotskému původu několika členů, jejich kouzlu mnohem spíše podléhali fanoušci v Británii, než v USA, kde byli ještě dva roky zcela odmítáni a z pohledu lidí z branže, manažerů vydavatelství a ředitelů rozhlasových stanic, považováni za spodinu. Když už šlo o rock´n´roll, pak v USA tehdy letěl zejména střední proud a soft-rock charakterizovaný úspěchem nekonfliktní produkce kapel typu EAGLES, FLEETWOOD MAC, STYX, BOSTON či KANSAS. AC/DC nikdy neměli ve svém portfoliu líbivé skladby, rádiové hity a balady, jejich sound byl od základů drsný a neurvalý, a tak se jejich postup na americký trh z počátku jaksi zasekl a kapelu tam do poloviny roku 1977 vlastně ani nevpustili. Za to Evropa byla k AC/DC v letech 1976 a 1977 mnohem vstřícnější, protože i přes počáteční dojem, že Australané do Anglie, tou dobou čerstvě zasažené punkovou revolucí, vlastně nosí dříví do lesa, nakonec všichni pochopili, že mají před sebou strhující rockové monstrum, dostávající svou animálností mnohé fans do varu (zdemolované přední řady sedaček v glasgowské CityHall na jaře 1976). 

V roce 1976 se AC/DC stali první kapelou v historii londýnského klubu Marquee, která tohle místo vyprodala šest večerů po sobě a to jim zpočátku skoro nikdo nevěřil. Ten, kdo jim však od začátku věřil, byl manažer britské pobočky Atlantic Records Phil Carson, jenž je definoval jako buldoky, kteří když se zakousnou, tak drží a nepustí. Určité pozdvižení AC/DC ztropili na svém do té doby největším festivalovém vystoupení v Readingu v létě 1976, kde kromě brilantní kytarové hry vystrkoval Angus do davu nahý zadek, což na jednu stranu mnohým připadalo nevkusné (zvlášť po dlouhých letech, kdy kurs určovaly muzikantsky vytříbené art-rockové spolky), ale na druhou šlo o gesto jdoucí ruku v ruce s tehdejší punkově rebelantskou vlnou. AC/DC nakonec strávili v Evropě pět měsíců roku 1976 a jejich věhlas týden co týden rostl. V Německu například zjistili (a oproti domácí australské půdě to byl údajně rozdíl), že se na jejich hudbu více zaměřuje mužské obecenstvo. Lemmy Kilmister, který s nadšením shlédl jeden jejich tehdejší koncert, údajně poznamenal na adresu Bona Scotta, že „působil jako kdyby souložil a u toho zpíval“. Zkrátka a dobře, velmi brzy mnoho rockerů propadlo téhle zvláštně elektrizující jednotce.

Ještě než se zde budu věnovat hlavnímu objektu zájmu tohoto článku, tedy v rámci evropského trhu třetímu (a celkově čtvrtému) vydanému albu „Let There Be Rock“, kterým AC/DC složili zkoušku z dospělosti a stali se velice uznávanou a vyhledávanou kapelou, zastavím se u nahrávky předchozí. Píše se tedy podzim roku 1976 a AC/DC už jsou zpět z prvního výjezdu do Evropy. Venku je již správně zaťaté a hrubé album „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“, v čele s opravdu tvrdou titulní skladbou. Desku mimo Austrálii však provázejí realizační problémy. V USA dokonce poprvé vyšla až v roce 1981, více než rok po smrti Bona Scotta, neboť jim ji tam v roce 1976 neměl zájem nikdo vydat, ani přes přímluvy Carsona u bratrů Ertegünových, šéfů Atlantic Records. USA kapele stále nevěřili a nevpouštěli ji na své území. 

Evropské vydání pro změnu vlastnilo trochu jiné skladby než to australské, hlavně na něm chyběla vynikající, už tehdy dva roky stará vypalovačka „Jailbreak“, která posléze v této části světa vyšla až v roce 1984, coby součást vzpomínkového EP obsahujícího staré diamanty a nejstarší australské singly - 74´Jailbreak. Nicméně titulní skladba „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ si postupem doby získala kultovní status, zařadila se do koncertního programu elektrikářů a z AC/DC se i díky ní stala jednoznačně kapela, která velmi inspirovala opravdu velkou řadu pozdějších muzikantů z metalové scény osmdesátých let (song famózně předělali např. kalifornští thrasheři EXODUS). 

Přestože deska „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ zůstává občas opomíjena, i na ní lze nalézt několik rockových klasik. Kromě titulky patří mezi nejpoutavější kusy „Problem Child“, která se hned v dalším roce objevuje na americké i evropské verzi alba „Let There Be Rock“ (první deska AC/DC bezproblémově realizovaná v USA, navíc doprovázená i koncerty), neboť je z ní cítit hitový potenciál, dále především prastaré kodrcavé boogie „Rocker“ (na australských vydání se objevující již dříve), uvolněná „Love At First Feel“, či pocitově laděné blues „Ride On“. Celkově vzato, „Dirty Deeds Done Dirt Cheap“ je sice i z dnešního pohledu stále trochu ve stínu desky předchozí („High Voltage“) i následné („Let There Be Rock“), ale i přesto se jednalo ve své době o úspěch a potvrzení nezanedbatelného potenciálu kapely.

V roce 1977 přišel zřejmý vrchol prvního období v podobě celosvětového vydání vynikajícího alba „Let There Be Rock“ produkovaného dvojicí George Young/ Harry Vanda. Deska je definicí pozdějšího stylu AC/DC a prakticky nemá příliš hluchých míst. Působí sice syrověji oproti pozdějším slavným albům jako „Highway To Hell“ či dokonce „Back In Black“, ale je na ní zachycen nespoutaný proud energie a jiskřící kytarový zvuk, který se ukazuje být nesporně tvrdším, než bylo u AC/DC k slyšení do té doby. Později slavný producent Robert John „Mutt“ Lange se dokonce o mnoho let posléze nechal slyšet, že jestliže existuje nějaká rocková deska, u které jej mrzí, že se na jejím vzniku nepodílel, je to právě „Let There Be Rock“ od AC/DC. 

Bratři Youngové tedy napochodovali na začátku roku 1977 do Albert studios v Sydney a šíleli tak mocně, až ze sebe dostali veškerou frustraci z odmítavého přístupu hlavounů v oné velké a mocné zemi, která pro jejich následný kariérní posun znamenala vždy nejvíc - USA. Malcolm Young vybrousil ty nejdravější riffy a Angus Young, obecně plachý tichý člověk, prej sebou v zápalu kytarových sól mrskal nekonečně intenzivně po podlaze, až se z prostoru studia kouřilo. AC/DC tedy dali dohromady sérii osmi nezapomenutelných songů, z nichž ještě dnes hrají na koncertech minimálně polovinu. Atlantic Records si mohli pouze mnout ruce, neboť po kapele začal být opravdu velký hlad. Tou dobou AC/DC alespoň trochu prosluli konečně i v rámci USA a to velmi zdařilým živým programem prezentovaným od píky - od zapadákovů na americkém jihu, přes středozápad až po velká města na obou pobřežích. Svůj potenciál rovněž stále více potvrzovali v předprogramech takových hvězd jako AEROSMITH, KISS či TED NUGENT. Tak např. Gene Simmons do dnes nezapomíná na moment, kdy kapelu poprvé spatřil a co v něm jejich hudba vyvolala, doslova říká: „Víte jaký to bylo? Jako když se díváte na vojenský oddíl, stojíte pod kopcem a sledujete, jak proti vám pochodují. Nic ve vás totiž nevyvolá větší strach než pohled na skupinu vojáků pochodujících do rytmu...!“ KISS se údajně k AC/DC chovali coby k předkapele velice hezky a při představě, jak se i s vysokýma botama více než dvoumetrový a divotvorně vyšňořený habán Simmons dotazuje v zákulisí pidižvíka Anguse, zda-li jeho kapela něco nepotřebuje, se člověk musí pousmát.

S mírným předstihem nejdříve vyšla u Albert Productions australská verze „Let There Be Rock“. Tamní verze vlastnila nemožně nudný obal, na kterém byla umístěna černobílá fotografie, jak z příručky lektora hry na kytaru, kde byl vidět detail prstů kladených na krk kytary. O mnoho lépe se vyřešilo celosvětové vydání, na kterém se objevila kolorovaně upravená koncertní fotografie AC/DC a hlavně zde bylo poprvé představeno charakteristické červené logo. Už to, že AC/DC v druhé polovině roku 1977 koncertovali po Státech a regionální rádia začaly hrát jejich skladby, začalo cosi na americkém venkově vřít.

Deska „Let There Be Rock“ je dnes již dávno rockovou klasikou a je charakterizována nejtvrdším kytarovým zvukem, jakým se do té doby AC/DC prezentovaly. Základem se staly Malcolmovy sekané riffy a pauzy mezi nimi, použité údajně coby vzpomínka na staré rock´n´rollové vzory padesátých let, ovšem zahrané s neskonale větší intenzitou a divokostí. Angus opatřil skladby svěží kytarovou hrou a velkým množstvím sól a vyhrávek. Rytmická sekce Mark Evans/ Phil Rudd jela přímočaře, ale ve výsledku vše znělo mocněji než na minulých albech. Bon Scott dostal do textů více vášně a poprvé se v nich objevila i konkrétní jména lidí, které na své cestě poznával – viz třeba obří zrzavá tasmánská prostitutka Rosie ve skladbě „Whole Lotta Rosie“. Když se ještě zastavím u Bona, Američané měli zprvu velký problém jeho výslovnosti a slangu rozumět a panovala obava, že kapela s ním skutečně nikdy v těchto zeměpisných šířkách neprorazí. Jeho kňouravý a nesrozumitelný projev nepředstavoval pro Američany zrovna vábivou podobu zpěvu. Nicméně kapela si, stejně jako v Evropě, získala své místo v srdcích fans skrze svá první koncertní vystoupení, díky kterým je lidé začali zbožňovat a dožadovat se jich stále více. Podpořeno samozřejmě originální image - školní uniformou, pódiovými kroky a tanečky Anguse Younga, nejvýraznějšího poznávacího znamení souboru.

Deska tedy nakonec obsahovala osm skladeb, na každé straně čtyři. Délka písní se, i díky rozdivočelejšímu kytarovému dovádění, oproti minulosti protáhla, takže dost skladeb přesahovalo délku pěti minut. Úvodní dravá a úsečná „Go Down“ ještě úplně neznamenala to nejlepší, stejně jako často na koncertech hraná „Dog Eat Dog“, byť posun v tvrdosti byl patrný okamžitě. Výpad brutality přišel až s anti-pánbíčkářskou „Let There Be Rock“, kde se podařilo do riffů dostat opravdu strhující energii a dravost. A to onen výpad kytar kapela s Bonem dlouze zadržuje, neboť jsou zde pasáže, kde zní pouze Bonovy deklamace nad probublávající rytmikou. Když však do písně vstoupí nařezané kytary, je vyhráno. Rozervaně působí rock´n´roll „Bad Boy Boogie“, další z velkých klasik ranného období AC/DC. Chytlavá „Problem Child“ s vyřvávaným heroickým refrénem už byla mnohým známa z australského a evropského vydání „Dirty Deeds...“, skladba však byla natolik nápadná, že byla zařazena do celosvětového vydání „Let There Be Rock“ o rok později. Nasazení udržuje „Overdose“, ale ten opravdový vrchol nahrávky přichází až s posledními dvěma songy. Jsou jimi „Hell Ain´t A Bad Place To Be“, s náramnou rifforamatickou souhrou obou bratrů, a konečně asi nejslavnější věc alba „Whole Lotta Rosie“, která patří nejen k nejtvrdším skladbám kapely vůbec, ale i k vypalovačkám, které nesmějí chybět na žádném z koncertů AC/DC. Tohle byl nádech k opravdu velkému celosvětovému úspěchu.

02.08.2020	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz