ADRIAN SMITH / RICHIE KOTZEN - Adrian Smith / Richie Kotzen

70%

V případě vzniku podobných kolaborací je rockový  svět  vždy o kus zajímavější. Zvlášť když to dají dohromady persony oplývající nejen řemeslným talentem a všestranností, ale umí i složit podnětné skladby. Spolupráce amerického kytaristy a skladatele Richieho Kotzena s o generaci starším britským kytarovým střelcem od IRON MAIDEN Adrianem Smithem se ukazuje jako smysluplná, neboť se hudebníkům podařilo, s nápadným zaujetím, složit sadu devíti dobře poslouchatelných a pestrých skladeb, prostoupených od základů silným odérem kytarového blues a americkým cítěním rockové hudby.

Oba hudebníci však neoperují jen v rovině instrumentální a skladatelské, ale prezentují se zde i prostřednictvím schopných pěveckých výkonů. Jejich hlasy se ve všech písních zajímavě prolínají a posouvají je směrem značícím zaujetí a stylové souznění. Jedná se přesně o ten typ překvapivé spolupráce, kterou však nelze nazvat jinak než přínosnou souhrou individualit. Stejně jako tomu bylo v případě projektu THE WINERY DOGS, kde Richie Kotzenovi v rámci rytmiky sekundovali taková esa jako Billy Sheehan a Mike Portnoy, byla i nyní, ve spolupráci s anglickým gentlemanem Smithem, představena světu sice hardrocková, avšak charismatem překypující tvorba. 

Asi nikdo by nečekal, že se projekt SMITH/KOTZEN bude svým stylovým zaměřením a náladou přibližovat tvorbě IRON MAIDEN. Opravdu potvrzuji, že tomu tak rozhodně není a skladby působí civilně a s pravověrným blues-rockovým naturelem. Americký odér je v písních všudypřítomný, ať už jde o líné a rozvláčnělé kusy se značným zastoupením dlouhých teskných tónů, přecházejících od klenutých vyhrávek k svižnějším sólům, a nebo také skladby tíhnoucí spíš k hutnější riffové konstrukci. Nejdůležitější je, že deska nepůsobí jako chlubičská záležitost, kde by si interpreti hráli na kytarové hrdiny. Jde o písně přímočarého rázu, se slokami a refrény a také nějakým tím únosným kytarovým kouzlením. K vytříbenému sólování, smyslným vyhrávkám a celkovému tradicionalistickému mazlení tak posluchač dostává zejména pohodově poslouchatelné písně, kde rovněž nepropadá ani jeden z aktérů ani coby zpěvák.

Desku nakopne chytlavá jízda „Taking My Chances“ potvrzující dobrou atmosféru, v jaké nápady mezi oběma hudebníky vznikaly. Následuje zemitá „Running“, kde trochu hutnější riffy korespondují s hardrockovou podstatou zúčastněných a dodávají výsledku na hardrockovější dravosti. Vrcholem se však ukazuje až třetí song „Scars“, srdcebolný a svým způsobem tajemně uchopený pomaláč, kde hraje prim osudovost, vnitřní kouzlo a nepřeslechnutelná pouta bluesového tradicionalismu. Oba zúčastnění v sobě americké cítění rocku bezesporu mají. Vlastně i Adrian Smith byl vždy příznivcem právě zaoceánských klasiků a i v rámci tvorby IRON MAIDEN vždy zastal funkci elementu, jenž obohacoval sound heavymetalových legend svěže rockovými postupy a dělal je méně klišovité.

Prvotina si svou povedenou fazónu udržuje i nadále, ať už zmíním okázalé suity „You Don´Know Me“ nebo „Til´Tomorrow“, prohlubující onu bluesovou rozmáchlost kolekce, nebo přeci jen o dost přímočařejší rockové dusárny typu jedné z mých nejoblíbenějších věcí -„Solar Fire“, jenž mě tolik připomíná časy, kdy u DEEP PURPLE fungovali Coverdale s Hughesem. Povedla se i s country koketující „Glory Road“, a tak mě z toho vychází pestrá a charismatická sbírka amerického rocku. Pro příznivce klasických kytarových postupů a tradicionalismu kloubícího nádechy folku, ale zejména blues a hard rock bude tohle rozhodně pochutina.

12.04.2021	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz