ACE FREHLEY - Space Invader

80%

Zdá se, že strýček Paulí z jižního Bronxu je tentokrát ve střehu, možná i více než kdykoliv od poloviny sedmdesátých let. Na jeho tváři sice alkohol za těch čtyřicet let zanechal jisté stopy, ale jinak uvnitř zůstává stejnej. Figurka co chodí po ulici v kloboučku, s nutnou sirkou mezi zuby, občas drží pouzdro od kytary, kdo ví, třeba si i hází míčkem o chodník. Je to bourák, ne každýmu se totiž povede poslat do prdele KISS,  mega úspěšnou rockovou instituci, se kterou strávil ve dvou fázích dohromady nějakých dvanáct aktivních let a stál u jejího zrodu, rozkvětu, stejně jako u všech jejich zásadních desek a koncertů té desetiletky, kdy byla móda nakloněná kalhotám do zvonu a těsným svrškům. Paul Daniel Frehley alias ACE, ten mimozemšťan s hořící kytarou, je právě zpět a jeho „Space Invader“ se zdá být povedenou deskou.

Už několikrát v historii se stalo, že Ace Frehley své bývalé spoluhráče převálcoval, neříkám, že se to dělo nějak často, ale už se to opravdu stalo. Poprvé v září 1978, kdy všem členům KISS vyšlo ve stejný den vlastní sólové album a právě to Aceovo slavilo největší úspěchy. Byl oblíbencem fanoušků, ale i hudební odborníci, kteří se jinak tato monstra snažili dusit, mu připisovali největší hráčský (ne však skladatelský) talent. Minimálně podruhé je tomu nyní, kdy poslední kissácká řadovka „Monster“ z roku 2012 přijde snad i největšímu zabedněnci jako znouzectnostní atrapa rock´n´rollu. Naproti tomu Frehleyova novinka „Space Invader“ upoutá už tím, jak se s ničím nepáře, jak je živelná, opravdová a přitom nepůsobí nijak lacině, marketingově nebo snad uspěchaně. Jsou na ní sice jak skladby výborné, tak vcelku obyčejné (zhruba ve vyváženém poměru), ale to mi vůbec nevadí, protože těch pár songů, které mám v prvé řadě na mysli, stojí opravdu za to.

Už úvod v podobě titulní skladby mne pozitivně zaskočil svým neuvěřitelně plným valivým soundem a celkovou robustností, navíc Aceův hlas za ty roky spíše zesílil a získal na chlapáčtější barvě. Hymna je to věru našlapaná – klávesové podklady ve vygradovanějších pasážích po vzoru hardrockových alb z konce osmdesátých let, časté kytarové sólování (ono Aceovo typické: tadada tadada tadada uííííí, které dnes ve Skandinávii používá každá dirty rock ´n rollová kapela z garáže předstírající návrat do sedmdesátých let), jenž sem pasuje naprosto dokonale. Po ní následuje ne méně povedená „Gimme A Feelin´“, která má pozici pilotního singlu, nutno říci, že oprávněně, pouliční rock tohoto typu prostě nepřestane bavit nikdy. Hutnost je sice o něco menší než u titulky, vždyť jde také o čisté boogie, její chytlavost,  odhodlání, ale i jistý odér frackovitosti, jsou však vlastnostmi, na kterých se dá stavět. 

Třetí výtečnou věcí je „Change“, nařvaná a stupňovitě gradující řacha, kde se klade důraz na hardrockovou zemitost i velmi dobrou poslouchatelnost. Těžkotonážním riffem spoutaná „Inside The Vortex“ je další perlou. Jde o song, co se šine v jakémsi snovém, halucinogenním oparu, má však obrovské kouzlo nadpřirozeného. Dojde i na jednu předělávku a sice „The Joker“, notoricky známý hit od STEVE MILLER BANDu. Absolutní trefou do černého je však pro mne „Past The Milky Way“, kde je zjevné, co pro Ace znamenají staré britské kapely hardrockové generace z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, inspirace THE WHO a zejména jejich kytaristou Pete Townshendem jsou zde totiž naprosto zjevné. Frehley se zde dokonce vytáhl i hlasově, takže ve vyšších polohách dokonce připomíná Rogera Daltreye, což si myslím, že pro něho nebude meta, kvůli které by se dohadoval. Skvělá hardrocková skladba, celkově pak poctivé album nahrané od srdce ...a výsledek? U mne blažený úsměv ve tváři.

13.01.2015	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz