ALCATRAZZ - Born Innocent

60%

Zpěvák Graham Bonnet je znám především hardrockovým příznivcům, neboť právě on vystřídal na sklonku roku 1978 v řadách kapely RAINBOW fantastického Ronnie Jamese Dia. Osobně nejsem zrovna příznivcem jeho hlasového projevu, ale tah na branku a zanícenost se jeho úpěnlivému projevu nikdy nedala upřít. Pokud existuje nějaký zpěvák z Párplovské větve rocku, jehož hlas mne opravdu nikdy nelahodil, pak je to právě Graham, nicméně krátká sounáležitost s kapelou Ritchieho Blackmorea nebyla ani zdaleka jeho jediným úspěchem. V roce 1979 nazpíval tedy své jediné album RAINBOW , jmenovitě „Down to Earth“, kde se zavedený soubor jal otáčet kormidlem k světštější produkci orientované na komerčnější oblasti hard rocku potažmo AOR. Singly jako „Since You´ve Been Gone“ nebo „All Night Long“ už dávno patří k osvědčené klasice a jsou známy napříč hardrockovou scénou mnohým sledovačům historického dění. Poté s touhle kapelou vystoupil mimo jiné také na prvním ročníku festivalu Monsters Of Rock 1980 v britském Donningtonu, kde RAINBOW patřila dokonce výsadnější pozice headlinerů (před nimi hráli JUDAS PRIEST), aby byl ještě v závěru toho samého roku Ritchiem Blackmorem ze sestavy vyhozen (prý kvůli krátkým vlasům).

Nicméně Bonnet ani chvíli neváhal a postavil na nohy vlastní projekt - ALCATRAZZ, band orientovaný na modernější Hard N´Heavy scénu postupujících osmdesátých let, která získávala zejména v USA stále větší status. Už s prvotinou se ALCATRAZZ podařilo uspět. Po jeho boku se v případě debutu „No Parole From Rock N´Roll“ objevil v sestavě dvacetiletý švédský kytarový mág Yngwie Malmsteen, severský zázrak, do té doby zastávající post kytaristy u amerických STEELER. Kombinace nakřáplého Bonnetova hlasu s vytříbenou hrou neo-klasisticky založeného kytaristy se v roce 1983 stala značkou, která projektu zajistila publicitu a účast v žebříčku Billboard 200. Do dnes je debut ALCATRAZZ vnímán coby učebnice melodického hard rocku let osmdesátých. Po odchodu Malmsteena se na druhém albu „Disturbing The Peace“ objevil v sestavě Steve Vai, který měl tou dobou za sebou působení v koncertní sestavě Franka Zappy a krátce na to přeskočil do bandu tou dobou se osamostatňujícího frontmana VAN HALEN Davida Lee Rotha. Druhé album ne zcela propadlo, avšak věhlasu debutu nedosáhlo. Po odchodu Vaie to ALCATRAZZ v roce 1986 ještě jednou zkusili s třetí deskou „Dangerous Games“, ovšem s nevalným ohlasem. I přestože se kapela stávala zas o něco servilnější ke komerční sféře rocku, sklidila již mnohem méně pozornosti než v roce 1983. Rozpad v roce 1987 byl tak nevyhnutelný.

Od roku 2006 se Graham Bonnet snaží jméno ALCATRAZZ udržovat v koncertní aktivitě, avšak albový reunion přichází až letos. Je poznat, že šéfovi vždy záleželo na vyladěné a stabilní partě a tak byl albový návrat dlouho odkládán. Sestava plná schopných instrumentalistů tak konečně vyráží vstříc minulosti značky ALCATRAZZ, to jest, že si klade za cíl dodržení základních atributů vlastního stylu. Návrat do časů, kdy melodická a konzervativní Hard N´Heavy produkce měla nemalý potenciál chytlavosti a umísťovala se pravidelně v nejrůznějších charts, myslím, příznivce nezaskočí. Pokud máte v oblibě Bonnetův úporný projev, pak vězte, že tento zpěvák se vrací rozervanější než kdy dříve. Album „Born Innocent“ je tedy comebackem po dlouhých čtyřiatřiceti letech a věhlasnému zpěvákovi dnes v sestavě sekundují tito spoluhráči: velmi schopný, byť nepříliš provařený kytarista Joe Stump, o kterém lze říct, že svou hrou občasně připomene právě Yngwieho Malmsteena, klávesák Jimmy Waldo, který pamatuje staré časy slavných osmdesátek, basák Gary Shea a za bicími sedí Mark Benquechea.

Už jsem se vyznal z faktu, že jsem nikdy nebyl zrovna příznivcem vyšponovaného a přepjatého Bonnetova zpěvu. Ten mnohdy působí v krkolomnějších obloucích až příliš dýchavičně a svou náchylností k dlouze zpívaným refrénům, které se svým hlasem dotahuje jen tak tak, si zakládá na problémy, jaké kdysi potkávaly třeba Blaze Bayleyho, když si v řadách Železné panny bohorovně troufal na Dickinsonovské party. Skutečnost, že nahrávce nakonec udělím známku ne zrovna nejvyšší, je tak způsobena vlastně pouze mou antipatií k tomuto hlasovému projevu, neboť je i přes všechno otřepané poznat, že řada skladeb potenciál zajímavosti má a i sestava šlape náramně. V osobě Joe Stumpa Bonnet nalezl opět onoho neo-klasisticky zaměřeného kytaristu, operujícího s bleskovými sólo postupy a kudrlinkami. Klávesák Jimmy Waldo je rovněž již skladatelskou jistotou a zaníceným melodikem. Co tedy nakonec dostáváme?

Skladby se pohybují v intencích melodického hard rocku staré školy a řada z nich aspiruje na označení - solidní vypalovačka, tak jako je tomu v případě druhé „Polar Bear“ s heroickou kytarovou předváděčkou, nebo v případě čtvrté „We Still Remember“, jejíž nápěv se klene i přes Bonnetovské hlasové bolesti až kamsi k výškám fantasie. „London 1666“ má v sobě sice údernost ranných IRON MAIDEN, což umocňuje ještě historická reálie upozorňující na tragédie v podobě moru a obřího požáru anglické metropole, ale svou zaťatostí zrovna nevybízí k nadhledu a relaxaci. Naopak u mne vzbuzuje spíše dojem jakési demáčové upocenosti a lacinějšího pojetí produkce. Opakem budiž „Dirty Like The City“, snad nejvýraznější adept na hit, jaký současní ALCATRAZZ byli schopni dát dohromady. Rozpaky nejen hlasových parametrů, ale i těch skladatelských, naopak přinášejí věci jako „I Am the King“ nebo další písně z druhé a o dost slabší poloviny desky, kde se v podstatě, s výjimkou vzdušné „Paper Flags“, není čeho se chytit. Přesto si myslím, že jde o docela dobrou nahrávku hard rocku či melodického heavy metalu, tak jak byl nastaven v prvé polovině let osmdesátých. Novoty nečekejte, pouze typického Bonneta a pár solidních válů ve stylu, jaký mívají pamětníci rádi.

15.07.2020	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz