ALICE COOPER - Detroit Stories
S citlivou asistencí dvorního producenta Boba Ezrina nahrál legendární rocker album, které je možné brát jako poctu městu jeho původu, neboť ze státu Michigan a konkrétně z Detroitu právě Vincent Furnier alias ALICE COOPER pochází. I když se již na konci šedesátých let přesunul do Phoenixu a posléze do Los Angeles, odkud vpadl do velkého světa rokenrolových pódií, na své kořeny vzešlé z někdejší bašty automobilového průmyslu nezapomíná. Jak tedy nový Aliceův materiál popsat? Skladby se nesnaží honit aktuální zvukové trendy a je jim ve většině případů zachována dřevnost a mnoho dalších atributů reprezentujících především klasický americký rock. Zkrátka a dobře, nečekejte žádné překvapení ani bombastické divadýlko. Tu a tam sice prostor oblaží nějaký ten song s nadýchanější aranží či dokonce dechovou orchestrací (např. soulem ovlivněná „$1000 High Heel Shoes“ s celou řadou ženských podpůrných vokálů), ale to jsou opravdu jen výjimky.
Přes svou přímočarost působí deska docela různorodě, což v současnosti stále ještě nedokážu vyhodnotit jako dobrou a nebo naopak špatnou vlastnost. Převzaté věci od klasiků rockového dávnověku - „Rock´N´Roll“(THE VELVET UNDERGROUND), „Sister Anne“(MC5), „East Side Story“(BOB SEGER) jsou střídány s autorskými písněmi, které ALICE COOPER složil za asistence přizvaných: svých někdejších spoluhráčů ze sedmdesátých let, nějakého ctěného hosta (především padají jména jako Tommy Henriksen nebo Wayne Kramer) a nebo také logicky producenta Boba Ezrina. Ano, nechybí zde členové jeho památné sestavy, která v první polovině sedmdesátých let sklízela v USA se svým shock rockem a horrorovými shows velké úspěchy. Přítomen je tedy kytarista Michael Bruce, basák Dennis Dunaway i bicman Neal Smith, snad jen již před lety zesnutý kytarák Glen Buxton chybí. Ve dvou písních („Go Man Go“, „Independence Dave“) má svůj autorský kredit výše zmíněný Wayne Kramer, kontroverzní kytarista od MC5 a jeden z praotců proto-punku. Ano, tahle deska, jakkoliv je náležitě staromilská, umí být i docela drsná.
Silná rocková scéna motorového města na konci let šedesátých vlastně formovala i Coopera, neboť hudba právě takových veličin jako MC5 nebo THE STOOGES byla více než jen plamenným rock´n´rollem, ale mnohdy překračovala hranice do jiných oblastí společenského života. Divoký konec šedesátých let, poznamenaný válkou ve Vietnamu, společenským, kulturním i politickým neklidem, rasovými nepokoji, eskalací drog a v sedmdesátých letech posléze i nárůstem nezaměstnanosti a společenskou kocovinou, byl pro vývoj amerického rocku vlastně určujícím obdobím, tudíž celá řada tehdejších kapel přispěla svou trochou k evolučním proměnám života i kultury. Když bych měl na desce podchytit to pozitivní, nesmím opomenout nejpovedenější a vlastně i nejchytlavější skladbu, kterou je bezstarostná hippie věc „Our Love Will Change The World“, kterou ALICE COOPER převzal od power-pop kapely OUTRAGEOUS CHERRY (jde o hitovku z roku 2005, byť ta působí, jakoby jejími autory byli samotní BEACH BOYS). Myslím, že máme co do činění se skvělou písní, v níž má svůj díl zásluh nesporně i Bob Ezrin. O něco chuději pak působí další ze singlů „Social Debris“, poměrně surový rock postavený na hutnějších kytarových riffech a neurvalejším projevu hlavního aktéra. Tématem této písně je naopak vystřízlivění z ideálů šedesátých let a následně průmyslový úpadek, sociální rozvrat a beznaděj. Dojde i na obstojnou rychlou vypalovačku „Hail Mary“ s určující Hendriksenovou kytarou, unavené dřevní blues „Drunk And In Love“ a nebo poměrně solidní věc nadýchanějšího ražení „Wonderful World“.
Surovější naturel díla však reprezentují spíše skladby jako „Detroit City 2021“ a nebo pouliční „I Hate You“ se skoro až rapovou nahněvaností. Netvrdím, že něco podobného má Alice zapotřebí, ale i tak mám pocit, že se mu něčím podobně anti-hardrockovým podařilo upoutat. Jeho novinku prostě vnímám jako skladbovou všehochuť, která však zároveň nepopírá odkaz jména hlavního aktéra a nabízí někdy lepší, jinde ne až tak dobré skladby v typicky rockovém koktejlu. Hodně producentskou a zároveň nepřeplácanou desku však vnímám v rámci jeho portfolia jako jednu z řady. Je to zcela typické, docela dobré album od značky ALICE COOPER. Na světový úspěch to však již dávno není.
| 09.03.2021 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
