ADRENALINE MOB - We The People

70%

Američané ADRENALINE MOB jsou sice zaštítěni visačkou supergroup, ale od počátku své existence na mne dělají dojem schématicky poskládaného uskupení, které má bez diskusí vysoký hráčský potenciál, ale jejich songy jsou vcelku obyčejné, prosté výraznější originality, stylově usazené na hranici mezi moderním americkým hard rockem a heavy metalem, takže by se jinak bez veškerého mediálního humbuku rozvířeného v metalových tiskovinách, a to zejména díky jejich silnému vydavatelství a rovněž díky velmi dobře známým jménům členů kapely (kdysi je pomáhal rozjet Mike Portnoy a jeho bicí jsou k slyšení na debutové desce) vlastně ani nehnuli. Jasně že Russell Allen je skvělým zpěvákem, který si zde zkouší civilnější a zemitější hlasové polohy než tomu je v případě desek jeho původního působiště, kterým je teritorium prog-metalových siláků SYMPHONY X, nebo v případě jeho desetileté spolupráce s Jornem Landem, ale přeci jen doposud se ADRENALINE MOB zas až tolik nevyprofilovali a z mého pohledu nezaťali své drápky do evropského posluchačstva.

Taktéž newyorský motorkář Mike Orlando je pozoruhodným kytaristou a jeho lehce podlazený nástroj vyznívá i v nových válech, které vlastní moderní „power“ drive a oplývají hutnými riffy i dráždivými sóly, hodně obstojně. Jsem přesvědčen, že i s novou rytmikou Jordan Cannata (bicí) a Dave Z. (baskytara) jsou však ADRENALINE MOB se svou novinkou „We The People“ v dosud nejlepším a nejambicióznějším rozpoložení. Sice nechápu, co asi tak může znamenat nicneříkající název alba „We The People“, který mě připomíná nějaký slogan náležící k americkým volbám a ambiciózňákům tam účinkujícím, ale mávám nad oním významem rukou, důležitý je hudební svět této čtveřice, která se naučila překonávat překážky, protože se před třemi lety musela vyrovnat s úmrtím svého bubeníka A.J.Pera (dříve také TWISTED SISTER) a rovněž odchodem skvělého baskytaristy Johna Moyera (zejména DISTURBED, ale také THE UNION UNDERGROUND a ART OF ANARCHY), nemluvě o Pornoyově brzkém úprku hned po debutové desce.

Vším, co ADRENALINE MOB dělají, a jak hudebně i textově působí, potvrzují, že jsou americkou kapelou cílící především na domácí publikum. Songy jsou chytlavé a mají v sobě potřebnou divokost, tedy dokáží spojit jistý rock´n´rollový feeling se skoro až nu-metalovým burácením. Ovšem z těchto škatulek posluchače vcelku dokonale vyvádí Orlandova znamenitá kytarová práce, která neoperuje jen v oblasti fádních motivů a partů majících za úkol riffově zahřmět jen aby se tedy neřeklo, ale všechna ta vygradovaná hymničnost je podpořena skutečně velmi dobrou powermetalovou kytarou. Nechci tady tvrdit, že je Mike Orlando nový Zakk Wylde, ale jeho nástroj si opravdu užívám a i o nových skladbách tvrdím, že jsou zřejmě dosud nejlepší, jaké kapela za šest let své existence dala dohromady. ADRENALINE MOB tak konečně nepůsobí jako nějaký upřednostňovaný projektík, kvůli kterému posílá Russell Allen své umělečtěji vyznívající SYMPHONY X na odpočinek, aby se trochu pobavil s hudbou uchopenou tak nějak více od podlahy a jak se říká, po lidsku, i když bych si i letos představoval znovu o něco více osobitosti.

Letošní skladby se povedly a je na posluchači, zdali dá přednost dynamičtějším kusům, které novou desku rozjedou, tak jako je tomu v případě strojově přímočarých „King Of The Ring“ nebo titulní „We The People“, nebo bude volit poněkud zpěvnější materiál s barvitější instrumentální výzdobou, jak je tomu naopak v případě mé velmi oblíbené, zdejší třetí skladby nazvané The Killer´s Inside“. V lehčejší poloakustické podobě vystřižená „Bleeding Hands“ má jisté hitové ambice, které jdou logicky naproti spíše americkému rockovému vkusu, ale nezbývá než předpokládat, že se z ADRENALINE MOB zakrátko nestanou nějací další NICKELBACK. I když možná že by to samotní muzikanti po té mnohaleté dřině, po zdlouhavém koncertování a nahrávání alb nakonec i brali, kdo ví? Každopádně vcelku bezproblémová hitovka, která velmi pravděpodobně zapadne. 

Vrchol desky pro mne představuje neskutečně nabušená kytarová jízda „Til´The Head Explodes“, kde se povedlo opravdu všechno, i když i následná píseň „What You´re Made Of“ nabídne podobně dramatické Orlandovi riffy, krvežíznivý groove a expresivního Allena, tahle skladba zkrátka zůstane nepřekonána. Vynikající jízdou ve svém rozjezdu a slokách je sice „Raise ´Em Up“, ale poodhaluje jeden nezpochybnitelný fakt, a sice, že ADRENALINE MOB jsou skladatelsky mnohem silnější v těchto částech písní než v refrénech, jenž mě naopak někdy přijdou jako by byly násilně vytahovány až odněkud z paty. Zklidnění přichází v baladě „Blind Leading the Blind“ s politickým podtextem a celkově deska odplyne tak nějak neurčitě, čemuž také zdejší, ne příliš dobrý cover Idolovi „Rebel Yell“ nepomůže. Z mého pohledu je trojka od ADRENALINE MOB tedy deskou, která je udělána tak nějak nejvíc chytlavě a pro lidi, avšak na druhu stranu určitě neklesá pod laťku vystavenou dvěma předchůdci.

19.06.2017	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz