ACID ROW - Afterglow
Výraz „Afterglow“ znamená něco jako světelný dojezd nebo také pozvolna slábnoucí svit. Když tímto názvem opatří své album tuzemští retraři ACID ROW a na jeho cover umístí koláž, kde nějaké divně se smějící batole sedí na hřbetě hyeny, člověku ani nedocvakne, co tohle spojení má vlastně znamenat. Věc však působí jasněji, když vám prozradím, že oním dítětem není nikdo jiný než Charles Manson, nechvalně proslulá černá duše moderních amerických dějin a vůdce zvrácené sekty Rodina, jejíž členové měli koncem šedesátých let v oblasti Los Angeles na svědomí vraždy několika lidí, včetně modelky a herečky Sharon Tate, přítelkyně režiséra Romana Polanského.
Původně tachovští ACID ROW jsou dost možná velkými obdivovateli západního sociálně-kulturního kvasu přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jejich zapálenost pro tuto etapu rockových dějin se odráží nejen v jejich zvuku, ze kterého je patrná velká náklonost k soundu britských praotců heavy metalu BLACK SABBATH, ale také ke všemu, co období úpadku ideálů hippies a začínající etapu společenské deziluze tehdy charakterizovalo. ACID ROW jsou na naše poměry velmi obstojnou space and stoner-rockovou formací, která zachází s typickými výrazovými prostředky tohoto žánru, ať už jde o hutný kytarový sound, bytelně valivá tempa, psychedelií ovlivněné pasáže, nebo vokál, který je opatřen naléhavostí, jakou se roku 1970 prezentoval tehdy mladý Ozzy Osbourne.
ACID ROW éře počátku sedmdesátých let podléhají každou molekulou svého organismu, takže je i jejich image přizpůsobena dávné módě a stylizace tomu plně odpovídá - na jejich koncertech se totiž na pódium promítají různé chaotické, pestrobarevné a abstraktní obrázky, dotvářející drogovou atmosféru akce. I takové věci trojice neponechává náhodě.
Jejich aktuální nahrávka sice trvá dvaatřicet minut, ale obsahuje pouhých pět skladeb. Když jí poslouchám, napadá mne, že kapela bude na koncertech schopná i těchto pět položek roztáhnout na daleko delší časový úsek a užívat si jej. ACID ROW působí ve svém oboru velmi zabydleně, mají znalost stylového prostředí a rovněž chuť v onom prostředí komplexně pilovat detaily. Tak třeba zaujme, když se v druhé polovině jedenáctiminutového sabbatoidního singlu „No Church On Sunday“ na podkladě vyklidněné halucinační pasáže rozezvučí jemné kytarové vyhrávky s náznaky exotiky a jazzového fushion. Song má ostatně atmosféru tripu, ze kterého není návratu. Člověku se hned vybaví skladby jako „Fairies Wear Boots“ nebo „Planet Caravan“ Iommiho nezapomenutelné družiny.
Je však třeba říct, že hudební vklad české trojice si neklade žádné jiné cíle, než právě ony neuvěřitelné výlety do pravěku hardrockové hudby, a to aniž by měla potřebu vdechnout písním taky něco nápadně svého a z mantinelů stoneru vybočujícího. Rozhodně v jejich případě nejde o objevný band, neboť po řadu dekád již dávno existuje spousta kapel zabývajících se totožným směrem. Důležité je, že ACID ROW předkládají posluchačovi něco, čemu bezmezně věří a na čem si dávají záležet. Opravdu je v jejich případě nutné vycházet z předpokladu, že si nekladou za cíl bořit hranice.
Ono nadšení hudebníků jsem si uvědomoval zejména v úvodní, motorkářsky energické vypalovačce „Devil´s Dance Floor“, prostřednictvím které trojice nastoluje svá riffová pravidla, škoda jen, že tuhle píseň během zbývající časomíry na desce už kvalitativně nedorovnají. Pravda, i závěrečná „No Church On Sunday“ má rovněž zajímavé pasáže a nějaké ty nápady, ale i tak úvodní skladba zůstává tou nejpovedenější - za mne obstojně zhotovený stoner rock v jeho nejryzejším provedení, ovšem bez nápadné osobitosti - posuďte tedy sami...
| 28.03.2022 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
