AMORPHIS - Tuonela

100%

Panečku, že to tenkrát byly ale u AMORPHIS skvělé časy. Přelom milénia zastihl tyto Finy v naprosto vrcholné a nedostižné formě i kondici. Alba „Tuonela“ a „Am Universum“ psala rockovou historii velkým a nesmazatelným písmem. AMORPHIS akcelerovali každým svým novým dílem a posunovali se na přímce kvality stále výš a výš. Jestliže u metalově naladěných fans exceloval počin „Elegy“, u těch rockově smýšlejících pak album „Tuonela“. U progresivistů zas nejzřetelněji zabodovala deska „Am Universum“ a k podsaditějšímu rockovému spektáklu měla nejblíže následující „Far From The Sun“. Se všemi těmito nahrávkami je neoddělitelně spjato jméno Pasi Koskinen. Zpěvák s naprosto nenapodobitelným a charismatickým hlasem, byl v těch letech pro AMORPHIS tou pravou trefou do černého. Akcent, barva, fluidum a jedinečný způsob frázování tohoto shoutera, povyšuje právě jmenované nahrávky z jejich diskografie do top výšin.

S každým poslechem této desky si vzpomenu na konec devadesátých let, kdy na televizi Nova běžel tehdy mimořádně úspěšný hudební pořad Eso, v němž se krom dobové hrůzy občas urodilo i nějaké to rockové sémě. Jednou zde čirou náhodou zahlédl i nasazené AMORPHIS se svým singlem „Divinity“. Nevzpomínám si, jak úspěšná či neúspěšná tato skladba v tomto „cirkuse“ byla. Je to vlastně úplně jedno. Jeho civilní vizuální stránka se mi zapsala do srdce stejně, jako geniální skladba samotná. Skladba se silnou melodií, nevtíravým, avšak podmanivě smyslným refrénem, která nepostrádá nápaditost, tah na bránu i slušnou skladatelskou erudici.

A podobně je na tom vlastně celé album. AMORPHIS se rozhodli dát konečně vale growlingu (i když jednu skladbu tu ještě Tomi Koivusaari svým hrdelním řevem obšťastňuje) a stvořili tak skoro čistě rockově progresivní desku. Její kořeny leží daleko jasněji než u předchůdce „Elegy“ v tvorbě sedmdesátých let. Finský tradicionalismus v čele s národním eposem Kalevala ustoupil malinko do pozadí a kapela se jala hledat novou identitu. Právě pro ni bylo zapotřebí pročistit sound, zpřehlednit struktury jednotlivých songů a patřičně vycizelovat zvuk. Zkušení kytaroví matadoři Holopainen/Koivussari postavili svou kytarovou hru na výraznější přístupnosti a jejich četné vyhrávky, melodie a sóla, jsou nepochybně jednou z ozdob této desky. Tou další je už zmiňované Pasiho vokální představení, jež dává novým skladbám křídla a patinu vzletnosti. Deska zní hodně hitově a spousta pasáží překvapuje líbivostí a vyumělkovaností. Úvodní „The Way“ dokáže velmi hbitě a s milimetrovou přesností odkrýt nové karty souboru. S nimi chtějí AMORPHIS hrát už jedině nejvyšší ligu. Akustické běhy se střídají s melodickými poryvy, vše obepíná pevná rytmika a degustativně posazeným Pasiho hlas. Ten zpívá stylem, jako když je silně nad věcí a pro nějž není nic lehčího, než vymýšlet nové a nové nápěvy, motivy a zapamatovatelné vokální linky. V druhé „Morning Star“ se dokonale zhmotňují původní BLACK SABBATH, aby podmanivá saxofonová melodie uvnitř třetí „Nightfall“, přikovala kapelu k jasnému odkazu sedmdesátých let. Ale jsou tu další skvosty, jako plíživá „Shining“, orientálně vonící „Withered“ (podobné motivy šly kapele často jakoby patřili k jejich DNA), Tull-ovskou flétnou opajcnutá „Rusty Moon“, již výše zmiňovaná singlovka „Divinity“, či velkolepý závěr s opojnou „Summers End“.

Jedním z nejdůležitějších faktorů nálady jmenovaných alb a vůbec celkového herního pojetí, s nímž AMORPHIS na přelomu letopočtů vyrukovali a sklízeli ovace i obdiv, a který nese nesmazatelný otisk originality těchto děl, byl zvuk z dílny Simona Efemeyeho. Tento šikovný chlápek točící zvukovými knoflíky, se jen pár let dozadu zasadil o mimořádný úspěch dalších dnes už dávno ikon podobného žánru, Britů PARADISE LOST. S přimhouřením obou očí by se dalo polemizovat s faktem, že se z AMORPHIS tou dobou stali následovníky Holmesova Ztraceného ráje. V době, kdy Nickově partě zjevně docházel dech, byli Finové vlastní pílí dosazeni na jejich pozici. A řekl bych, že jsou před nimi o hodnou délku i dnes, jelikož stále tvoří invenčněji o poznání zajímavější příběhy, než které nám předkládá utrápená parta okolo páně Holmese.

23.09.2020	Diskuse (25)	Horyna marekdt@seznam.cz