AC/DC - The Razor´s Edge

80%

Těsně přes započetím studiových prací museli AC/DC vyřešit úkol nelehký, týkající se nalezení vhodného adepta na post bubeníka za odešlého Simona Wrighta. Více než skvělou náhradou se nakonec stal pozitivně vyhlížející čtyřicátník Chris Slade, který brzy vešel ve známost coby „ten smějící se bubenický plešoun od AC/DC“. Nešlo zrovna o zelenáče, neboť svou hrou již skoro třicet let obohacoval zvuk dalších význačných kapel a osobností. Namátkou byl třeba bubeníkem u Toma Jonese už v šedesátých letech, posléze zakotvil v kapele MANFRED MANN´S EARTH BAND na téměř dekádu, aby se pak mihl v sestavě URIAH HEEP, Davida Gilmoura nebo také krátce v řadách Pageova projektu THE FIRM. S ním se AC/DC odebrali do Irska, aby se zde vrhli do příprav nových skladeb. Ony náběry převezli do kanadského Vancouveru, konkrétně do zdejšího vyhlášeného studia Mountain, kde s nahrávkami dál operovala prvotřídní sestavička studiových fachmanů. Produkci nad netrpělivě očekávaným albem si vzal na triko stavitel bombastických soundů osmdesátých let Bruce Fairbairn a coby inženýr dohlížel nad mixem Mike Fraser, rovněž chlápek s bohatými pracovními zkušenostmi, zejména pak s tehdejšími hvězdami stadiónové Hard N´Heavy AEROSMITH a BON JOVI. Kapela nahromadila přehršel nápadů, v průběhu celého roku 1989, až konečně měla pocit, že jí nově vznikající skladby pomohou k výraznějšímu zabodování.

Album „The Razor´s Edge“ nakonec vyšlo v září roku 1990 a ukázalo se, dle očekávání, jako ten nejbombastičtější materiál AC/DC vůbec. Mám pocit, že kapela po zvukové stránce již nikdy nepřišla s ničím podobně vycizelovaným. Mocně nahypeovaný zvuk sebou nesl špičkové studiové řemeslo a z hudebníků sálala nově nabytá energie a chuť po dosažení těch největších možných met. Deska bodovala bezprostředně po svém vydání a do dnes se jí celosvětově prodalo okolo dvaceti milionů kusů, z nichž hned pět patřilo USA. Tento velký úspěch šlo samozřejmě přičíst mnoha aspektům. Od kvalitní produkce, přes výtečné načasování, až po silné singly v čele s doslova geniální hymnou „Thunderstruck“, která zamávala hardrockovou scénou jako se to dlouho žádnému obdobnému songu nepovedlo. S trendem návratu pravověrně rockové hudby do popředí zájmu mainstreamové veřejnosti vyšla tehdy AC/DC zkrátka karta. Co v roce 1987 započali svou pouliční revolucí nevycválanci z GUNS N´ROSES, to i s dalšími předními kapelami mohli coby bohatou úrodu sklízet právě AC/DC.

Prapůvodnímu dřevnímu rock´n´rollovému zvuku asi nejvzdálenější deska však měla své devízy zcela jinde a nebylo jich rozhodně málo. O tehdejší k dokonalosti vyšlechtěné stránce zvuku již řeč byla, stejně tak již zazněla zmínka o povedenosti ústředních hymen, mimochodem až do jara 1991 zařazovaných do pozic singlů. Skutečnost, že album z určité části tvořily rovněž průměrné skladby však nehrála v otázce jeho prodejnosti příliš velkou roli, neboť ona želízka byla skutečně mistrovská a kvůli nim se hudba Australanů dostala do zorného pole velkého množství lidí. Šlo o skladby, jejichž fragmenty se do dnes využívají jako součást povzbuzovací zvukové složky nejrůznějších sportovních klání v těch největších halách a na stadiónech. Hodně se mluvilo o textové složce, která se zde údajně rovněž vyvedla. Celkově se tak kapela už právě od studiových prací nacházela v dobrém rozpoložení a hleděla vstříc pozitivním časům. Jediným neduhem této doby byl rozvod Briana Johnsona, díky kterému se zpěvák tentokrát neúčastnil skladatelského procesu, nicméně po stránce zpěvu odevzdal opět prvotřídní výkon.

Klokotavá a repetetivně se opakující Angusova kytarová vyhrávka se stala základem pro vznik jednoho z nejpamátnějších momentů kariéry AC/DC. Stupňovitě gradující chorus s hromovými výkřiky Briana Johnsona, Malcolmova buldočí zapálenost a strojově přesná rytmická hra, neupřednostňovaná spolehlivost Cliffa Williamse s údery novice Chrise Sladea tak ve prospěch „Thunderstruck“ posloužily zcela neobyčejně. Song oba bratři ve zkušebně rozvinuli v majestátní hymnus a ten se velmi brzy stal klasikou. Na počátku devadesátých let prakticky nastartoval novou etapu AC/DC. Z mé generace jej má s kapelou spojený snad každý. Kytarové party jsou definicí hry Anguse Younga, podporovány tím nejpřiškrcenějším vokálem planety, mocnými sbory i údernou rytmikou. Vypalovačkou vhodnou pro koncertní pařby se však ukázala být také druhá „Fire Your Guns“, svižnější boogie rock n´rollový kousek byl svou formou nedílnou součástí tehdejšího příklonu AC/DC k velkoleposti. Potvrzoval zkrátka potenciál kapely k tomu, být tou největší rockovou institucí planety. Téma dalšího generačního hitu „Moneytalks“ je dobře známé. Song poutá skvěle vystavěnou melodikou, mocným refrénem i textovým tématem upozorňujícím na důležitost peněz v životě každého cílevědomého ... Američana? Možná. Peníze zkrátka otevírají jindy zavřené dveře a usnadňují život, byť štěstí zjevně nepřinášejí. Bylo tomu tak od nepaměti a kdo tvrdí něco jiného, jednoduše kecá. Rovněž z této písně se stal v roce 1990 obrovský hit.

AC/DC vždy byli nepolitickou kapelou, jenže téma společenských změn probíhajících zejména ve střední a východní Evropě na sklonku osmdesátých let jim vnuklo určitý politický námět, který kapela zařadila do zlověstně a nezvykle temně působící titulní skladby „The Razor´s Edge“. Song, jehož příběh je fikcí, opravdu vyznívá na poměry kapely vcelku originálně, neboť má podobu poněkud temnějšího chorálu. Lyrika před posluchačem odkrývá pohled na jakési britské statkáře/sousedy a jejich bezstarostný slunečný den. Postupně, jak song plyne v textu, se pak na nebi ukazují temné mraky a černá budoucnost souvisí s odkazy na ještě nedávno, před pádem Železné opony rozdělený Berlín. Varovný ráz písně hovoří o tom, jak snadné je své výsady a neohraničené pozemky ztrácet. Vtipný má být údajně text skladby „Mistress For Christmas“, který už tehdy odhalil dost možná nechtěný komediální potenciál Donalda Trumpa, dnešního prezidenta USA, jenž byl autorem macho fráze ohledně potřeby své „kněžky na vánoce“.

Přesvědčivý stadiónový naturel potvrzuje na jaře 1991 třetí singl „Are You Ready“, další z mocných hymen tohoto alba a prakticky poslední velký hit. Druhá polovina desky je samozřejmě o něco slabší než ta první, určitá část lidí dokonce tvrdí, že je deska z roku 1990 spojením zaručených vypalovaček a neméně zaručené výplně. Je pravda, že skladeb do počtu je tu vcelku dost, viz třeba závěrečná trojice „Let´s Make It“, „Goodbye And Good Riddance To Bad Luck“ a „If You Dare“, ale nelze říct, že by milimetrově krájené riffy v „Rock Your Heart Out“, siláctví „Got You By The Balls“ nebo odlehčený švih „Shot Of Love“ neměly své kouzlo. Zkrátka a dobře, těch několik velkých hitů se zde natolik povedlo, že vlastně popřelo myšlenky na slabé album, i když to bylo tvořeno téměř z poloviny nic moc songy.

AC/DC v létě 1991, v rámci svého celosvětového koncertování jenž trhalo rekordy napříč kontinenty, vystupovali coby headlineři i na památné akci Monsters Of Rock 1991 v Donningtonu. Jejich set se stal trumfem a prakticky vynesl Australany na piedestal soudobého rockového světa a to i přestože se v předprogramu objevily takové skvělé kapely jako METALLICA, MÖTLEY CRÜE, QUEENSRŸCHE a THE BLACK CROWES. Do dnes je tento ročník památné akce považovaný za jeden z nejlepších a nejlegendárnějších. Z koncertního tažení roku 1991 byl posléze sestříhán živý záznam, který v roce 1992 vychází coby koncertní album obligátně nazvaný „Live“. I samotnému Monsters Of Rock je věnováno značně pozornosti a koncert je součástí mnoha VHS a DVD edic. Kapela tehdy prožívala zkrátka další ze svých vrcholů, od alba „Back In Black“ to byl prakticky nejúspěšnější rok jejich kariéry a dodnes nebyla deska „The Razor´s Edge“ žádnou z pozdějších nahrávek AC/DC překonána.

25.09.2020	Diskuse (16)	Stray janpibal@crazydiamond.cz