AMARANTHE - Maximalism

40%

Nařknout pohoršeně současné AMARANTHE z nenažraneckého brodění se tím nejprvoplánovějším playbackovým popem mě přijde naprosto nesmyslný, protože tahle kapela o sobě nikdy netvrdila, že hraje bůhvíjak hlubokomyslné umění. Vždycky to byl produkt, který stavěl na kombinaci metalových prvků s elektronikou, stejně jako na prolínání tří typů hlasů a opravdu velké chytlavosti skladeb. Právě čím dál větší inklinaci k popu beru jako ten nejmenší problém této aktuální novinky, ve výsledku se mě naopak zdá, že to, co je na nové desce nejvíce popové, je na ní rovněž to nejlepší. Hlavním nedostatkem je málo nápaditých skladeb a opakování povědomých postupů stále dokola. Na překážku je chlapský drsno-hlas, který do skladeb čas od času vstupuje a působí v nich spíše rušivě, než aby jim dodal energii, schválně si představte, kdyby do skladeb např. někoho jako je MADONNA začal něco hulákat třeba Jeff Walker z CARCASS. Máte to? Rychlá skladba „Fury“, kde je onen osvalený Klingon v největším možném hlasovém zastoupení, je vlastně spolehlivě nejhorší položkou nosiče. Album je s třetím poslechem takřka nesnesitelné, což tvrdím navzdory faktu, že Elize Ryd předvádí skvostné vokální výkony a její projev se zde ukazuje v mnohem větší šíři než kdykoliv předtím. Tahle všestranná zpěvačka by vlastně udělala nejlepší rozhodnutí, kdyby se na nějakej metal úplně vykašlala a začala by nahrávat kvalitní popová sólo-alba. To je názor, za kterým si stojím.

Jestliže někdo ujíždí na hlasu Tarjy Turunen (kouzlo něčeho podobného mne zůstane zjevně navždy skryté) a jiného vzrušuje třeba hlas Lany Del Rey, pak nevidím vůbec žádný problém v tom, kdy se objeví vcelku velký zástup posluchačů vyžadujících samostatnou tvorbu od Elize Ryd. Bez zbytku AMARANTHE by možná neměla tolik chytlavých skladeb, ale při faktu, do jak nezajímavého a nevkusně přeplácaného kýče se jejich hudba v současnosti vyvinula, by možná bylo lepší hodit na to všechno stopku a ujasnit si stylové a kariérní priority.

Netvrdím však, že mě zde nějak sedí rozdýchaná forma závěrečné skladby „Endessly“, kterou právě Elize Ryd odzpívala bez asistence ostatních pěvců, tedy i bez toho týpka, co si plácá na hlavu hrst gelu a tvaruje účes do vybuzněnýho čírka, a kterej jakoby dokazoval každým svým vstupem, že zřejmě vypadl ze sestavy BACKSTREET BOYS, čímž při oné mužské absenci tenhle song připomíná někoho na způsob Celine Dion. Neříkám, že je to výhra, ale aspoň v tento moment posluchač není nucen zápasit s kolotočářsky pestrým lunaparkem ani metalových, ani popových tucek. 

Maximálně s prvními třemi songy se to všechno unést dá. Každá ze skladeb je potencionálním hitem a hlas hlavní zpěvačky v těchto položkách občasně sklouzne až kamsi do medového R´n´B výraziva – viz. skvělý hit „Maximize“, nejpřekvapivější „That Song“ s davovým vytleskáváním po vzoru QUEEN a pak ještě „Boomerang“, jenž je jakousi rockovou parafrází na jedenáct let starý velehit „Umbrella“ černé perly z Barbadosu Rihanny. Dál už se deska stane nepřehlednou a její „chytlavost dělaná pro chytlavost“ působí více než otravně. 

Co závěrem? Jsem fakt ten poslední, kdo by AMARANTHE vyčítal, že se vzdálili metalu, protože když budu chtít poslouchat pořádný metal, tak si asi nebudu pouštět zrovna AMARANTHE, to dá přeci rozum, ne? Osobně si myslím, že právě v popovějších vodách se Elize Ryd hlasově více našla a velmi jí to sluší, ale ten mix s ostatními prvky působí jako dost nevkusný candrbál, kde si už asi od poloviny desky přejete, aby to co nejdřív skončilo. Tohle je, více než cokoliv jiného, zkrátka jenom hodně zbytečná deska.

07.11.2016	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz