AMARANTHE - Manifest

80%

AMARANTHE byli vždy připraveni získat tu největší míru pozornosti. Neohlíželi se kolem a bylo jim zcela jedno, kolik rozličných prvků z nejrůznějších moderních žánrů hudby do svých skladeb dostanou. Spojení nu-metalu, metalcore, teenage popu, dubstepu a symfo-metalu utváří v jejich podání vyloženě třaskavou směs, která dokáže širokou obec nadchnout. Ostatně, právě jejich koncerty patří k nezapomenutelným. Co na tom, že mnohým přijdou jako kýč? Jsou jím bez diskusí, přesto však jejich hudba nese pouze stopy špičkově zhotoveného produktu se spoustou honosné nádhery. Vlastně i tohle je umění, tvořit z chytlavých motivů něco, co se líbí spoustě lidí a nepůsobí vlastně ani moc blbě a lacině. Je obdivuhodné, co z nich produkce Jacoba Hansena dokáže dostat.

Kdysi jsem si myslel, že vrchol jejich diskografie budou navždy představovat první dvě desky „Amaranthe“ a „The Nexus“, což podtrhovala třetí nahrávka „Massive Addictive“, která se k jejich potenciálu nedopracovala. Když však dnes projíždím jejich diskografií tam a nazpátek, včetně popinou velmi načichlé čtyřky „Maximalism“, je mi jasné, že AMARANTHE vládnou vzácnou vyrovnaností tvorby a na každé kolekci tak máte šanci si něco oblíbit. I mne to trvalo několik let, abych jejich vizi neohraničené metalové popiny docenil. AMARANTHE totiž s každým dalším albem vrhají na trh komplet plný moderních hitů. O to více těší, že novinka „Manifest“ patří k těm úplně nejzdařilejším. AMARANTHE se v roce 2020 přihlásili ve své dosud nejlepší formě. I přes změnu na postu „clean“ vokalisty, ke které došlo v roce 2017 - ještě před nahráváním minulého alba „Helix“, se jejich sestava skvěle ustálila a v současnosti již působí doslova hodinářsky seřízeným dojmem. Všechno šlape jako ten nejdetailněji propracovaný strojek a maká na plný výkon.

Album „Manifest“ je plný hitů od začátku do konce a nabízí naprosto špičkově zprodukované hymny nadžánrové  úrovně. Pro někoho budou AMARANTHE vždy až příliš pop, jinému dost možná nebude vonět jejich soustavná koketérie s metalem, každopádně nikdo nemůže popřít, že dokáží napsat velké množství chytlavých a znamenitě muzikantsky i studiově ošetřených skladeb. Novinka nabídne doslova záplavu melodiky, to je patrné již od úvodního bombastického  válu „Fearless“, neboť následná „Make It Better“ a přísně vysekaná „Scream My Name“ dokazují, že i songy bez singlové nominace mohou patřit k velkým ozdobám. U druhé fascinují úsečné deklamace prezentované s přesností na setiny, zvuková vrstevnatost a „posh“ výraz Elize Ryd. 

Když se materiál dostane do svého epicentra prostřednictvím mocných singlů „Viral“, „Strong“ s hostující Noorou Louhimo a uhlazeně kýčovité „Archangel“, je deska už v naprostém varu, ze kterého nevyleze ani v době čarokrásné balady „Crystalline“, zde tak trochu upomínající na holandské WITHIN TEMPTATION. Skladatelský tahoun, kytarista Olof Mörck a hlavní tvář a hlas souboru, zpěvačka Elize Ryd, se tak letos nacházejí zřejmě na svém dosavadním vrcholu. Hlavní devízou zůstala bombastická líbivost a bezohledně eklektický ráz skladeb, jenž jsou, krom stylařů a samozvaných vyznavačů dobrého vkusu, schopny pohltit fanouška nejednoho různého hudebního směru. Vůbec mě nevadí, že AMARANTHE metal využívají pouze jako dekoraci, stejně jako tomu je u jiných žánrů, tu a tam zde probleskujících. Hlavní jsou zkrátka písně. Trochu mě sice zarazila „greenpeace“ agitka „Do Or Die“ s hostující křiklounkou Angelou Gossow v bonusové video verzi, nebo místy prvoplánové vedení skladeb jako „Boom“, které lehce zvedá moderní sound a dubstep postupy, ale to jsou jen kosmetické detaily ojedinělého prázdna. 

Sám ve vztahu k tomuto fenoménu přiznávám, že zůstávám někde na půli cesty. Chytlavé songy AMARANTHE se mě sice v mnoha případech pozdávají, ale na druhou stranu necítím potřebu si je doma dlouhodobě hromadit. Prvoplánovost mě vůbec nepřekáží a myslím, že jsem tuhle kapelu plně pochopil a zpětně i docenil. Místy mě sice neimponuje zvuková přebujelost, i když opulentní produkce má parametry moderního studiového řemesla, ale na druhou stranu, proč do skladeb míchat takřka všechno? Vlastně tím nejhorším, co je jejich zvuku vlastní, jsou indicie které je přidržují stále v metalovém hájemství - viz třeba mužský harsh-vokál. Prezentace tohoto typu zpěvu mě všeobecně přišla vždy spíše úsměvná a tento prvek jsem musel v mysli výrazně potlačovat, nicméně zde tak nějak sedí. Kombinace ženského výstavně školeného hlasu (tahle front-woman skutečně není jen o vzhledu, ona prostě i fantasticky zpívá) s jedním mužským čistým a jedním naopak drsným zpěvem, na mne vždy působila trochu strojeně. Cítil jsem za tím vším promyšlenou stylizaci, tak aby produkt oslovil a uspěl u co největšího počtu lidí. I přes podobné soukromé úsudky, které nejsou nepravdivé, se však seveřané i v mém případě nyní dokázali dostat.  Pracovat s bezprostřední líbivostí, nořit se v ní, a přesto vyjít na světlo s hudbou, která nezní vůbec lacině a blbě, to je přeci také umění, no ne? Za mne - stokrát radši tuhle hit mašinu AMARANTHE než nudné NIGHTWISH a jim podobné! Možná jejich nejlepší deska.

16.10.2020	Diskuse (18)	Stray janpibal@crazydiamond.cz