ALICE COOPER - Trash

90%

V průběhu první poloviny osmdesátých let byl ALICE COOPER v hudebním byznysu za Velkou louží prakticky vyřízenou figurkou. Léta slávy odezněla již v průběhu dekády předešlé a naopak se do jeho života dostavila těžká alkoholová závislost, se kterou se bájný zhýralec potýkal celou řadu let a častokrát končil na odvykačce nebo na psychiatrii, o čemž vlastně vypovídalo již jeho album „From the Inside“ z roku 1978, které nebylo vůbec zlé. Stíhán neúspěchem vlastní tvorby vydané v době nástupu punku, ale i neradostnými životními peripetiemi – rozpad manželství, se stále více propadal do osobního deliria a zmaru. Doba se rychle měnila a na legendu hororového rocku počátku sedmdesátých let už v dekádě blahobytu, spotřeby, světské zábavy a vydělávání peněz, si vzpomněl málo kdo, a to přestože alba stále nahrával a to ne u zrovna malých vydavatelství (MCA a Warner Bros.) a snažil se jednou za čas vylézt na světlo. Jenže podpora kolosů opravdu nebyla z největších, což dávalo tušit, že si jej pánové v oblecích uvnitř svého proskleného mrakodrapu udržují v katalogu spíše ze setrvačnosti, či dokonce ze soucitu. Není bez zajímavosti, že nejzajímavějšími show, týkající se jeho osoby, byly tehdy ve Státech populární revuální a diskusní pořady, kde byl občasným hostem.

První náznak změny přišel až v roce 1986 s podpisem nové smlouvy u MCA a nástupem či spíše zabydlením metalové kultury v USA, konkrétně když ve spolupráci s kytarovým svalovcem Kanem Robertsem, jinak přezdívaným také „Rambo s kytarou“, připravil výtečné album „Constrictor“, které bylo silně ovlivněno hair-metalovou scénou a kapelami jako KISS, TWISTED SISTER nebo MÖTLEY CRÜE. Díky nástupu metalové kultury a její stále stoupající popularity ve Spojených státech chytil zkrátka druhý dech, což nejenže potvrdil úspěch „Constrictor“ (produkoval jej Beau Hill) i zde umístěného chytlavého singlu „He´s Back“, postaveného na dobových synťácích a složeného na podporu hororového trháku „Friday The 13th. VI: Jason Lives“, ale rovněž promptně připravené další album „Raise Your Fist And Yell“ z roku 1987, kterým přesvědčil řadu fans a taktéž potvrdil vzrůstající chuť do života a hudební formu. Nahrávky se chopil Michael Wagener a šlo o druhé a poslední dílko, kde je ke slyšení důrazná metalová kytara Kanea Robertse. Není náhodou, že tehdy byl zažehnut budoucí plamen úspěchů, neboť na desce nahrál baskytaru Kip Winger (frontman později slavné hair-metalové party WINGER), který přispěl i nějakým tím nápadem. Deska proslula řízným metalovým zvukem, skvělou kytarou a skladbami jako „Freedom“ nebo „Prince Of Darkness“.

Zpětně lze o těchto dvouch do té doby nebývale metalových albech říci, že uspěla o mnoho více než několik předešlých počinů, ale pořád se nejednalo o úplný komerční restart kariéry Alice Coopera, definitivní průlom zkrátka ne a ne přijít. Metalovým fanouškům však neuniklo, že se v táboře ztraceného démona znovu začíná něco dít a s nadějemi hleděli vstříc budoucnosti. Ten pravý průlom do celosvětových žebříčků znamenalo až album „Trash“, které vlastnilo atraktivní pop-metalový kabátek, vytříbený zvuk a celou řadu hitových trháků, nemluvě o tom, že vše bylo znamenitě a do detailu (jak řemeslně tak manažersky) ošetřené a celý projekt (první deska pro Epic) vznikal v průběhu let 1988 a 1989 za asistence mnoha skladatelů, osvědčených muzikantů (Joan Jett, Jon Bon Jovi, Stiv Bators, Richie Sambora, Kip Winger) a rovněž producentské záštity hitmakera Desmonda Childa, který si vlastně prostřednictvím této desky udělal jméno, neboť je jako autor skladeb kreditován u nadpoloviční většiny položek.

V souvislosti s „Trash“ lze užít jednoznačně a bez větších spekulací slova - naprostý trhák, protože deska obsahovala velmi příjemně poslouchatelný, klávesovými ozdobami nadýchaný zvuk, který přinášel metalovou muziku prostřednictvím nápadné hitovosti k těm nejširším posluchačským vrstvám. Deska však tímto netrpěla a neztrácela na kvalitě. Podbízivost jí zkrátka slušela a hlavně skladby měly v sobě punc trvanlivosti. Z každého songu je patrné, že jde o profesionální práci, která si kladla za cíl zůstat především nahrávkou pro obyčejné lidi. Špičkové řemeslo však navýšenou chytlavostí skladeb netrpělo, naopak mám pocit, že „Trash“ přežilo do dnešní doby bez ztráty bodíků a je zhudebněním pop-metalu konce osmdesátých let v jeho nejdokonalejší podobě. Celá řada skladeb zde platí za nezapomenutelné hitovky a to ještě v současnosti. Čtyřicetiletému bardovi Cooperovi (zvláštní, měl jsem ho v té době za dědka a dnes je mi stejně) tehdy zjevně pomohl i aktuální feeling a zvuk, které jeho jméno, jenž bylo do té doby spjaté spíše s dinosaury rocku sedmdesátých let, přenesly do moderní doby.

Ze skladeb by se především měla zmínit hned úvodní výstavní hymna „Poison“, ta je dodnes synonymem fenomenálního comebacku v rocku, stejně poutavá je však i „House Of Fire“, kde se na autorství značnou měrou podílela i rocková průkopnice mezi ženami Joan Jett. Oba singly útočily výstavními refrény a nebývalou atraktivitou. Silné riffy a tah na branku vlastní třeba i „Spark In The Dark“ a obrovské charisma má rovněž patrně nejsvižnější hymna „Bed Of Nails“, které se rovněž nevyhnulo klipové zpracování a časté rotace na televizních hudebních kanálech. Velký úspěch zaznamenala i balada „Only My Heart Is Talkin´“ a rovněž druhá poněkud pomalejší věc, zde situovaná spíše do epičtější, smyčci vydatně aranžované podoby – „Hell Is Living Without You“, kde je autorství rovněž přiznáno také dvěma nejznámějším členům BON JOVI. Album „Trash“ se stalo zásadním milníkem a tzv.druhým startem kariéry tohoto letitého hardrockového podivína. Spolu s následující okázalostí „Hey Stoopid“ bezpečně nejlepší materiál z jeho nově nastartované etapy, celá řada skladeb zní na koncertech ještě dnes.

05.08.2016	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz