ANGEL HEART - Neředěná deprese ve vizuálně poutavém balení

Milí filmoví fandové! Rok 1987, to byly pro mě zlaté časy. Já s džínskou plnou nášivek (HELLOWEEN, SAXON, ACCEPT – no vždyť to znáte), perestrojka uvolňovala ledy, takže v tom roce jsem byl i na svém prvním rockovém/metalovém  festivalu, který se pořádal v Praze a ze kterého mám dodnes schovaný fanzin. Metal byl na vrcholu, stejně jako IRON MAIDEN, kteří řádili po celém světě jako Černá ruka a dokonce zavítali k našim polským sousedům. A také se točily filmy a zrovna rok 1987 patřil k těm velmi plodným, co se týče kvalitních filmových počinů. To se třeba takhle sešly tři mimořádné osobnosti, daly svůj um dohromady a zplodily satanské děťátko jménem Angel Heart. Ale nepředbíhejme.

První z těch osobností byl Alan Parker. Dodnes nevím, co si mám vlastně o něm myslet, kam ho zařadit. Byl tak žánrově neuchopitelný, že ve světě filmu nemá mnoho přirovnání. S naprostou lehkostí střídal vězeňská dramata, psychologické filmy, muzikály, do toho si střihl oscarový kousek s rasovou problematikou, prostě co se týče žánrů, byl jak vlajka ve větru, zcela nestálý, nezařaditelný. V době vzniku Angel Heart měl za sebou již několik pozoruhodných filmů s oscarovými nominacemi a také floydí ´The Wall´, kde mohl naplno prodat svoji mimořádnou imaginaci a cit pro atmosféru.

Tou druhou osobností byla tehdy již vysoce etablovaná hollywoodská hvězda Robert De Niro, o kterém se nemá snad smysl nějak blíže rozepisovat. Snad jen, že v době natáčení tu krásně prodal svoje dlouhé černé háro :o) a mocný plnovous, které potřeboval pro svůj předchozí film ´The Mission´ a umocnil tak již své velké charisma. A tím třetím? Ano, enfant terrible světového filmu, Mickey Rourke. Tehdy ještě nezprzněn plastikami, ženami obletovaný sex symbol, který si vždycky dělal věci tak nějak po svém a přes svůj hvězdný status si vybíral i menší filmy (vzpomínáte na jeho Bukowskiho?). Takže tihle tři, plus románová předloha Williama Hjortsberga a vznikl mimořádný film.

Co je vlastně Angel Heart? Napůl takový klasický detektivní příběh ve stylu toho nejlepšího z Raymonda Chandlera, a napůl – a vlastně z větší části – temný noir, kde se zvláště ke konci krví nešetří a kde moc radosti a úsměvů nezažijete. Je zrovna rok 1955, sychravý newyorský Brooklyn a Mickey Rourke je tu takový ošuntělý Humprey Bogart s neoholeným strniskem na tváři, soukromé očko Harry Angel, který dostává jen ty okrajové nabídky, jako je najít ztraceného psa, či špehovat čísi nevěrnou manželku. Prostě takový ten čudla, co o dobrou práci nezavadí. A ten jednoho dne dostane pozoruhodnou nabídku od záhadného charismatického muže jménem Louis Cyphre, aby našel bývalého jazzového zpěváka Johnnyho Favorita, který se Cyphreem kdysi uzavřel smlouvu na COSI a svoji část nesplnil a prostě se záhadně vypařil. Línému Harrymu se do toho moc nechce, ale dohodnutých 125 dolarů na den je dost a tak se pustí se do pátrání.

Jenže něco tady od začátku smrdí. Pokaždé, když Angel zkontaktuje někoho, kdo by mohl znát místo pobytu zpěváka, je onen dotyčný posléze zavražděn hrozným způsobem. Střelen do oka, nebo udušen svými právě uříznutými genitáliemi, či rozkuchána nožem a se srdcem vyříznutým z těla. Harry chce po první konfrontaci s mrtvým couvnout z pátrání, ale neodolá lukrativní Cypherově nabídce na šek s 5 tisíci dolary („Musíte ho hodně chtít“ – „Nemám rád neuzavřené účty.“).  Angela vedou stopy do sanatoria pro psychicky narušené válečné veterány, zavítá i do New Orleans, kde je konfrontován s kultem voodoo a vše vede k jedinému bodu, děsivému poznání a pointě.

OK, možná pro zběhlého diváka ta „pointa“ není tak překvapivá a třeba si jí dokáže vydedukovat i ze jména zadavatele objednávky (zkuste si v rychlém sledu přečíst jméno Louis Cyphre, asi vás to trkne). Čím je ale ten film tak pozoruhodný, je ta svůdně pochmurná atmosféra. Už první záběry, kde pes olizuje na noční zasněžené ulici krev z podříznuté mrtvoly, naznačuje, že tohle nebude film, který promítnete svým dětem, když je budete chtít na dvě hodinky zabavit.

Faustovské téma o duši prodané ďáblu tu bylo již několikrát, ale snad nikdy v tak vizuálně svůdném podání. Buď je pořád sychravé počasí, s ošuntělým bytem první oběti, snímaném v přítmí, nebo naopak chvílemi prosluněné New Orleans, kde častý déšť navozuje tu správňáckou atmosféru, kterou by každý temný noir měl mít. I když noir …. ke konci to už spíš připomíná nefalšovaný horor, mrtvol přibývá a do toho Parker neustále prostřihává záběry na jakýsi tajemný výtah (který má v samém závěru osudový význam), dále do toho míchá prostřihy z minulosti - záda záhadného vojáka, uprostřed vítajícího a slavícího davu po skončení  2.světové války a pak místnost se zdmi potřísněnými krví, které umývá jakási neznámá černošská žena. Je to takový pelmel reality a snů, přítomného času i divokých představ, který směřuje do hrůzného konce a přitom je vše podáno naprosto srozumitelně, takže se nikdo nemusí bát, že by se v ději ztrácel. Ten není komplikovaný, je vlastně krásně nalajnován a přímočarý, ale to zatím neví pouze Harry Angel samotný. Na rozdíl od vnímavého diváka, který už asi leccos dopředu vytuší. To ale není výtka, prostě takhle ten příběh měl být vyprávěn, jinak to nešlo. A zatímco románová předloha se celá odehrává v New Yorku, Parker chytře zasadil polovinu stopáže do New Orleans, kde střet jakýchsi satanských prvků a voodoo magie nabývá na intenzitě a dodává filmu ten správný náboj.

Angel Heart byl ve své době jedním z mála do mainstreamových kin nasazeným filmem, který dostal rating X, tedy film „obsahující nadměrné násilí, nebo výslovnou sexualitu.“ Zejména o postelové scéně mezi Angelem a Epiphany se mluvilo hodně, kdy Angel v tranzu souloží, přitom ženu škrtí, a do toho všeho kapou na nahá těla čůrky krve ze stropu. Velmi intenzivní scéna, kterou někteří útlocitní kritikové ve své době označovali téměř za porno. Parker dokáže čarovat i ve zklidněných scénách, krásná je třeba ta, kdy Cypher, při setkání s Angelem, požírá vařená vejce a je přitom obdivuhodné, jak z prostého praskání vaječných skořápek a labužnického pojídání vajec dokáže Parker udělat něco zcela znepokojujícího. Tuhle scénu nezapomenete a vejce už vám pak asi nebudou chutnat stejně. :o) Pochmurná,  místy až melancholická hudba zkušeného matadora Trevora Jonese tomu dává tu správnou atmošku, stejně jako neworleanský jazzík a občas Parker šáhne i po znepokojivém hlasitém tlukotu srdce, když zrovna ukazuje nějaký krvavý, nebo záhadný výjev. Prostě, eufemisticky řečeno, je to žrádlo. A vy tímhle filmem nepolíbení, určitě si ho dejte, není nad dvě hodinky výživné krvavé emo flákoty. :o)

Takže u filmu zas někdy příště.

Hodnocení:  90%

20.03.2019	Diskuse (3)	Lima fulci@seznam.cz