ALICE IN CHAINS - Dirt

100%

„Dirt“ vyšlo v samotném závěru září roku 1992, tedy konkrétně ode dneška před čtyřiadvaceti lety a třemi dny. Je dodnes považováno nejen za nejlepší album od ALICE IN CHAINS, ale také za naprosto nepřekonatelnou klasiku celé vlny grunge. Zde se kapela vydala z nejlepšího a díky specifickému zvuku, atmosféře rozkladu a intenzivnímu prožití skladeb, většinově vypovídajícím o hněvu, frustraci, heroinové závislosti, sociální vyloučenosti, blízké smrti a jiných neradostných tématech, se vyprofilovala v hudební artikl světového významu. Jen tak pro zajímavost - alba se dodnes prodalo přes pět milionů kusů. Pamatuji, že již bezprostředně po vydání mne tohle dílo svým zvukem doslova paralyzovalo, což se vlastně v té době nepovedlo žádné jiné nahrávce z oné seattleské vlny. Ke všem ostatním milníkům grunge jsem si totiž nacházel cestu až s určitým odstupem, ale s „Dirt“ to bylo jiné, byl to osudový dotek s něčím dosud neslyšeným. Intenzivně prožitá, temná,  niterná výprava na území beznadějných fóbií a vnitřních strachů. Z desky doslova vystřeloval neklid a jed a byla opatřena pozoruhodným halucinogenním zvukem připomínajícím mlhavý, čímsi infikovaný opar. Tohle dílo vždy vážně působilo jaksi bez výhledu, prosté nadějí, jakože za ním, po proudu času, už nic dalšího nepřijde a ani přijít nemůže. Tak jsem totiž „Dirt“ vnímal už tenkrát a přiznám se, že mne vážně následná třetí deska (navzdory faktu jak moc jsem byl z „Dirt“ unešen) vlastně ani nezajímala. Vše bylo zde.

Producentem druhé desky ALICE IN CHAINS se stal znovu Dave Jerden a jeho spolupráci s kapelou později negativně ovlivnila Staleyho drogová závislost. Tvrdí se, že si Layne dokonce několikrát aplikoval heroin přímo ve studiu a všichni ostatní mu jistým způsobem museli přizpůsobovat časový harmonogram natáčení. I ostatní členové se prali se svými démony, z nichž nejčastějším prvkem rozbrojů byl alkohol. Columbia Records však stála o nové album stůj co stůj, tak kapela v časovém omezení a pod velkým tlakem vyprodukovala jedno z nejparádnějších rockových alb celých devadesátých let. Největší drogovou klasiku, jaká kdy v metalové hudbě byla nahrána.

Texty prolezlé negacemi, dost často konfrontovaly posluchače s obrazy, o kterých by člověk mimo drogovou závislost neměl potuchy, tohle zde potvrzovala minimálně trojice skladeb „Junkhead“, „Sickman“ a „God Smack“, které zde patřily k nejdepresivnějším. Faktem však zůstává, že ze sebe kapela v atmosféře stresu dostávala velké věci. Mnoho zdejších písní je stále považováno za nejen žánrovou klasiku. Tou největší je zřejmě Cantrellova skladba „Would?“, složená jako pocta a připomínka jeho kamaráda Andrewa Wooda, rok předtím zemřelého zpěváka seattleských MOTHER LOVE BONE. Jerry Cantrell se v písni uvede rovněž jako částečný zpěvák, kdy se ujme zpěvu v krátkých slokách, aby vygradovaný refrén nechal až hrozivě se lepšícímu Staleymu. Skladba byla rovněž uvedena jako stěžejní píseň filmu „Singles“.

Bezprostředně s vydáním alba byl do pozice nejfrekventovanější pecky dosazen hned úvodní vál „Them Bones“, song postavený na tvrdých riffech a Staleyho výkřicích v jeho úvodu, který ke kapele přitáhl řadu fanoušků z metalové scény, rozněcoval atmosféru smrti a rozkladu. Stěžejní orientální kytarovou vyhrávkou vešel ve známost titulní vál, skladba která prakticky definovala depresivnost a beznadějné pocity rozdmýchané celou touhle deskou a to úplně nejdokonaleji. Mezi nejtvrdší songy patří „Dam The River“, jenž byla napsána v průběhu rostoucího a znovu utišovaného studiového konfliktu mezi Seanem Kinneym a Jerrym Cantrellem, kdy došlo dokonce na mrsknutí tácu s šálky kávy. Epičtější a emotivně hodně vygradovanou věcí je „Rooster“, píseň vycházející z příběhu Cantrellova otce, bývalého vojáka nasazeného ve Vietnamské válce. Prostřednictvím této písně Jerry toužil urovnat vztah s ním. Z mého pohledu šlo dost možná o životní pěvecký výkon Laynea Staleyho. Sám Staley dodal další nezapomenutelnou pecku – „Angry Chair“, která se svým houpavým tempem noří do halucinačního oparu a určitý zvuk kytary v ní simuluje vyzvánění umíráčku odkudsi z dáli. Druhý song s Layneho autorstvím („Hate To Feel“) už není tak povedený. Fantastická je ospalá polo-akustická balada „Down In A Hole“, kde se zpěvák znovu blýskne, ale díky kouzelně bezstarostnému sólování se vydává z nejlepšího i Cantrell.

Po nahrávání „Dirt“ se ALICE IN CHAINS nacházejí ve stavu totálního rozkladu, Staleyho závislost se prohlubuje, navíc do drog padá i Mike Starr a brzy je vyhozen. Jeho místo až na sklonku roku 1993 obsazuje Mike Inez, baskytarista od Ozzyho Osbournea. Americké koncerty před Starrovým vyhozením se pohybují (díky kondici některých členů) mezi vynikajícími a vcelku průserovými, následně je kapela nucena rušit svoje evropské štace, protože není schopna podstoupit několikaměsíční martyrium s přesunováním z místa na místo v jednom autobuse, Staley je na odvykačce, znovu zbytečně. Šlo tak patrně o nejhektičtější období, jaké si kdy do dnešních dnů ALICE IN CHAINS prožili. Na všem co tehdy vzniklo, je však onen tlak, nadčasovost, omračující síla, intenzita a opravdovost velmi znát. Pokud se nějaké album ALICE IN CHAINS bude moci ještě i za několik dekád nazvat klasikou a nesmrtelným milníkem, pak je to jen a pouze tohle.

02.10.2016	Diskuse (80)	Stray janpibal@crazydiamond.cz