AC/DC - Rock Or Bust

80%

Vydání desky této rockové stálice bude vždy událostí. Ať už chce kdokoliv filozofovat o smyslu nového materiálu, podstatné je, že s novým albem se nezbytně pojí také turné, a i když nebylo čekání na novinku tak dlouhé jako v případě předchůdce („Black Ice“ vyšlo po osmi letech jako následovník „Stiff Upper Lip“), pořád se jedná o druhý nejdelší interval v diskografii AC/DC, tedy šest let. U kapely, která se nachází na sklonku kariéry, je to dlouhá doba a bohužel se velký návrat z utajovaného soukromí neobešel bez více či méně smutných událostí. Jako jejich velký fanoušek si prostě nemůžu odpustit zmínku o kapele samotné, i když bych se měl zabývat spíše recenzí na nové album.

Tou první událostí je onemocnění hlavního mozku celé kapely, Malcolma Younga, člověka, který se držel vždy skromně v ústraní, přitom byl hybatelem celého australského kolosu a jeho role byla alespoň ve studiu rovnocenná s jeho mladším bratrem Angusem. Ve zkratce má Malcolm Alzheimerovu nemoc a trpí demencí, což je osud, který byste nepřáli ani svému největšímu nepříteli. Klan rodiny Youngových je ale nezastavitelný a tak rychle přispěchal na pomoc synovec Anguse a Malcolma, Stevie Young, který je pouze o rok mladší než Angus a pamětníci si určitě vzpomenou na jeho záskok během turné k propagaci alba „Blow Up Your Video“ v roce 1988. Cesty osudu jsou bohužel někdy opravdu drsné a s absencí Malcolma je nutné se vyrovnat. O to horší jsou však excesy bubeníka Phila Rudda, který si sice novinku odbubnoval, ale jinak odepsal celou svou kariéru. Není to tak dlouho, co jsem zde uznale kýval nad sólovým počinem tohoto australského maniaka a říkal jsem si, jak pozitivně mě dokáže můj oblíbený bubeník překvapit. Velkým zklamáním jsou tak pro mě novinové titulky o držení tvrdých drog, vyhrožování vraždy a neustálé zlehčování novozélandské policie a justice. Existuje sice presumpce neviny, ale to by asi platilo jen u Phila Rudda, kterého znám z minulosti. Toho borce, co se vždy udržoval ve formě a měl určité charisma. Nikdo nemládne, ale vidět jej jako chlápka, co dělá s médii rozhovory bez zubů, je už za hranicí rockového rebelství. Nemluvě o tom, že Rudd zahodil i druhou šanci, kterou velkoryse dostal v roce 1994, kdy tehdy nahradil v řadách AC/DC skvělého Chrise Sladea. Tyhle excesy pro mě nejsou jen selháním jednotlivce, ale také dělají špatný obrázek o celé kapele. Od nástupu Briana Johnsona jsem u nich obdivoval tu neskutečnou skromnost a poctivost, tu maximální oddanost hudbě bez jakýchkoliv manýrů.

Dobrá zpráva je, že ačkoliv jsou AC/DC bez dvou klíčových hráčů, na kvalitě aktuálního zářezu to nepoznáte. Angus Young sám poznamenal v rozhovorech, že základ nového materiálu tvoří často také riffy z minulosti, takže se přece jen na dálku podílel i Malcolm. Hned na úvod bych ale rád předešel poznámkám o neměnícím se kolovrátku. Já totiž opravdu nerozumím nářkům, že AC/DC hrají pořád tu stejnou písničku a tipl bych, že tyhle řeči vedou stejně lidé, kteří se ani fanoušky nazvat nedají. Pokud vezmu v úvahu pouze období Briana Johnsona, tak přece nelze říct, že „Back in Black“, „The Razors Edge“ a „Stiff Upper Lip“ jsou totožná alba. Mají stejný základ to je jasné, ale u tak zásadní skupiny, která ovlivnila celé generace hudebníků, to snad ani jinak nejde. I kdybych vzal v úvahu stejnou produkci všech alb, která stejná opravdu není, už to by bylo značně poznat na celkovém vyznění, takže letošní směřování k blues vidím jako onen hlavní rozdíl.

Nemůžu si pomoct, ale novinka na mě působí svěžejším dojmem než „Black Ice“. Kromě toho, že má mnohem kratší stopáž, má také větší podíl svižnějších vypalovaček. Každopádně bych od odkazu na „Black Ice“ ještě neodcházel. Při poslechu mladšího bratříčka totiž budete mít pocit, jako byste poslouchali přímé pokračování, stejný zvuk, stejná produkce a songy, které jakoby pokračovaly v místě, kde na předchozím zářezu skončily. Rozklíčování nechám mile rád na každém posluchači, ale uvedu například velmi trefnou paralelu mezi „War Machine“ a „Gods of War“. AC/DC oplývají tím geniálním citem pro vaření stejné polévky, která se liší vždy jen špetkou koření a přesto chutná výsledek jinak a vždy originálně. Nejlepší momenty ale nastávají ve chvíli, kdy začnete vnímat paralely s hlubší historií. 

Jsem docela zvědavý na názory ostatních, protože pokud bych měl vybrat jedno nejvíce podobné album, pak by to bylo „Fly On the Wall“ z roku 1985. Od první chvíle písně „Rock Or Bust“ na mě totiž dýchla masivní hradba kytar a bicí se sílou kanónu, což byly znaky typické právě pro tuto desku. Svižnější a údernější písně jako „Miss Adventure“, „Baptism by Fire“ a „Sweet Candy“ jsou tahouny a dokazují, že pánové ještě nejsou na odpis. Rozhodně ale nechci říct, že zbytek alba by nestál za zmínku. Jako velký fanoušek blues jsem si užil i „Hard Times“, „Rock the House“ a „Emission Control“. Trochu větší problém jsem měl s písněmi „Rock The Blues Away“ a „Got Some Rock & Roll Thunder“, které by se daly nejlépe přirovnat k „Anything Goes“ z „Black Ice“, tenhle nasládlý styl s průměrným motivem jsem ocenil až s velkým odstupem času a není to něco, co bych vyhledával.

Osobně si myslím, že ještě nemáme co do činění s posledním albem, ale kdyby ano, tak je to velmi důstojná rozlučka. Pánové jsou i v pokročilém věku ve formě, o čemž si myslím, přesvědčí každého na následujícím turné, které snad nakonec bude i v ČR. Koneckonců je fajn mít v dnešním hektickém světě nějakou jistotu a tou AC/DC opravdu jsou, buďme rádi za jejich poctivá alba, za jejich skromnost a touhu vyhovět maximálním způsobem fanouškovi.

21.12.2014	Diskuse (1)	Kropis kropacekmichal@gmail.com