ACE FREHLEY - 10.000 Volts
Kytarista Ace Frehley jako nedílná součást těch pravých sedmdesátkových KISS byl v posledních letech se svými bývalými kumpány prakticky na ostří nože. A to i když se jejich cesty definitivně rozešly již před dvěma dekádami. Odtržení od svého nejslavnějšího působiště mu však nebránilo i nadále souvisle tvořit, a tak se dnes na jeho kontě zjevuje další řadové album plné aktuálních písní - to nese název „10.000 Volts“. Kolekce je bezesporu plná pozoruhodných rockových hymen ctících tradiční cítění tohoto newyorského kytaristy.
I když se Ace v posledních letech dost často vysmíval plánům dvou hlavních tahounů KISS na posmrtný virtuální život a chlubil se, že nahrává alba, oproti kterým jeho bývalí spoluhráči působí jako parta stárnoucích strejců a nekňubáků, a v neposlední řadě si nikdy nebral servítky s ohledem na jejich touhu na všem vydělat, stále patřil ke kultovním rockovým postavám, jež se mohou chlubit značným množstvím následovníků. Zkrátka a dobře, Ace Frehley byl vždy originál. Coby kytarista byl od začátku prototypem pravého rockera, hlučného, hrubě hrajícího, vyznávajícího ryzí hodnoty tvrdého žánru, přesto však právě pod Spacemanovými prsty naprosto specificky a velmi poutavě podávaného. Svými vyhrávkami a klokotavými sóly Frehley ovlivnil nespočet následovníků, od surových rock´n rollových part garážového ražení, až po kapely hair-metalové scény osmdesátých let.
Když poslouchám jeho novou desku, jen s námahou plaším kacířské myšlenky na to, že existuje spousta fanoušků, kteří by si od KISS přáli album plné přesně takovýchto songů. Novinka je totiž ryzí a nekašírovaný Ace Frehley, tedy silově podaný hymnický rock bez přílišných kudrlinek a aranží. Skladby jsou poměrně chytlavé a vlastní docela dost melodických linek, přesto však nesklouznou někam do sféry podbízivosti a umělého pojetí. Všechny přednosti se tak zjeví už od prvopočátku, ať už mám na mysli titulní rockec „10.000 Volts“ nebo následnou temně romantizující píseň „Walkin´ on the Moon“, kde Ace romanticky opěvuje vztah, jaký chová ke své choti. Ještě silnější je následující jízda „Cosmic Heart“, neb pojednává o nespoutanosti životního stylu hlavního aktéra a Ace se v ní obrací do minulosti za svými bouřlivými časy a mnoha závislostmi. Jinak jde samosebou o jednu z nejlepších skladeb kolekce – dostatečně pestrou, variabilní a melodickou, kde Frehley prakticky dokáže prodat řadu z toho, co umí a co jej reprezentuje.
Stejně poutavě se jeví další romantická věc „Cherry Medicine“, song o znovuzrození, které kytarista zažívá po boku své současné dámy. Stejně jako každá ze skladeb je i tato naplněna jeho typickým kytarovým rukopisem, který je úderný, dostatečně košatý, nikoliv však bezútěšně přeplácaný. „Back Into My Arms Again“ patří k posluchačsky nejvstřícnějším kouskům. Rozmáchlá skladba, která nabízí chytlavé momenty a výrazný refrén, může být oceněna řadou fans právě Aceových časů u KISS. Velmi pozitivní záležitost. Když však tak desku poslouchám, u něčeho bych se chtěl pozastavit. Přijde mně, že Aceův vokál je občas na albu určitým způsobem sycen, jakoby byl místy tuněný AI. Nejsem si tím sice jist, ale jistou nepřirozenost z něho občasně cítím. Je otázkou, zdali má tak kytarový hrubián během své kritiky svých bývalých kumpánů Simmonse a Stanleye máslo na hlavě.
Jednou z vrcholným položek kolekce je skladba „Fightin´ for Life“. Je to song představující svět jako místo, kde je nutné opravdu tvrdě bojovat za svou věc. Ace zde vzpomíná na časy, které v mládí trávil na ulici, kdy byl na počátku sedmdesátých let členem bronxského gangu. Song baví, působí svěže, chytlavě, a má ten správný rockový náboj. Nepříliš povedenou je naopak položka nazvaná „Blinded“, což je píseň pojednávající právě o nebezpečí umělé inteligence. Zřejmě to není náhoda, že právě zde mě Frehleyův hlas přijde mnohdy podobně dokreslovaný a nepřirozený. Za výplňovější song považuji i „Constantly Cute“, kde se v lyrické rovině znovu naráží na Aceův milostný život. Ve výsledku jde však o skladbu méně nápaditou.
Ve výsledku originální „Life Of a Stranger“ má coby pomalejší, pocitovější a až zasněná skladba něco do sebe. „Up In The Sky“ patří opět k těm běžnějším věcem, které nijak moc nevybočují z průměru. Lze říci, že to lepší se na novince opravdu nachází spíše v první polovině nosiče. Závěrečná instrumentálka „Stratosphere“ odpovídá tradičnímu kytarovému stylu Ace Frehleyho. Vlastní typicky vesmírnou patinu, což z ní dělá typicky Aceovské číslo.
„10.000 Volts“ je bezesporu povedenou rockovou jízdou, sbírkou zcela typických songů od Ace Frehleyho. Kytarista zde připomíná své dobře známé rockové receptory a nesnaží se nijak experimentovat či objevovat nová území. Pokud jste tedy jeho fanoušky, pak vězte, že se vám tohle album pravděpodobně bude dost líbit. Vlastní totiž nadpoloviční většinu skutečně silných vypalovaček. Vyložený hitový maják však veškerý žádný. Negativum vidím snad jen v tom, že níže položený Aceův zpěv mne místy přijde jakoby studiově dokreslovaný, zdali to souvisí se zásahy oné proklínané AI, si však netroufám predikovat.
