AC/DC - Power Up

80%

Zatímco se oslavné úvodníky předhánějí v popsání velikosti australských hardrockových legend, AC/DC na své poměry docela v tichosti přichází s novým albem „Power Up“. Vždyť ještě dva měsíce zpátky nikdo netušil, jak na tom vlastně jsou, a už vůbec ne, že by to mohli stihnout s novým albem letos. Stalo se a od zbytečností oproštěný a velmi stylový způsob, jakým po šesti letech od předchozí řadovky provedla elektrárna své nahození, probouzí u mnohých uznání a obdiv.

Předně, sestava kvintetu se opět stabilizovala na klasickém složení z dob albového předchůdce, což bylo podmínkou některých členů, např. baskytaristy Cliffa Williamse, který by bez Briana Johnsona již nepokračoval. O Brianových zdravotních potížích se již psalo, posun v medicíně a s tím související využívání nového zařízení mu dnes umožňuje stran poškozeného sluchu fungovat mnohem lépe než před několika lety. Před Johnsonem je třeba smeknout, neboť se mu desku podařilo nazpívat absolutně fantasticky. Za bicími je opět Phil Rudd, o jehož kontroverzní život a problémy se zákonem se před lety hojně zajímal bulvár. Chybí pouze hlavní hnací motor kapely Malcolm Young, který byl vždy zásobárnou nápadů a skvělých riffů. Před třemi lety zemřel po letité nemoci a za dobře známých okolností. Jeho místo dnes, stejně jako u minulé desky, zastal jeho synovec Stevie Young. Hlavním katalyzátorem pohybu uvnitř i okolo kapely je tak dnes zejména ten nejviditelnější, kytarista Angus Young, který v průběhu několika let ticha pracoval na nevyužitých nápadech, jaké se svým bratrem kdysi ukládal do rezervní truhlice s nápisem AC/DC. Materiál tak vznikal v naprostém utajení a stranou mediálních vírů.

Odmítám teorii, že AC/DC hrají na každém albu naprosto stejně a ještě více mě nadzvedávají věty, že hrají stále stejnou písničku. Osobně slyším diametrální rozdíl mezi novinkou „Power Up“ a několika předchůdci. Aktuální deska totiž vyznívá velmi energicky a na věk hudebníků vlastně mladistvě. Jakoby se jim podařilo vrátit se alespoň do první poloviny osmdesátých let. Pomocí vyšší nařvanosti a tvrdosti, stejně jako pomocí častých sborů, je dnes materiál zase trochu blíže stadiónové produkci a metalové scéně. Když si představím desky jako „Stiff Upper Lip“, „Black Ice“ nebo „Rock Or Bust“, na nich bylo zjevné, že se Australané znatelně kloní k boogie a bluesovým kořenům, tíhnou k hudbě, která jim spíše stála předobrazem a opracovávají si ji po svém, kdežto nyní jsou za posledních třicet let asi nejblíže k fenomenální nahrávce „The Razor´s Edge“. Novinka určitě není tak bombastická jako svého času album z roku 1990, ani nevlastní monstr šlágr typu „Thunderstruck“, ale přeci jen ke mně vůbec nevysílá informaci, že poslouchám kapelu, jejíž členům už je okolo sedmdesátky a budou končit. Tohle je hlavním znakem novinky – nepůsobí jako album stařičké kapely, která se chystá odejít. Ten vjem je přesně opačný. Naprosto svěží a koncentrovaný výkon vrhne na posluchače dvanáct vypalovaček plných energie, tzn. strojově přesné rytmiky, úsečných kytar a Brianova ryčného hlasu umocněného sbory.

Stejně jako tomu bylo na předchozích dvou deskách, produkce alba se ujal kanadský rockový guru Brendan O´Brien, jenž v minulosti proslul také pracemi na mnohých památných albech z časů grungeové revoluce a případně i pozdější americké rockové scény (PEARL JAM, STONE TEMPLE PILOTS... ten seznam je opravdu dlouhý... VELVET REVOLVER). Chemie mezi ním a Angusem Youngem slyšitelně stále funguje a „Power Up“ je tak bezesporu nejživotadárnější rock´n´rollovou nahrávkou od AC/DC za hodně dlouhou dobu. Mám sice velmi rád desku „Black Ice“ z roku 2008, ale novinku řadím v podstatě na totožnou úroveň. V tomto srovnání je devízou nového materiálu skutečnost, že drží mnohem lépe pohromadě a neskutečně dobře odsýpá. Skladby jsou koncentrované na okamžitou gradaci a bezprostřednost a po jejich poslechu máte okamžitě chuť si to celé od začátku znovu pustit. Materiál je prostý výplně, unavenějších pasáží, či dokonce vyloženě slabých skladeb.

Už úvodní vpád skladby „Realize“ symbolizuje velkou chuť po rock´n´rollu, po realizaci dalšího odvazu a posluchač je tak okamžitě vržen do víru euforie rozdmýchané tolik typickým zvukem AC/DC. Brian Johnson křepčí jako o život a z vítacích slok postupuje k refrénu podporován mnohohlasým chórem. Zvuk kytar je řízný a čirý a skladba má díky strojově šlapající rytmice pořádný švih. To vše signalizuje, že se AC/DC po letech vracejí ne do bluesových, cigaretovým kouřem prostoupených jižanských lokálů, ale na rozběsněné stadióny. „Rejection“ působí sice méně odvazově než úvodní vypalovačka, ale i tak jde o bytelný rock, jehož ani ne moc rychlé tempo udávají výrazné riffy a celkové charisma kapely. Pilotní singl „Shot In The Dark“ je již dnes hitová tutovka, stejně jako před dvanácti lety píseň „Rock´N´Roll Train“. Výborně vystavená a mimořádně chytlavá věc, složená zcela v tradici velkých hymen kapely a vrcholící ve výtečném refrénu, má všechny předpoklady se zařadit na pevno do jejich koncertního repertoáru. 

Náklonost k vícehlasým sborům potvrzuje i následná „Though The Mists of Time“, jenž zde, na zřejmě nejtvrdší, nejrozparáděnější a nejživější desce AC/DC za hodně dlouhou dobu, patří spíše k těm vzdušnějším boogie věcem. Zkrátka pohodový mejdanový song. Následují čtyři songy, které všechny do jednoho řadím k tomu lepšímu, co novinka nabízí. Jde o „Kick You When You´re Down“, píseň postavenou na úderném sloganu, kde Johnsona znovu doplňují back-vokály a text zmiňuje všeobecně známou a velmi hořkou pravdu chodu života, a sice když je člověk dole, existují tací, co se jej snaží dole pozdržet. Skladba nepatří k rychlým peckám, o to má však posluchač větší prostor si uvědomit tvrdost vyznění jejího kytarového riffu. Famózní hymnu „Witch´s Spell“ jsem si zhruba od třetího poslechu desky již jen užíval. V ní se povedlo takřka vše: prvotřídní kytarová výstavba, skvěle pějící Brian Johnson a dokonalá kombinace slok a refrénu umocněná povedeným sólem před očekávaným finále. Další jasná volba pro pozitivní prezentaci stavu věcí u AC/DC roku 2020.

Velkou formu odhaluje i tradiční jízda po ohnivé dálnici do pekla, začínající bluesovými kytarami a Johnsonovou deklamací. Když se totiž „Demon Fire“, skrze plápolavé jazyky plamenů dostává do tempa, víme, že potenciál vyznění AC/DC jak z časů alba „Back In Black“ byl zde zužitkován. Píseň jakoby zrála léta u Anguse v šuplíku, natolik vyvolává vzpomínky na slavné období. „Wild Reputation“ je jednou z mých úplně nejoblíbenějších skladeb na albu. Bytelná rytmika drží tempo a kytary nad ní jakoby jen tak lážo plážo vyvažovaly balanc. Avšak krátký a úderný refrénový slogan odhaluje velkou sílu a potenciál se zapsat do paměti. Hodně na Ameriku orientovaná „No Man´s Land“ představuje uvážlivější polohu rock´n´rollových legend, aby se pokračovalo další povedenou hymnou „Systems Down“, která svou dravostí drží na vysoké úrovni i poslední třetinu alba. 

Předposlední píseň „Money Shot“ je spíše průměr, i když mne objevení jejích kladů třeba teprve čeká. Co mě však opravdu nadchlo, byla závěrečná železničářská vyřvávačka „Code Red“ postavená na mnohohlasém chorálu a pozvolna se šinoucí kytarové vozbě. Svým způsobem lze tento ani ne moc rychlý, o to však masivnější závěrečný song přirovnat k někdejšímu songu „Rock´n´Roll Ain´t Noise Pollution“ z fenomenální desky „Back In Black“, kde byl tento pozvolnější song také zařazen až dodatečně a nakonec si získal velkou oblibu. 

Věřím, že deska „Power Up“ se zařadí mezi klasické nahrávky AC/DC s naprostou jistotou. Ve srovnání s několika předchůdci totiž působí jako album od podstatně mladší kapely. Žádné loučení se nekoná, jen stoprocentní koncentrace na rock´n´roll, velká energie a znovu objevená stadiónová hymničnost. Tohle album je z těch, které si po jeho poslechu zkrátka velmi rádi poslechnete znovu. Hodně chytlavé, hodně semknuté a zcela typické pro AC/DC. Jakoby se vrátila osmdesátá léta, tak na mne novinka působí.

22.11.2020	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz