AMON AMARTH - Berserker

70%

Ještě jeden smír podobný tomu se „zatvrzenci“ AMON AMARTH a už teď prohlásím letošní rok za sezónu úspěšného posluchačského pokání! Abyste mi dobře rozuměli, na pracovité Švédy se mi nikdy nedostávalo nálady a vůle k tomu, abych se snažil pochopit, či přijmout celý ten jejich vikingský candrbál. To však nemění nic na stavu, kdy jejich silný otisk na heavymetalovém kolbišti nemůže přehlédnout ani ten nejzdatnější ignorant. Vždyť když se něčím živíte téměř třicet let, tak to pravděpodobně neděláte zas tak špatně. A u hudebníků, kteří reprezentují podobný tvůrčí přístup jako tito seveřané si vždy vzpomenu na slova metalového guru Petra Hanzlíka, jenž při svém rozhledu pronesl památnou větu o tom, že nejlepší hudbu bude pravděpodobně poslouchat nejvíce lidí. Já bych jen dodal, že si o tomto můžeme myslet své, ale velký kus pravdy na tom bude.

Není snad slastnějšího způsobu „zevlingu“ než civět na newslettery hojně přicházející z hudebních vydavatelství a proklikávat se k všemožným návnadám. A právě při této oddechové činnosti jsem se odhodlal k ochutnávce prvního singlu z recenzované novinky „Berserker“. Pro naprostou úplnost své malé zpovědi, se musím přiznat, že u AMON AMARTH jsem se nikdy předtím nedostal dál než právě k těm ukázkám a až skladba „Raven’s Flight” společně s povedenou podobiznou sveřepého svalovce na přebalu desky konečně zažehla pořádnou vatru zájmu. Je také pravdou, že toho času mi injekce s jistou dávkou vikingského adrenalinu přišla až nečekaně vhod. Brány Valhaly jsem tedy otevřel pořádně dokořán a chronologicky sestupně projel celou obsáhlou diskografii a pár koncertních DVD tohoto metalového monstra a s čistým svědomím mohu prohlásit, že jsem našel pro kapelu pochopení a v sobě jistý druh střízlivého uspokojení.

„Berserker“ neboli válečník vyznávající medvědí kult, údajně bojující v zuřivostním transu. Potud stručná geneze názvu jedenácté řadové desky. Samotný hudební obsah se drží předpokládané a dávno zajeté tvůrčí šablony. Každá z tuctu skladeb se v podstatě může stát jakýmsi hitem svého druhu pro davy křepčící pod koncertním pódiem, stejně tak podkladem pro zteče souborů historických šermů (zde odkazuji na doprovodná koncertní aranžmá). Kytarový dvojzápřah je zcela precizně vyladěn na onen patentovaný black-death-metalově bzučící hobling, a to přesně dle těch „nej-true“ metalových zvyklostí a příslušného paragrafu, zde definujícího těžce návykovou melodiku. Tato je pevně ukotvena proti veškerým spodním proudům jakéhokoliv mírného progresu. Decentní klávesové dohry, či úvody ve skladbách „Valkyra“ resp. „Into The Dark“ (zde i se smyčci) budiž skutečně malým zpestřením. Skladby příjemně proplouvají, aniž by zanechávaly nějakou hlubší stopu v paměťové komoře mozkové. Moc dobře víte, že s pomocí nějaké vyšší síly posloucháte variace na to samé hudební téma, přesto pořád „sedíte na konári a je vám dobre“. Písním, kterým samozřejmě nechybí ten tolik hýčkaný a specifický bojový náboj, i nadále vládne tradičně nakřáplý growl vousatého komandanta Johana Hegga.

Necelých sedmapadesát minut metalového dunění na středně rychlých tempech. Tento časoprostor nenaruší nic, s čím by mohl mít příznivec formace menší problém. Zkrátka vše je tak, jak má být a jak už bývalo mnohokrát předtím. Tímto však nechci na opus vrhnout nějaké pohrdavé světlo, protože jsme svědky velmi kvalitně odvedené, podtrhuji, rutinní práce, která také má své právo zaujmout. Přestože se jedná o energicky odsýpající hudební nálož, a to v celém svém trvání, tak bych poslechy desek těchto metalových olympioniků přirovnal k pozorování rybiček v akváriu. Toto sledovaní má na jedince relaxační až dobíjecí účinek. Přes průhledné hranice je vše hned jasně vidět (slyšet), s tím, že překročení komfortních mantinelů znamená rušivý defekt. Je v podstatě vyloučeno, že se stane něco nepředvídatelného, a právě onen půvab neotřesitelné jistoty zanechává zvláštní druh naplnění. A „Berserker“ je jenom dalším skalárem v pečlivě opečovávaném skleněném kvádru, který tam teď svými čerstvými pohyby vnesl na nějaký čas rozruch.

AMON AMARTH tedy ani letos, dle veškerých očekávaní, nepřekvapili, nenadchli, ale rozhodně ani nezklamali, natož ty nejskalnější z fanoušků vzývajících věčnou slávu Ódinovu. O novince by se dalo, mluvou ex-ředitele jedné nejmenované komerční TV, prohlásit, že z těch tradičních jedenácti řadových alb je albem nejtradičnějším. Byl bych jenom rád, aby si čtenář můj elaborát vysvětlil v pozitivním a čistě pragmatickém duchu, protože úplně stejně na mě působí i kompletní tvorba těchto doslova metalových dříčů, jejichž hudba i přes svou kolovrátkovost umí vyvolat pocit potěšení, a přesně to platí i o „Berserker“.

03.06.2019	Diskuse (5)	Subeer jirikubis1975@gmail.com