AMYL AND THE SNIFFERS - Cartoon Darkness

70%

Zase ta Austrálie. Kolega se jen před pár týdny odtud vrátil ze služebky a potvrdil, že život je tam pořád velká pohoda. A tato specifická pohoda se zhmotňuje i v jejich hudební produkci. A kdo má pohodičku největší? No přece punkáči. Ti si můžou řvát co chtějí, na koho chtějí a jak chtějí. A ještě jim za to zatleskáme. Možná jsem to trochu zjednodušil, ale faktem je, že australská punková scéna je v posledních letech velmi zajímavá a životaschopná. AMYL AND THE SNIFFERS jsou dokonalým příkladem. I když mají na kontě jen tři plnohodnotná alba, už tím druhým si vybudovali velmi silnou pozici a i v našich luzích a hájích početnou skupinu fanoušků.

Přitom eponymní prvotina představila partu jako divokou, ale upřímně nijak zvlášť výjimečnou kapelu s pořádnou náloží živelných songů na pomezí old school punku a pub punk-rocku. Hned dva roky na to, v roce 2021, to už ale byla rána na solar. Hutnější moderní punkrockový zvuk, výraznější melodika a neskutečný drive společně s kvalitní produkcí ukázaly, že i punk se dá dělat technicky na vysoké úrovni. Zejména, když kapela vypadá a působí autenticky. No a tady stačí jeden pohled nebo poslech. Uštěkaný, drzý projev front-woman doprovázený spoustou grimas, vyplazených jazyků, vybulených očí, neslušných gest, společně se šílenými kostýmy, make-upem a účesy jasně deklaruje, že je jí totálně šumák, co si o ní myslíme. Jede si svoje a kdo by se jí postavil do cesty, toho minimálně roztrhá v zubech. Záda jí jistí kapela s image hospodských rváčů, kteří kolem posilovny ani nechodí, oblečení zdědili po starším bráchovi, vlasy si stříhají evidentně sami (a v ne úplně střízlivém stavu) a hlavní náplní jejich dne je vysedávat v hospodě a bojovat s obsahem pivních sudů. Lehce vyčnívá kytarista Declan Mehrtens/Martens (obě verze příjmení lze na netu objevit), který na první dobrou nevypadá jako punkáč, spíš jako Brian May z Wishe. Každopádně albová dvojka „Comfort To Me“ byla velice vyrovnaná, soudržná a zároveň svěží kolekce a úplně po právu rezonovala po celém světě. Očekávání na další album tím pádem byla nastavena hezky vysoko. Co nám teda Amy se svojí smečkou servíruje v roce 2024?

„Cartoon Darkness“ je jiné než předchozí placky, i když samozřejmě je to spíše evoluční vývoj, žádná revoluce. Album je primárně hodně pestré. Zvukově, stylově, i pocitově. Někdy to dopadlo fantasticky, někdy alespoň zajímavě, ale někdy to i lehce drhne. Abychom si rozuměli, žádné šílené experimenty se nekonají. Rozhodně s žádnou skladbou nešlápli vedle. Jen jsem podle singlů doufal, že celý album se ponese v podobném duchu. 

Z čeho teda nakonec čerpali inspiraci? První zdroj identifikuji v hudbě osmdesátých let, zejména nové vlně. Synťáky a hopsavý rytmus v závěrečné „Me And The Girls“ je toho asi nejlepším důkazem. Na podporu mé hypotézy upozorňuji i na vizuální změnu u Amy, konkrétně její účes. Punkově divoké účesy, „jágrovky“, různé nesymetrické střihy jsou ty tam, a ona teď hrdě nosí parádní a luxusní nadýchaný dámský účes, s kterým by hned zapadla i do seriálu „Dallas“. Nebo že by se nechala inspirovat u Debbie Harry z kapely BLONDIE? To nechám na analýzu některé dámské kolegyně, která by právě pro (nejen) tyto účely mohla posílit „redakční“ tým.

Další zdroj inspirace nacházím v americké hudbě, specificky stoner a desert rocku. Hutnější zvuk, valivá rytmika, tajemnější nádech. Když napíšu, že „Chewing Gum“ je perfektní, jedním dechem zároveň dodám, že „Big Dreams“ už míří do kategorie geniální. Zatímco první zmíněná stojí na jasně deklarované agresivitě, druhá naopak hraje na mystickou notu. První nám nabídne i zajímavé slide sóličko, druhá dává kontra typicky jižanským sóličkem. Místo, kde se ty dvě potkávají, je zpěv. Ano, ta uštěkaná Amy, typicky chrlící sloky jako „drill instructor“ u mariňáků rozkazy na cvičišti, umí celkem slušně zpívat. A nejsou to jen tyto dvě skladby, kde k tomu sklouzne. Třeba „Bailing On Me“ - to je hotová popařina. Sladká, neškodná, vlezlá. A bože můj, jak dobrá! I se sborovým pískáním. Neskutečné!

Zvukově má ke stoneru blízko i textová (a klipová) prasárna „Jerkin“. Tady je to teda spíše bez klasického zpěvu, ale stejně to funguje. Lascivní „Tiny Bikiny“ komentuje problém okolí s tím, že se Amy možná až moc odhaluje. A vytváří zajímavý kontrast mezi špinavým desert riffem kytar a schválně až odporně sleazy refrénem. A samozřejmě zároveň všechny posílá jasně do někam. Na taneční basové lince vystavěná „U Should Not Be Doing That“ ještě více posouvá hranice, kam až se kapela nebojí zajít. „Do It, Do It“ jde ještě o krok dále, ale přitom nás nechává vykročit na taneční parket jen jednou nohou, aby nás hned zase vtáhla zpátky do bažiny garážového punk-rocku.

Vedle těchto zajímavých písniček pak působí několik old-school punkových vypalovaček tuctově a nudně. A možná až lehce zbytečně. Ok, u „Pigs“ je aspoň náznak té Nové vlny, jak ve zvuku, tak v kytarovém motivu v refrénu. Ale „It´s Mine“ zní fakt jak z prvního alba, a i tam by byla spíše do počtu. Já bych tohle prvotní období jejich hudebního vývoje už bez obav uzavřel a nechal za sebou. Vracet se k němu můžou přece na koncertech? Prokázali, že se umějí vyvíjet, a směr kterým se vydali je rozhodně zajímavý. Běžte dál, neohlížejte se! Právě proto zřejmě „Cartoon Darkness“ nepůsobí tak kompaktním a neprůstřelným dojmem jako předchozí „Comfort To Me“, která jela na jedné vlně. Na druhou stranu, za těch 33 minut nás to nestihne začít nudit. Nezbývá než jen doufat, že se někdy ukážou i v ČR.

13.11.2024	Diskuse (1)	Tomáš