AMY WINEHOUSE - Back To Black

90%

Talent. Fenomén, který mnozí považují za výsadu vyvolených. Těžko uchopitelný, měřitelný či objektivně hodnotitelný. Čím výjimečnější, tím bouřlivější emoce probouzí – někdy bezmezný obdiv, jindy ukřivděnou závist. Přitom sám o sobě ještě nezaručuje jeho vlastníkovi kýžený úspěch. Jen v součinnosti s řadou solidních povahových rysů a nepostradatelnou dávkou štěstí či, řekněme pozitivních okolností, může vést ke zdárným výsledkům. Svou dvouznačností a záludností v mnohém připomíná živel ohně. Stejně jako oheň může svou energií rozpalovat k oslňujícím výkonům, zneužit bolestivě sežehnout a zranit nebo naopak potlačován doutnavě dusit nitro svého majitele. I na něj by se dalo aplikovat známé rčení o dobrém sluhovi a zlém pánu. Jedním z nemála hudebníků, pro které dar od Boha posléze nabyl podoby utrpení ne nepodobného úmluvě podepsané krví, byla i britská zpěvačka Amy Winehouse. Ta by v těchto dnech, nebýt smutného členství v klubu 27, do něhož vstoupila před 10 lety, oslavila 38. narozeniny.

Marylin, Sinatra a Dostojevský

Amy Jade Winehouse byla od malička živel. Byla to bezprostřední, veselá a společenská osůbka, která si rychle dokázala získat sympatie okolí a ve společnosti často bývala středem pozornosti. Sama to vysvětlovala tím, že v jejich početné židovské rodině jí nezbývalo než „být hlučná”, protože jinak by se na pravidelných rodinných oslavách ani nedostala ke slovu. Vztahy s rodiči byly, diplomaticky řečeno, problematické, a Amyinou vychovatelkou, důvěrnicí i spřízněnou duší v jedné osobě se tak stala babička Cynthia. Kromě strýčků – jazzových muzikantů – to byla především ona, která v Amy probudila lásku k hudbě. A mimo klasické hudby to byl hlavně jazz, který pro Amy objevila, protože sama byla zpěvačkou a nějaký čas i přítelkyní jazzmana Ronnieho Scotta. Už od 9 let Amy docházela na hodiny zpěvu a stepu do umělecké školy. Později k tomu přidala i hru na kytaru a škol vystřídala několik, ale kvůli kázeňským problémům nakonec žádnou nedokončila. Tím si ale hlavu příliš nelámala, to nebyl její styl. Raději vystupovala v malých londýnských barech, kde zpívala, kromě jazzové a soulové klasiky, i své vlastní písničky. Psala je už od svých 15 let, protože ji nebavilo interpretovat ty cizí. Když jí bylo 17, zaslal její přítel, zpěvák Tyler James, Amyinu demo nahrávku společnosti Artists and repertoire, která se zabývá hledáním nových talentů. Nahrávka zaujala natolik, že Amy okamžitě nabídli smlouvu a ujal se jí Simon Fuller, který byl manažerem např. Annie Lennox, Kelly Clarkson či SPICE GIRLS. V roce 2003 vydala zpěvačka debutové album pojmenované podle jejího oblíbeného zpěváka „Frank”. Podílela se autorsky i na tvorbě většiny písní, včetně skladby „Stronger Than Me”, za kterou dostala, spolu s producentem Salaamem Remim, při udílení BRIT Awards cenu v kategorii Nejlepší současná píseň (Best Contemporary Song). Amy se tak otevřel vysněný svět hudebního showbyznysu a díky svému talentu i osobnímu šarmu si brzy získala řadu fanoušků. Začala vystupovat i na populárních hudebních festivalech jako např. Glastonbury a V Festival v Anglii, či na kanadském Montreal International Jazz festivalu. Ale málokdo z jejích obdivovatelů byť jen tušil, že ta suverénní a svébytná rebelka, která se vyjadřuje „jak jí zobák narost’”, je jen vnější slupkou, pod níž se schovává křehké a vyplašené děvče. Malá holka, která se v 10 letech kvůli rozvodu rodičů pokusila o sebevraždu předávkováním léky, dívka, která trpěla od puberty depresemi a bulimií… Že milovala jazz, Franka Sinatru, Sarah Vaughan, Dinah Washington či Theloniouse Monka se dalo vytušit z její tvorby, ale jen nejbližší věděli, že se doma dojímá písničkami Marylin Monroe či melodiemi z filmu Doktor Živago od Maurice Jarre. I knihy Dostojevského, Nabokova či Bukovského si schovávala hluboko do knihovny za romány Jackie Collins, jako by se za čtení takových děl styděla. Opravdu uvolněná a sama sebou se cítila jen díky hudbě, byla to pro ni radost i ventil zároveň, ale raději než na velkých podiích, vystupovala nadále v komorních hudebních klubech v Londýně. Její návštěvy však nespočívaly jen v hudební produkci a hraní kulečníku, a Amyina obliba alkoholu začala povážlivě konkurovat jejím muzikantským výkonům.

Pomalý začátek rychlého konce

Brzy po vydání alba „Frank” se Amy přestěhovala do londýnské čtvrti Camden, kde si za utržené peníze koupila vlastní byt. Byla zde spousta lákavých hudebních klubů a v jednom z nich se seznámila s Blakem Fielder-Civilem. Spadla do osudového vztahu, který někteří s oblibou nazývají „karmickým”. Zvenku to vypadá jako úžasná filmová romantika, ale ve skutečnosti asi není moc o co stát. Nejlépe lze tento stav asi charakterizovat slovy: „ani s Tebou, ani bez Tebe”. Na téhle emoční horské dráze se Amy vezla necelý rok, dokud se s ní Blake nerozešel a nevrátil k bývalé přítelkyni. Nezaujatému posluchači se tato informace může zdát irelevantní, ale Amyin život to ovlivnilo dost zásadně. A nejen soukromý, ale i tvůrčí. Zmiňovaný vztah se totiž stal inspirací a hlavním motivem nového alba „Back To Black”.

Když Blake odešel, Amy se úplně zhroutila. Celé dny trávila ruku v ruce s lahví alkoholu a dopracovala se do stavu, kdy o ni nejen rodina, ale i nahrávací společnost začaly mít vážné obavy. Kolem Amy začal obcházet strašák v podobě léčebny. Mitch Winehouse, který v té době už fungoval také jako její manažer nakonec rozhodl, že jeho dcera na žádnou léčbu nepůjde. Právě tuto situaci doslovně vystihuje úvodní a možná nejznámější skladba „Rehab” Amyina druhého alba. Možná kdyby Amyin otec rozhodl jinak, byl by hudební svět chudší o jeden hit, ale… Ale to je jen pouhá spekulace.

Cesta do hlubin temnoty

Nebohá zpěvačka se instinktivně upnula k poslední a jediné zdravé závislosti, která jí zbyla – k hudbě. Společnost lahví vyměnila za kytaru a nastěhovala se do domu blízkého kamaráda, producenta Salaama Remiho. Jako když se protrhnou stavidla, najednou všechny ty potlačované emoce a myšlenky vykypěly na povrch a Amy během asi 10 dnů sama složila a otextovala skoro všechny skladby nového alba. Okamžitě se s Remim pustili do práce na nahrávání a aranžích a přizvali ještě dalšího kamaráda, producenta Marka Ronsona. Ten měl, jako bývalý diskžokej, na celkovou koncepci alba trochu jiný názor a nakonec kamarádku přesvědčil, aby se posunula od počátečních víceméně jazzových kompozic k modernějšímu, přístupnějšímu feelingu. Amy měla odjakživa ráda retro, právě v té době poslouchala nejvíce typické „motownovské” šlágry a dívčí kapely z 50. a 60. let, a tak bylo brzy jasné, jakým směrem se bude album ubírat. Pro dosažení co nejautentičtější atmosféry bylo do nahrávání zaangažováno takové množství muzikantů, že by to vydalo na celý orchestr – od nepostradatelné dechové sekce, přes klavír, les smyčců až po harfu. Výsledek nemohl jinak, než se dostavit. Album skutečně působí, jakoby se zrodilo v letech, kdy největší technickou vymožeností běžných domácností byla malá černobílá obrazovka, z elektronkových radií mrkajících zeleným očkem se linuly hity v podání THE SUPREMES či THE TEMPTATIONS a v našich končinách kulturychtiví posluchači tajně ladili vlny „laxíku”. Dokonce i stopáž písní se pohybuje, jak bývalo tehdy zvykem, od cca 2 a půl minuty ke 3, výjimečně ke 4 minutám plus nějaké drobné, a deska tak trvá necelých 35 minut.

A dalším osvědčeným zvykem bývalo, že vinyl začínal tím největším hitem, aby hned od počátku posluchače navnadil a donutil ke koupi. Tak tomu je i na tomto albu – žádné nenápadné, citlivé intro, jde se rovnou na věc a to zcela nekompromisně. O pozadí vzniku známého šlágru „Rehab” už asi není nutné se rozepisovat. Jen dodám, že i přes svižné tempo není tahle skladba tak optimistická, jak by se na první pohled mohlo zdát. Sama Amy v textu píše, že by se raději zahrabala doma někde v koutku s Rayem (rozumějme Charlesem) než řešit tyhle otázky… Jaké? Pochopitelně vztahové. Ty pro ni byly momentálně rozhodující, a poněvadž se jí nejlépe zpívalo o věcech, které sama prožila nebo je alespoň důvěrně znala, byť to byly věci ne zrovna příjemné, promítlo se toto téma do celé desky. V posloupnosti skladeb by se dal vysledovat i jakýsi autorčin psychologický vývoj. Hned ve druhé skladbě „You Know Im No Good” se zpěvačka přiznává, že ji z touhy po pomstě nenapadlo nic lepšího, než si znovu začít s bývalým milencem, ale pocit zadostiučinění se nedostavil. V následující „Me And Mr Jones” si v rytmu reggae můžeme naplno vychutnat trochu toho sarkasmu a popíraného vzteku. Původně se skladba měla jmenovat „Fuckery” a pohled do textu výstižnost názvu jen dotvrzuje, ale konzervativnější část britské společnosti byla už tak Amyiným slovníkem nepobavena, tak proč ji ještě více provokovat, že… Ani u té následující původní titul neobstál a byl z „I’ve Been Drinking” změněn na „Just Friends”. Lehce rozevlátá a přiopilá nálada v kombinaci ska a soulu této skladbě ale zůstala. V půlce alba v titulní „Back To Black” se atmosféra láme a dosud popírané emoce a pocity se dostávají konečně ke slovu. Od počátečních úderů klavíru a osamělého vokálu se prostor pozvolna zahušťuje dalšími nástroji a vše dokonale graduje až do konce, včetně pauzy v druhé půlce, kdy máte dojem jakoby se všichni zarazili na okraji propasti a jen vokalistka padá do hlubiny, o jejíž stěny se echem odráží její hlas. Temnota zmiňovaná v názvu není jen synonymem všech negativních zážitků životní etapy, kterou si prošla, ale podle autorčiných slov se jedná hlavně o množství vypitého alkoholu. V následné romantické swingové baladě „Love Is A Losing Game” vrcholí Amyina proměna z malé vztekající se holčičky ve zralou ženu, uvědomující si konečně smysl celé události. Rytmická soulová „Tears Dry On Their Own” nabudí dojem, že už jsme z nejhoršího venku. Sice přijde občas nějaký ten lehce sebelítostivý pocit jako v sentimentální „Wake Up Alone” či v reggae „Some Unholy War”, k jejímuž textu Amy inspirovaly zprávy o válce v Afgánistánu (!), ale pohodově šlapající, lehce hip-hopová „He Can Only Hold Her” s pěknými žesťovými sóly a obzvlášť závěrečná jazzová, tak trochu marjánková „Addicted”, zanechává v posluchači pocity naděje a světlých zítřků.

Kromě výše zmíněných faktických změn v titulech písní musely být upraveny i kompozice původních skladeb, jež měl v péči Remi, aby více ladily s Ronsonovými aranžmá. I samotný úvodní hit „Rehab”, z počátku Amy komponovaný jako klasické 12taktové blues, Ronson pozměnil do podoby doo-wopu. Přesto je rozdílný přístup obou producentů znatelný a vytváří kontrast mezi Ronsonovým klasičtějším, více melodickým přístupem a Remiho inklinací k jazzu a modernějším hudebním směrům – funku, ska a hip-hopu. Tomuto kontrastu podléhá i výraz zpěvačky a osciluje mezi dvěma polohami: rozverné, přidrzlé a vztekající se dívky a zralé, sebevědomé ženy. Ale tím nejzásadnějším kontrastem, který celému albu dodává napětí a zneklidňující přitažlivost, je protiklad „staromódní”, uhlazené, vycizelované hudební formy a „moderního”, nekorektního, místy až vulgárního obsahu. Myslím, že kromě jednoznačného talentu si Amy přízeň publika získala právě touto upřímností a autentičností, s jakou zpívala o tématech blízkých mladé generaci posluchačů.

Kolik Grammy váží lidská duše?

Jak to pokračovalo dál, to už je asi všeobecně známo. Album raketovým tempem stoupalo po žebříčcích hitparád a následně získalo 5 cen Grammy, které si Amy převzala při naaranžovaném vystoupení vysílaném poprvé v historii této hudební ankety přes satelit. Nemohla se ceremoniálu zúčastnit osobně, protože Spojené státy jí, jako drogově i jinak závislé osobě, odmítly udělit vízum ke vstupu do země. Na scéně se brzy poté objevil i pan B.F.C. a vagonky horské dráhy se se skřípěním daly opět do pohybu, možná ještě větší rychlostí než dříve. Během pár měsíců povýšil Blake na funkci manžela a pod jeho vytrvalým dohledem si jeho manželka úspěšně rozšířila repertoár svých závislostí o užívání heroinu a cracku. Brzy se stala lákavým soustem pro bulvární média a stránky pochybných deníků se začaly plnit nelichotivým fotografiemi opilé, nedooblečené umělkyně s rozmazanými šminkami na tvářích. Vytrvalost paparazziů byla obdivuhodná a zpěvačka brzy nemohla bez jejich vědomí vůbec opustit byt. To vše se, pochopitelně, odrazilo i na její hudební kariéře. Dokážu si představit, že ji časem začalo unavovat i vracet se v písních pořád dokolečka k prožitkům z minulosti a vyvolávat tak na povrch emoce, které by potřebovala opustit. Nepovedená vystoupení se množila stále víc a vše vyvrcholilo tragickým výstupem na Bestivalu 2008, kdy Amy dorazila na pódium s velkým zpožděním, evidentně pod vlivem alkoholu, zcela apatická a neschopná komunikovat, natož zpívat. Následoval rozvod a pak odvyková léčba. Lékařské vyšetření odhalilo komplikace se srdcem a plícemi a Amy se začala poctivě snažit o změnu životosprávy. Ruku v ruce s přibývajícími silami se jí vracela i chuť do práce. Nahrála s Tony Bennetem duet „Body and Soul” pro jeho připravovanou desku „DUETS II” a dokonce se nechala slyšet, že pracuje na novém albu. Podle smlouvy s hudební společností ji ale čekalo ještě další turné. Amy se den před odjezdem na něj vydala opět do baru, aby se ze zoufalství opila. Domnívám se, že její rozpoložení přesně vystihl Tony Bennet slovy: „… byla přirozená, pravá jazzová zpěvačka a jazzoví zpěváci nemají rádi v hledišti před sebou 50 000 lidí.” Organizátoři akce ji objevili až druhý den u ní doma spící na pohovce. Jelikož rozkaz zněl jasně, vzali ještě spící Amy tak jak byla, naložili ji do letadla a odvezli na vystoupení v Bělehradě. Když vyšla na jeviště, netušila ani kde je, s kým tam je a proč. Když protestovala a pokoušela se podium opustit, ochranka jí v tom zabránila, vysvobodilo ji až vypískání publika. Za pár dní bylo celé turné zrušeno. Měsíc nato byla nalezena mrtvá ve svém londýnském bytě. Oficiální zpráva uvedla otravu alkoholem, podle rodinných příslušníků se jednalo o celkové vyčerpání a srdeční slabost, kterou alkohol ještě posílil.

Ačkoliv mám toto album ráda, neposlouchá se mi snadno, ani se mi o něm snadno nepíše. Vždy se moje myšlenky stočí k dedukcím typu - co by bylo, kdyby … Kdyby zpěvačka, která svým jedinečným stylem otevřela cestu nastupující generaci vokalistek typu Adele či Duffy a byla inspirací pro mnohé hudební hvězdy a hvězdičky, včetně těch mainstreamových jako Lady Gaga nebo Billie Eilish, umělkyně, o jejíž spolupráci se ucházel i Mick Jagger nebo Prince, zvládla lépe čelit nejen svým démonům, ale i záludnostem hudební branže a agresivitě bulvárních médií. Je těžké odhadnout kudy by se ubírala její další cesta. Jestli by se stala důstojnou pokračovatelkou odkazu Arethy Franklin či Sarah Vaughan, nebo by se vydala jiným směrem. V každém případě by byla pro posluchače velkým přínosem, i kdyby se vrátila do skromnějšího prostředí londýnských hudebních klubů a prostě si jen tak splnila svůj sen z mládí, o kterém kdysi napsala ve školní eseji: I want people to hear my voice and just forget their troubles for five minutes.

22.09.2021	Diskuse (11)	Konnie