ALGIERS - Algiers

80%

Určitě znáte ten pocit, kdy delší dobu krmíte své nenasytné sluchové ústrojí ve snaze poskytnout mu nějakou výtečnou laskominu či alespoň něco lépe stravitelného s méně obvyklou příchutí, a ono to zatím vše chutná tak nějak známě a očekávaně. Vaše poněkud znuděné neurony se pod vlivem sice sytící, ale už ne příliš výživné stravy pomalu obalují tukem a jejich synapse začínají vykazovat zvyšující se tendenci k otupělosti až letargii a snad jen kdesi v nejhlubších neprozkoumaných zákoutích mozku, které člověk údajně ještě nedokáže vědomě využívat, se udržují ostrůvky nervových vláken, která se nechtějí smířit s oním otřepaným klišé, že „v hudbě už bylo všechno objeveno a nic nového už nevznikne”. A pak najednou přijde ten osudový okamžik, kdy vaše boltce zachytí vibrace čehosi nečekaného. A ty otupělé, obtloustlé neurony se jako mávnutím kouzelného proutku otřepou a začnou opět výkonně kmitat, celé nedočkavé a nabuzené, jen aby nic nepropásly.

Za podobně osudový okamžik bych označila moment, kdy jsem si přečetla pochvalný článek o nově vydaném albu skupiny ALGIERS. Sice se netýkal desky, o které se tu rozepisuji, ale popíchl mne k tomu, abych začala o této skupině shánět další informace. Zaujala mě už samotná charakteristika jejich stylu, pokud se vůbec dá tento nějak výstižně charakterizovat. Já osobně bych hlasovala pro termín crossover, protože pro spojení soulu, postpunku, elektroniky, industrialu a kdoví čeho ještě, naroubovaných na kořeny gospelu a blues, jednoznačný termín neznám.

Možná právě snaha skloubit tyto na první poslech neslučitelné žánry způsobila, že trojice cizelovala svůj styl a chystala svoje veřejné entrée docela dlouho. Seznámili se totiž už v roce 2007 a první singl „Blood” vydali roku 2012. Zatímco dva kytaristé, rodilí Londýňané, Ryan Mahan a Lee Tesche měli v oblibě post-punk a hardcore, zpěvák a multiinstrumentalista Franklin James Fisher z americké Atlanty vyrostl na soulu a gospelu. Nakonec tito tři muzikanti dokázali zdánlivý problém úspěšně přetavit ve svou výhodu a to, co je na počátku pomyslně rozdělovalo, je ve výsledku stmelilo. Dost možná, že určitou roli sehrála i obyčejná praktická stránka věci, a sice vzdálenost mezi členy tohoto gangu. Málokdy se jim totiž poštěstí se sejít ke společné tvorbě, většinou skládají každý sám a svoje tvůrčí nápady si pinkají přes oceán prostřednictvím jedniček a nul. Když jsem si poprvé o této jejich metodě přečetla, zdálo se mi to úplně nepochopitelné a považovala jsem to za obrovský handicap. S odstupem necelých dvou let se z toho stala věc skoro běžná, ne-li přímo rutinní, i pro řadu dalších interpretů. Jak se zdá, ALGIERS aniž by chtěli, tak trochu předběhli dobu, i když je mi jasné, že určitě nebyli sami. Co je ale jednoznačně od začátku spojovalo, bylo silné sociální cítění a pocit rozčarování z celosvětového vývoje společnosti. Kromě originálního hudebního stylu je právě jejich reflexe nepopulárních témat jako jsou diskriminace, xenofobie, nespravedlnost a násilí v jeho rozličných formách zřejmě tím, čím na sebe trio nejvíce upoutalo pozornost.

Inspiraci těmito tématy jakoby ve zhuštěné formě promítli i do samotného názvu skupiny. Ten odkazuje na město Alžír, kterému se někdy přezdívá Černá Mekka, protože bylo považováno za pomyslné hlavní město třetího světa, jiní jej naopak nazývali Bílý Alžír, podle fasád domů lemujících svahy pobřeží. Pro svou strategickou polohu byl tento přístav odedávna vyhledávaným centrem obchodu, včetně obchodování s otroky, a poměrně dlouhou dobu mu vládli turečtí korzáři. Díky tomu se zde střetávaly odlišné druhy kultur, filozofií, náboženství i různé mocenské vlivy, což vyžadovalo, pro snesitelnou koexistenci všech zde pobývajících, asi dost značnou míru tolerance a liberalismu. Postupem času se město stalo i významným centrem protikoloniálního odporu, jenž se neobešel bez brutálních represí, a přerostl do krvavého boje o nezávislost kolem poloviny 20. století. Název skupiny je tak jakousi paralelou mezi řadou protikladů, mezi dávnými událostmi a historií téměř současnou a jeho volba ve mně budí dojem, že tito muzikanti jsou přemýšliví chlapíci, kteří pilují své výtvory do detailu a neponechávají nic náhodě a ani práce se symbolikou jim není cizí. S velikou oblibou čerpají i z americké gotické literatury, existenciálních a dystopických děl a často i ze spiritualismu. Mezi své hudební vzory řadí např. SONIC YOUTH nebo tvorbu Nicka Cavea.

Ten hudební obřad, který trojice Alžířanů na debutovém albu vystrojila, mě pohltil už od úvodní skladby „Remains”. Měla jsem pocit jako bych naslouchala varovnému hlasu svědomí prodírajícího se z hlubin sklíčené lidské mysli, ten ale s následnými údery kláves nabere na síle a z kárajícího prstu se stává hrozivá zaťatá pěst. Postupně se objevují další a další ruce, některé jen bezmocně zarývají nehty do dlaní, jiné tvrdým stiskem objímají žerď vlajky či nervózně mačkají potem zvlhlou látku transparentu. Pravidelný rytmus skladby „And When You Fall”, doprovázený výmluvným sborem má strhující účinky. Fisherův vokál jak z tlampače se mění v hlásnou troubu a přidávající se tleskot rukou okamžitě staví chloupky na mé kůži do pozoru. Atmosféra pomalu houstne, po popíraném zoufalství a tlumené bolesti přichází na řadu krev - „Blood”. Tupé údery doprovázené ostrými svištivými efekty jak rány bičem a ostrá kytara rozřezávající vzduch výstižně dokreslují tragický text „…Four hundred years of torture, four hundred years a slave… Our blood is in vain”… Po tomto horrorovém předělu se ALGIERS znovu vracejí k duchu předchozích skladeb. Ať už mobilizují decimované bratrstvo z ochozu kazatelny v písni „Old Girl”, kritizují a agitují v rapující „Irony. Utility. Pretext”, uvádějí do tanečního transu skladbou „Black Eunuch” nebo zoufale oplakávají své mrtvé a raněné v „Games”, nemyslí pouze na ty, které postihuje rasová nenávist. Soucítí se všemi, kteří jsou vystavení diskriminaci z jakéhokoliv důvodu, nejen pro barvu své pleti. Na první pohled i poslech tak možná můžete nabýt dojmu, že očima této trojice nelze svět vidět jinak, než jako slzavé údolí, ale je to pohled zjednodušující. Celým albem se proplétá jemné vlákno pojící k sobě všechny skladby touhou po změně, vidinou lepšího a spravedlivějšího světa. Sami muzikanti říkají, že jim jde o to, aby do své tvorby vnesli alespoň záblesk onoho světla na konci tunelu, doslova „určitou naději navzdory okolnostem. I když naději vzhledem k novodobým dějinám absurdní a naprosto nedosažitelnou. Jenže snaha dosáhnout nemožného je přece životně důležitá”. I proto často používají ve skladbách prvky gospelu, jehož asi nejpůsobivější ukázkou je, kromě už zmíněné „Blood”, jeho klasičtější varianta v závěru LP – skladba „In Parallax”. Je pro ně nejen tribálním stylem, který přispěl svou troškou do mlýna při utváření nových, moderních hudebních žánrů, ale hlavně hraje roli symbolickou. Pro mnohé z těch, kteří se k němu utíkali, byl jedinou oporu v bezútěšném životním údělu, pomáhal přestát právě ty podmínky, ve kterých se ono světlo na konci tunelu zdálo být často v nedohlednu.

Přiznám se, že jsem obsahovou složku skladeb z počátku vůbec neřešila. Při prvních posleších jsem si prostě jen užívala neotřelého skloubení hudebních žánrů a syrové, živočišné energie, která z alba přímo sálá. Vím, tohle tvrzení trochu vyvrací můj komentář výše, že hudba ALGIERS je promyšlená do posledního detailu. Ale když se dívám na videa ze živých vystoupení skupiny nebo čtu komentáře k jejich koncertům, vše potvrzuje, že svou hudby prožívají tihle chlapíci nejen hlavou, ale i celým tělem. Každé jejich vystoupení je vlastně osobitým originálem a album jako takové jednou z možných verzí téhož. Ta ryzí živelnost a opravdovost je pro mne snadnějším vodítkem k pochopení produkce ALGIERS, než nějaké hlubokomyslné studování obsahu textů a všech souvislostí. I tak mám ale pocit, že jako ne zcela typická, i když bělolící Středoevropanka, která na vlastní kůži nikdy opravdovou diskriminaci nepocítila, se nedokážu úplně vmyslet do podstaty této hudby. Mohu se jen pokusit maximálně zmobilizovat svou empatii a doufat, že mě povede správným směrem. Asi nejsnáze bych to vystihla, když bych parafrázovala slova mého oblíbeného spisovatele Antoina de Saint-Exupéry – „Správně slyšíme jen srdcem, co je důležité, je pro uši neslyšitelné.” Osobně si myslím, že o téhle formaci ještě uslyšíme…

03.06.2021	Diskuse (25)	Konnie