ALCEST - Les Chants De L´Aurore

70%

Francouzi ALCEST jsou zajímavý příklad toho, jak mě někdy dokáže zaujmout i hudební projekt úplně mimo můj standardní záběr. Francouzštinu nemusím, nevládnu jí a upřímně, přijde mi i trochu divná. Black metal nemusím, neposlouchám ho a upřímně, je to na mě už moc tvrdé a uječené. Takže proč se mi ve finále vlastně ten ALCEST docela líbí? Na předchozím albu „Spiritual Instinct“ z roku 2019 mě nejvíc fascinuje zvuk kytar. Když jsem ho slyšel poprvé, nedokázal jsem vnímat nic jiného. Úplně mě to hypnotizovalo. V dalších vrstvách se tam pak nabalovaly přísady, které jsou už jednak prověřené a chutnají mému sluchu, jako třeba rozsáhlé nejen atmosférické, ale i hlukové plochy lehce podobné třeba TOOL nebo DEFTONES, oděné do post-metalovo-rockového odéru, ale zároveň i vstupy, které bych tady vážně nečekal.

Dreampopově jemný, téměř až křehký zpěv, který se dokáže najednou změnit v drsný growl. A pak ten mix! Shoegaze jako ze začátku devadesátek. Zpěv utopený v hlubinách zvukových stěn jako malý záchranný člun na rozbouřeném moři, který je fackován ze všech stran agresivními kytarami a bicími. Někdy, ale skutečně jen na malou chvíli, se ta bouře uklidní, a kdo vládne jazykem milovníků žabích stehýnek, možná rozezná pár slov, aby se hned vzápětí přihnala další zvuková vlna, po které zůstane jen nejasná ozvěna lidského hlasu mizícího někde v dáli. Ono se to všechno muselo potkat ve správný čas. Shoegaze jsem před pěti lety nijak moc neposlouchal, znal jsem samozřejmě klasická alba definující tento polozapomenutý styl, kterému grunge nedal šanci stát se skutečně významným. Ale s novou vlnou moderního shoegaze, který je přeci jen trochu více melodický a přístupnější, častokrát fúzující s alternativním rockem a grunge v devadesátkovém feelingu, jsem v něm objevil zalíbení a postupně znovu začal poslouchat i starší, původní kapely stojící za vznikem tohoto žánru. Zřejmě i proto se mi ALCEST se svým „blackgaze“ trefil do správné životní fáze. „Spiritual Instinct“ zhodnotil Stray ve své recenzi na 60%, já budu štědřejší a vytáhnu to až na 70%.

Po pětileté pauze se letos duo Stéphane Paut alias „Neige“ (vše kromě bicích) a Jean Deflandre alias „Winterhalter“ (bicí + perkuse) připomnělo novou deskou „Les Chants De L´Aurore“ (dle překladače google „Písně úsvitu“). Album je od prvních tónů citelně jiné než jeho předchůdce. Názvy samotné celkem výstižně charakterizují nálady obou alb. „Spiritual Instinct“ bylo temné, tajemné, nejasné. Probíhal na něm vnitřní boj, hledání podstaty. „Písně úsvitu“ tento boj jakoby symbolicky ukončují a otevírají novou kapitolu, která je jasnější, přístupnější a pozitivnější. Tam, kde předtím vládly blackmetalové kytary, se dnes zvuk zjemnil více směrem k tvrdšímu alternativnímu rocku. I samotné kytarové riffy a vyhrávky mají výrazně pozitivnější vyznění, jsou lehčí a vzdušnější.

Když jsem zmiňoval, že na předchozím albu mě hypnotizoval zvuk kytar, tady mě naopak uchvátily bicí. Dostaly v mixu více prostoru a zároveň vznikl zajímavý kontrast. Neige změnil atmosféru alba, ale jakoby to Winterhalterovi zapomněl oznámit. A ten jede kruté, tvrdé a technické metalové party i v jinak relativně měkkých (pasážích) písních. Paleta stylů, kterou v rámci každé písně předvádí je obdivuhodná. Rychlý black, kdy nevíš co je kopák a co rytmičák, vyklidněný, pomalý, valivý postmetalový rytmus, pak skočí do indie rockových šmrdlavých vyhrávek, aby je zakončil hevíkovskými dostihy po všech bubnech, které jsou v dosahu jeho rukou, nohou a zřejmě i jiných údů. Zejména činely má skvěle nazvučené, ale ani zbytek sestavy hanbu nenadělá. A prostoru má skutečně dost, protože většina písní je v rozsahu šest až osm minut délky.

Nechci aby to vyznělo, že je album nějaký měkký cajdáček. To rozhodně není. Pořád ho můžeme s klidným svědomím řadit do kategorie „metal“. Na jednom maďarském hudebním serveru jsem našel popis „happy black metal“. Kouzelné! Neige se nadále nestydí kombinovat jemný popový hlásek předpubertálního nerda, s ukřičeným a někdy až uřvaným agresivním growlem hodně naštvaného postpubertálního nerda, kterému vypadlo internetové připojení právě v okamžiku, když měl v onlinovce na mušce nenáviděného souseda z vedlejšího paneláku.

Dramaturgie alba je taky komplexnější. Neige tvrdí, že to chtěl nahrát ve stylu velkých rockových alb sedmdesátých let. Pronajali si starý dům s masivní akustikou, navezli tam aparaturu, vyhradili si dostatek času. Bicí díky tomu získaly nádherně hluboký a prostorový zvuk, doplnila se bohatá orchestrace včetně sborů, živé piáno, synťáky. Na druhou stranu si pořád ponechává i typický trademark tvorby ALCEST. Postupné budování atmosféry, neuspěchané rozvíjení jednotlivých motivů i jejich repetitivní, až lehce hypnotické opakování. Nikam se nechvátá, na všechno je dost času a prostoru. Přiznám se, že jsem texty nestudoval, ale můj pocit z jejich hudby byl vždy o tom, že důležitější je forma než obsah. Nejvíc mě paradoxně baví ty nejdelší skladby. Nejtemnější „L´Envol“, asi nejtvrdší „Améthyste“ nebo až témeř progmetalová „L´Enfant De La Lune“. Všechny kolem osmi minut, se spoustou zajímavých nápadů, breaků, změn temp, nálad, zvuků. Skvělý je ale též pozitivitou sršící otvírák „Komorebi“.

Není to rozhodně album na jeden poslech. Napoprvé mě to dokonce i trochu zaskočilo, člověk čeká temnotu, zvukové stěny masírující mozek v hypnotickém rytmu, a dostane relativně pohodové, pozitivní album. To s každým dalším poslechem ale roste, odhaluje svojí komplexní krásu ukrytou pod pozlátkem přístupnějšího zvuku a melodiky. Novinku za sebe hodnotím stejně vysoko jako předchozí počin. Každá z nich má svojí vlastní tvář, vznikla za jiné životní situace hlavního protagonisty, ale zároveň si zachovala solidní základ odkazující k DNA kapely samotné.

Dobrá zpráva na závěr. ALCEST dorazí představit novinku i do naší malé Kotlinky. Konkrétně 21. listopadu vystoupí v pražském klubu Roxy.

09.08.2024	Diskuse (1)	Tomáš