ALICE IN CHAINS - Facelift

80%

Jedna z kapel, která na počátku devadesátých let dokázala definovat zvuk Seattlu, ačkoliv její kořeny sahají dále do historie a nálepku grunge jí lidé z branže přiřkli jen proto, že se jim to zdálo v dané době výhodné. ALICE IN CHAINS měli vždy mnohem blíže k temnému hard rocku a heavy metalu, který dokázali opatřit démony plnými vášně, originálním zvukem a sugestivní klaustrofobickou atmosférou. Jejich první dvě desky dnes patří k největší klasice devadesátých let a kapela se po právu řadí k nejzajímavějším artiklům na americké rockové scéně posledního čtvrtstoletí, ačkoliv zpočátku patřila k těm, které si kritici nedokázali někam přiřadit, byť za fasádou neuchopitelnosti bušilo srdce natolik energicky, že tahle zvláštní čtveřice brzy byla jen málokomu jedno.

Už v průběhu druhé poloviny osmdesátých let působil Layne Staley v jisté hair metalové kapele nazvané ALICE N´CHAINZ, která však neměla dlouhého trvání. Každopádně když se posléze seznámil s Jerry Cantrellem a dalšími dvěma pozdějšími spoluhráči Seanem Kinneym a Mikem Starrem, po nějaké době se k upravenému názvu vrátil. V oblasti Seattle platili v závěru osmdesátých let k vyhledávaným koncertním atrakcím a ohlas na demo „The Treehouse Tapes“ byl velmi solidní. Na popud manažerů stojícími za SOUNDGARDEN, těmi byli Kelly Curtis a Susan Silver, se nakonec šéfové od Columbia Records nechali přesvědčit, aby s nadějnou partou vlasáčů podepsali smlouvu. Brzy po realizaci první desky „Facelift“ jim bylo okamžitě jisté, že to bylo dobré rozhodnutí, neboť se ve Státech na temnou a expresivní hudbu začalo chytat čím dál více lidí. Velký úspěch v roce 1990 slavili zejména oba první singly „We Die Young“ a „Man In the Box“, které debut uvedli a ALICE IN CHAINS se stali v katalogu vydavatelství doslova prioritou, takže byli záhy dosazováni do pozice předkapel takovým zavedeným pojmům jako VAN HALEN, EXTREME, POISON nebo IGGY POP a na jaře 1991 se dokonce blýskli účastí na evropské části turné Clash Of the Titans, kde hráli ve společnosti SLAYER, ANTHRAX a MEGADETH a byli na pódiích Starého kontinentu pravidelně zahazováni nejrůznějšími předměty, neboť Evropa o chystající se stylové bouři přicházející zpoza Atlantiku v tu dobu ještě nevěděla.

Přes onen originální kytarový zvuk, nepříliš rychlé tempo a s tím související valivost utvářející smyslnou výrazovou směs, byl nejvýraznějším prvkem hudby ALICE IN CHAINS vždy zpěv. Layne Staley byl vždy typem zpěváka, jehož silnou stránkou byla intenzita prožitku, drásavost, takže když jste poslouchali jejich písně, byl to vždy především on se svými do textů vloženými dojmy a pocity, utvářející na prostoru skladeb neradostnou až depresivní směs, a až potom ti další, byť vynikající hudebníci. Produkci zde obstaral Dave Jerden a odvedl vskutku výtečnou práci. Deska z toho zajímavého samozřejmě nevlastní jen ony dva úvodní singly, byť ty si tehdy oblíbila MTV, a klipy k nim vcelku často pouštěla, ale jsou zde i další vášnivé porce halucinogenního metalu jako epická „Sea Of Sorrow“, intenzivní „Love, Hate, Love“, kterou Jerry Cantrell považuje za nejsilnější věc na albu a pyšní se v její druhé půlce svým kytarovým sólem, a pak ještě utrápená „Sunshine“, prostřednictvím které právě Cantrell nastiňuje fragmenty příběhu jeho matky, která krátce předtím podlehla rakovině.

V době před celosvětovým využitím značky grunge se hudba ALICE IN CHAINS samozřejmě dala počítat do dobové Hard´N´Heavy scény, přinesla s albem „Facelift“ na svět trochu jiný pohled na onu vášnivou rock´n´rollovou hudbu ze západního pobřeží a nebránila se dostat do svého zvuku negativistické prvky, které se mnohým zdály na první poslech nepoživatelné až nepříjemné. Byla to rocková hudba obyčejných kluků pro další tisíce obyčejných, hudba prostá pózerských manýrů, oslavného patosu a klišé. Nepřeslechnutelná byla textová nestrojenost, kde nebylo místo pro hrdinské macho projevy chlapců z Kalifornie, naopak své nezastupitelné místo zde měla všechna ta zadržovaná vášeň a hněv vycházející spíše z předobrazu velikánů rocku sedmdesátých let, byť se kapela vždy snažila o vlastní zvuk a směr nacházející se velmi blízko heavy metalu, a právě díky tomu se stala naplno s druhou deskou „Dirt“ doslova generační událostí. Mám pocit, že se ALICE IN CHAINS dokonale trefili do doby svého vzniku, která prahla po určitých změnách a po návratu přesně k těm vlastnostem, kterými seattleští, jako po dlouhé době jedni z prvních, zacházeli.

01.10.2016	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz