ALCEST - Spiritual Instinct

60%

Říct, že člověk poslouchá francouzské náladotvůrce ALCEST, se v posledních letech stalo nepsanou normou pro vstup na území jakéhosi duchovně vyššího prostoru. Pro typy upřednostňující pocity před činy, i pro ty co se rádi dojímají a chtěj se čímsi nechat unášet na nerušivě plynulých vlnkách pomalé atmosférické hudby, jsou ALCEST vlastně ideální kapelou. Bezkrevnost a anti-živočišnost jsou zde zákonem. Ani jedno z jejich starších děl mne neoslovilo, ale novinka to má s posluchači snazší. „Spiritual Instict“ jde vlastně směrem všeobecné posluchačské vstřícnosti, takže očekávejte, že těch šest skladeb se jeví určitě přístupněji, než jakékoliv jiné album dua Stéphane Paut alias Neige / Jean Deflandre užívající pseudonymu Winterhalter. Jen připomenu, že první ze základní dvojice hudebníků je hlavní skladatelskou personou ALCEST a má na svědomí nejen vokální linky, ale i všechny party kytar, baskytary a kláves, zatímco ten druhý je zde bubeníkem. Kdykoliv ALCEST vyjedou na koncertní turné, jejich soupiska dozná rozšíření o nájemné hráče.

Jak jsem se dočetl, už více než dekádu tito Francouzi platí za velký příslib alternativně metalové scény a naději atmosférického black metalu na jeho cestě za objevováním civilně rockových oblastí. Jejich styl se postupem let přetransformoval do čím dál tím více prosvětlenějších vod atmosférického rocku. Ano, dost často se v souvislosti s ALCEST mluví o spojení extrémní hudby s žánrem zvaným shoegaze (hlavní představitelé např. MY BLOODY VALENTINE), který byl populární na přelomu osmdesátých a devadesátých let zejména na Britských ostrovech, kde se jeho představitelé tehdy dostali do tamních alternativních hitparád. Prvky shoegaze v posledních letech můžeme slyšet nejen u celé řady rockových (u nás např. MANON MEURT) , ale dokonce i extrémně metalových kapel (DEAFHEAVEN).

I v případě ALCEST jde v mnoha případech o plynule gradující zvukové plochy, kolikrát podpořené salvou bicích. Novinka Francouzů však již určitě nemá ambice bortit pravidla nějakým běsněním a stopy po metalové minulosti u nich nalezneme snad jen v průběhu úvodní skladby „Les jardins de minuit“, kde se střídají klenuté vyhrávky s momenty, kde jsou k slyšení právě ony sypačky. Jde vlastně o jeden z mála vyloženě divokých motivů nahrávky. Už od začátku poslechu tohoto díla mě praštila do uší ona způsobnost, s jakou si ony prvky, jinak pocházející z nepříliš podobným hudebních vod, vycházejí vstříc a doplňují se, výsledkem čehož je vlastně poměrně jednolitá a plynulá deska, ze které, za těch čtyřicet minut, jen málokdy něco neočekávaného vyskočí.

Vrcholem pro mne ostatně zůstane druhá skladba „Protection“, která působí asi nejvíc groovově, rockově nejdůrazněji a je v ní obsažen vcelku originální nápěv i riffy o síle nějakého přírodního živlu. Jde určitě o nejsvětlejší moment z desky. Následná „Sapphire“ už je taková neškodná zpívánka, kde se stále dokola opakuje jakoby chytlavý motiv a posluchač tak nemá z dlouhodobého hlediska moc prostor, přistoupit k ní s nadšením a vytrvat u ní. Posléze materiál upadá do stavu poměrně bezvýrazné vaty, připomínající (i díky stále se opakujícím plynulým pasážím) spíše chrámové námluvy s vyššími mocnostmi než živelný rock, čemuž je přizpůsobena i výrazně nerušivá až duchovní forma této hudby. 

Na závěr ještě dojde na neobyčejně plynulý, neobyčejně charismatický a neobyčejně atmosférický monolit v podobě titulní skladby „Spiritual Instict“, kde se hlas hlavního aktéra stane definicí všeho, co nyní můžeme od ALCEST čekat a sice nekonečné oduševnělé, bezeslovné zpívání chórů typu ááá-aaa-ááá. Ideální stav pro všechny, kdo se furt chtějí někam nechat unášet.  Ještě tedy dodám závěrečný verdikt: Mám je rád, ale pouštět si je už moc nechci.

07.11.2019	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz