AMARANTHE - Massive Addictive

60%

Myslím, že hudba od bombastických symfo-metalových kapel se ženami za mikrofonem už se v průběhu posledních let naprosto vyčerpala, takže není divu, že dnes největší úspěchy slaví právě kapela, která se zaměřuje výhradně na chytlavé hymny vytuněné klávesovými hradbami a svou popově úhlednou hudební stylizaci ani náznakem nezakrývá. Severští AMARANTHE vlastně velmi chytře využívají situace, kdy je hudební trh v oblasti metalu již přes deset let přesycen sněžnými královnami. Švédům je jasné, že přijít dnes s nějakým čarokrásným, pohádkovým nebo jinak umělecky zaměřeným materiálem, by bylo opravdovým nošením dříví do lesa. Jediné co zde totiž chybělo, je právě taková kapela, která by celou věc vzala z opačné stránky. Tedy vykašlat se na všechen pseudo-umělecký balast a cílit prvoplánově na nejširší možná posluchačská pole prostřednictvím přímočarých hitů a chytlavosti. O něco podobného už totiž pár let usilují holandští WITHIN TEMPTATION, kteří svou tvorbu rovněž přizpůsobili trhu a zatímco na „The Unforgiving“ vcelku dobře fungovali, jejich poslední řadovka „Hydra“ už vaří z vody. Nechci tím však říct, že mezi AMARANTHE a zkušenými Holanďany je kromě popové stylizace a chytlavosti nějaká větší souvislost, to ani náhodou není a to hned ze tří zásadních důvodů.

Za prvé: srovnávat (umělými efekty znásilněný) hlas Elize Ryd s bravurním vokálem Sharon Den Adel by bylo jako přiřadit Britney Spears kupříkladu k Celine Dion. Za druhé: v AMARANTHE krom Elize Ryd zpívá čistým hlasem ještě hlavní songwriter Jake E Berg a této dvojici na prvních dvou albech sekundoval svým skřehotem mladík jménem Andy Solveström, ten byl však na novince „Massive Addictive“ z neznámých důvodů nahrazen Henrikem Englundem. Mladé šestičlenné těleso, vlastnící hned tři zpěváky, je tak vcelku raritní záležitostí. Třetím bodem je styl: AMARANTHE totiž kromě líbivosti vlastních songů pracují i s prvky, příslušícími ke škole jiného tvrdšího metalového subžánru. Jejich songy v sobě mísí (ve velmi decentní míře) i prvky göteborského melody death metalu, což u žádné světově proslulé kapely s ženou v popředí není slyšet. Kytarové vyhrávky a chlapský skřehot v kombinaci s bombastickými klávesami a špetkou toho přívětivějšího nu-metalu dělá z jejich písní velmi žhavou směs, i když jak se to vlastně vezme. Někdo zde jásá nad moderním vyzněním a hitovostí bez zábran, jiný ohrne nos nad celým tím umělým cirkusem. Ani já nejsem schopen k AMARANTHE přistupovat bez předsudků a z čistou myslí. Osobně jsem snad neslyšel sterilnější produkci. Nepřirozený digitální zvuk, vše prohnané efekty, klávesy za každým prdem (přeplácanost), to všechno jejich tvorbu sráží daleko za hranici kýče, bohužel.

I když se samozřejmě Švédům nedá upřít talent na složení líbivých skladeb a hitů, které se příliš nerozpakují dostat širokou fanouškovskou obec do varu, jedno je jisté, celý materiál AMARANTHE (vlastně celou jejich hudbu od začátku existence) sráží umělý zvuk a odporně přepálená načančanost. Přirozený rockový projev zde opravdu nehledejte. K trvalému potěšení a chuti z poslechu této hudby prakticky u mne z výše zmíněných důvodů dojít nemůže. Ano, stejně jako tomu bylo u prvních dvou nahrávek i na trojce Švédové přicházejí se sérií futuristicky nastylizovaných a velmi chytlavých skladeb. Co je to však platné, když jde o hudbu, proti které i celosvětově profláklé hity od LINKIN´PARK zní pomalu jako dřevní folkové výpovědi PEARL JAM. Uznávám, že novinka je bezesporu nejlepším, nejchytlavějším a po zvukové stránce nedotaženějším materiálem od této mladé švédské kapely, ale to je asi tak všechno, protože si jí pouštět zkrátka nepotřebuji. Tak si to tedy přeberte.

28.10.2014	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz