ALL THEM WITCHES - Nothing As The Ideal

90%

Na nejnovější album ATW jsem měla políčeno dlouho. Vyhlížela jsem jej s netrpělivostí a zároveň s jistou dávkou skepticismu, protože moje zkušenost, že když se na něco hodně těším, tak to většinou stojí za starou belu, se poměrně často setkává s úspěchem. Pochybností jsem se moc nezbavila, ani když skupina dala v plen ne zrovna ideální název alba. Nakonec pochybovačné myšlenky zmírnila až v létě vypuštěná první vlaštovka zvěstující příchod alba – song „The Children Of Coyote Woman”. Doprovodné video ve stylu DIY působilo sice lehce uhozeně, ale zároveň potvrzovalo moje mínění o jeho tvůrcích… ale raději to vezmu pěkně od začátku.

Je to plus minus již 30 let, co světlo světa spatřil žánr zvaný stoner rock, ačkoliv jeho kořeny by se daly možná vysledovat ještě mnohem hlouběji v hudební historii. Přestože skupina KYUSS, která bývá považována za žánr definující, dávno zanikla, a její následovníci stojí spíše stranou všeobecného mainstreamového dění, získal si styl brzy hodně příznivců a stále vznikají nové skupiny, jež se k němu hlásí. A jelikož se ukázal být poměrně dobře opracovatelný, mnohé z nich si jej začaly časem přizpůsobovat k obrazu svému a roubovat na něj různé jiné hudební postupy a směry. Tak začal být stoner spojován tu s metalem, tu s doomem či space rockem a jeho asi nejčastější příměsí se stala psychedelie. Jútuberové kanály specializujicí se na tyto žánrové mixy, chrlí dnes příspěvky nových i starších skupin takovou frekvencí, že běžný posluchač asi stěží dokáže držet krok a orientovat se v nejnovějších hitech. Kvůli této žánrové nadprodukci, bohužel, kvalita poněkud zaostává za kvantitou a každá kapela vymykající se takovému směřování se jeví jako osvěžující balzám pro posluchačské uši. Jednou z těch partiček, která si jede po vlastní ose, jsou i ALL THEM WITCHES. Je to kapela celkem mladá – vznikla v roce 2012 – a dokázala si brzy najít vlastní specifickou tvář. Vyzobala si ze stoneru a psychedelie nejlepší potřebné ingredience, které naroubovala na bluesové kořeny, občas je dokoření folkem nebo ambientními prvky a zatím se jí celkem daří nezapadat do plata s ostatními podobnými vejci. Nejnovější album vydané na podzim 2020 je jejich šestým autorským počinem, když nepočítám 2 live alba „At The Garage” a „Live in Brusel” a hromádku jiných drobností, a bylo natočeno ve studiu Abbey Road.

Už od prvního pohledu se album odlišuje od ostatních desek svým obalem. Přestože se na něm opět po výtvarné stránce podílel, kromě Blackjacka Jenningse, bubeník skupiny Robby Staebler, tentokrát lebka zírající z titulní strany vypadá o dost méně mírumilovně, než její roztomilá o dva roky starší sestra. Dokonce existují dvě různé verze obalu s onou lidsko-ptačí lebkou a na žádném z hudebních nosičů nechybí ani Staeblerovy oblíbené zrcadlově poskládané obrazce skvrn, připomínající Rorschachův test. U speciální edice dokonce skvrny pokrývají celý kotouč vinylu a působí jako nádherný kaleidoskopický obraz. Ale kdoví, třeba v tom tu inspiraci psychologickou metodou, která právě letos oslaví sté výročí od svého zveřejnění, vidím jen já. Stejně tak mohou tyto pestré kresby evokovat nějaké pradávné skalní malby nebo snové zážitky či vidiny způsobené nějakými halucinogenními prostředky. Jsou to jen moje interpretace a napadají mě hlavně proto, že už od svých začátků na mě tihle muzikanti působí jako nějací novodobí hudební zaříkávači nebo šamani.

Pasuje mi k tomu i jejich fascinace symbolem lebky, která se vine celou jejich historií. Lebka je totiž významným šamanským artefaktem používaným při tradičních rituálech. Není jen symbolem smrti, jak jsme zvyklí ji interpretovat v dnešní době, ale i symbolem zmrtvýchvstání a tudíž i života a jeho koloběhu. Pradávnými národy bývala považována za sídlo lidské duše, a proto i uctívána. Věřilo se, že v lidské lebce přebývá duše zemřelého a zůstává tak nablízku lidem z okolí a ochraňuje je. Pro svůj oblý tvar bývala také přirovnávána k nebeské klenbě a považována za symbol dokonalosti, moudrosti a spojení s vesmírem. Symbol lebky proto můžeme najít napříč různými kulturami a historickými epochami, nejen v předkolumbovských indiánských civilizacích, z nichž dodnes čerpá např. mexický svátek Dia de Muertos se svou usměvavou smrtkou Catrinou, ve staroslovanských tradicích v čele s naší Moranou, ale i v tradičních bájích či pohádkách jako např. v ruské pohádce o moudré Vasilise a lebce se svítícíma očima. Ve své symbolice ji používali i svobodní zednáři či alchymisté a setkáme se s ní, pochopitelně, i v křesťanství, kde však byl již její význam časem dehonestován a využíván k manipulaci strachem ze smrti a pekelných muk. Na oblibě tomuto symbolu nepřidali posléze ani piráti se svým Jolly Rogerem ani jiné násilné či válečné skupiny, v prvé řadě s těmi označenými nechvalně známou insignií Tottenkopf. Posluchače bude ale nejspíš zajímat více obsah než obal desky. I ten poněkud potemněl. Po dvou slabších předchozích albech, lehkém úkroku stranou směrem ke space rocku na LP „Sleeping Through The War” a albu „ATW”, se pouštní šamani vracejí k tomu, co jim sedí nejlépe – k hutným kytarovým riffům a temné psychedelii, osekané o zbytečné přívažky. Dalo by se říct, že je k tomu dohnaly okolnosti a ATW se museli zařídit dle hesla „z nouze ctnost”. Zůstali totiž bez klávesisty. Jejich dlouholetý kolega Allan Van Cleave se s kapelou rozešel po nahrávce alba „Sleeping Through The War” v roce 2017. Po něm přišel Jonathan Draper, nahrál s nimi album „ATW” a zase odešel. Zaříkávači hlavy nesvěsili a rozhodli se pokračovat dál ve trojici. Bez kláves se jejich zvuk zbavil určitého retro nádechu, ztěžkl a potemněl. Je ale možné, že jim to dlouho nevydrží, protože podle nejnovějších zpráv se Van Cleave, cituji, „vrátil z oběžné dráhy a bezpečně přistál” – opět u ATW…

Trochu mě tedy znepokojuje otázka, jak to bude s těmito šamany vypadat dál? Nerada bych se vzdávala atmosféry, kterou dokázali vykouzlit na aktuálním albu, je mi hodně blízká a myslím, že i kapele velmi sluší. Jakoby se hudba prostřednictvím jejich nástrojů měnila v mysteriózní okultní ceremoniál a označení desert rock, které se občas pro stoner používá, zde nabývalo nových rozměrů. Tihle muzikanti, přestože pocházejí z jihovýchodu USA, disponují až senzibilními schopnostmi, jak navodit dojem nekonečného, opuštěného pouštního prostoru, který je skoro až hmatatelný. A nejsou to stylizované, přebarvené fotografie jako z katalogu cestovních kanceláří, ani idealizované obrázky pro osvícení hledající tuláky. Je to prostor, který dokáže být velmi nevyzpytatelný a pobyt v něm je určen spíše odolnějším povahám, jak je patrné už od první skladby. Úvod atmosféricky dokonale vystavěné „Saturnine & Iron Jaw” mi údery zvonu trochu připomíná první skladbu z prvního alba první heavymetalové skupiny. Ale podobnost tímto končí a bude asi čistě náhodná, protože frontman Charles Michael Parks, tvrdí, že nikdo z kapely Sabaty programově neposlouchá. :-) Po hrubší a stylově semknutější „Enemy Of My Enemy”, postavené na silných kytarových riffech, přichází uvolňující lyrická kytarová miniatura „Everest”, která po předchozích dravějších kusech funguje jako nenápadný předěl k následující nejrozsáhlejší skladbě alba.

Delší instrumentální úvod „See You Next Fall” může připomenout tvorbu podobně naladěných skupin specializujících se na instrumentálky jako jsou MONKEY3, NAXATRAS, 35007 a další. Ideální volba pro ty, kteří se rádi v myšlenkách nechávají unášet do vzdálených nepoznaných končin nebo s oblibou levitují v oparu hvězdných mlhovin. I při téměř desetiminutové stopáži jim cesta uběhne docela rychle. „The Children Of Coyote Woman” může být pro konzumenta ještě ATW neznalého možná překvapením. Nabízí zajímavou variaci na žánr „american roots” a je neklamným důkazem toho, že muzikanti své nashvillské kořeny prostě nezapřou. Tematicky navazuje na dvě skladby „The Marriage Of Coyote Woman” a „The Death Of Coyote Woman” z alba „Lightning At The Door” a je zároveň odkazem na legendu o Romulovi a Removi. Při jejím poklidném plynutí se dostává více do popředí nenucený, civilní projev Charlese M. Parkse, který dokonale doplňuje celkový výraz tvorby kapely. Jeho vokál s výrazným bluesovým feelingem působí sugestivně, ale zároveň nenuceně a dodává, místy odosobněné atmosféře některých skladeb, lidštější rozměr. Zvuk převíjené pásky v úvodu skladby „41” jakoby naznačoval, že pro tentokrát končíme s motivy country a zase nastupují rázné kytarové riffy, i když v nostalgičtějším duchu. Ve výrazně rytmické „Lights Out” mají opět hlavní slovo kytary. A když se trochu zasním a přimhouřím jedno ucho, jako bych slyšela v některých pasážích basu Mariusze Dudy od polských progresivistů RIVERSIDE. Více než důstojný závěr obstarává „Rats In Ruin” – silně náladová záležitost v country duchu. Zahuhlaný zvuk evokuje lehce retro atmosféru a z přítmí vyplouvá silueta Johnyho Cashe. Dostavující se příjemné nostalgické rozpoložení mi jen trochu kazí video natočené k této skladbě. Nemám nic proti dekadentně-surealistickým pohyblivým obrázkům, ale odrazuje mě poněkud afektovaný přístup k existenciálnímu tématu snímku. Asi si budu muset vymyslet vlastní pohádku na motivy této skladby, ale to by neměl být velký problém, protože hudba ALL THEM WITCHES nabízí k brouzdání snovými krajinami více než dostatečný prostor. Ve spojení s aktuálním ročním obdobím by k takové mentální činnosti mohla poskytnout ideální kulisy nejednomu posluchači.

29.07.2021	Diskuse (2)	Konnie