ANGRA - Cycles Of Pain

80%

Brazilská kočka potřetí tasí drápy nablýskané „italským lakem“, drápy, kterými vám s klidem urve kus zadku a ani se u toho moc nezapotí. Protřelý harcovník Fabio Lione před pár lety vytrhl Brazilcům trn z paty, když nastoupil na místo zpěváka po Edu Falaschim. Na aktuální desce „Cycles of Pain“ spolu s ostatními uzavírá trilogii, která se stala základem zatím poslední kapitoly příběhu s názvem ANGRA.

Jméno ANGRA se za poslední desetiletku tak nějak podivně ztratilo, společně s ústupem melodického metalu ze širšího povědomí, což je jednoznačně škoda. Hlavně první deska s Lionem – „Secret Garden“ totiž přinesla obrovskou porci neotřelých nápadů a instrumentální perfekci, to vše zabalené v masivní zvukové obálce s nálepkou Bogren. Zmíněná deska byla tak trochu jako Pangalaktický megacloumák ze Stopařova průvodce, který vám jak známo „vyrazí mozek z hlavy plátkem citronu obaleným kolem masivní zlaté cihly“. Jenže výsledek? Nula. Doba prostě takové muzice přestala přát a kapela, která do nahrávky dala všechno, o finanční stránce nemluvě, zůstala v deziluzi. Kytarista Kiko Loureiro vyřešil situaci tak, že se v roce 2015 vydal na „mediálně výživné“ dobrodružství do MEGADETH. Jeho dlouholetý kytarový parťák Rafael Bittencourt tak zůstal po letech sám. Naštěstí Marcelo Barbosa dokázal post kytarového tandemu zaplnit se ctí a svým progresivnějším stylem hry dodal do již tak výživného brazilského koktejlu i něco navíc. V dalším stačí odkázat na více než solidní materiál z alba „Ømni“. Kdo ví, jestli Kiko nezamíří zpět do rodné kolébky, když je jeho mise v MEGADETH v současnosti alespoň koncertně u ledu. Spolu s Bittencourtem totiž tvořili možná nenápadnou, ale o to lepší kytarovou dvojici, jestli ne dokonce jednu z nejlepších, kterou metalová scéna v poslední dekádě mohla nabídnout.

Každopádně teď tady máme novinku „Cycles of Pain“ a musím říct, že drží nastavenou laťku pořád sakra vysoko. Stejně jako „Ømni“ už sice neblýská až tak zářivě jako „Secret Garden“, ale pořád mluvíme o hodně úzce pojaté špičce žánru. ANGRA prostě disponuje vyhranými, a především neskutečně nadanými muzikanty na všech pozicích, čehož také dokáže adekvátně využít. Rytmika je bezchybná. Technické finesy Valverdeho (bicí) a Andreoliho (basa) konzumujete jako na stříbrném podnose. Tahle hra určitě není samozřejmá, nástroje se doplňují. Basa ukázkově kouzlí třeba v „Tides of Changes“, ale i na mnoha dalších místech. Vršek šlehačkového dortu pak představuje bezpražcovka nejen v úvodu titulní skladby. To jsou místa, kde naskakuje husí kůže, protože právě zde standartní dobrá nahrávka přechází v nahrávku skvělou. O kytarových orgiích snad ani netřeba se zmiňovat. Všemu pomáhá veskrze příjemná produkce velezkušeného Dennise Warda.

Kapela i nadále staví na svém jedinečném pojetí speed/prog metalu, ve kterém dokáže v rámci jednoho songu přehodit výhybku třeba jen pouhým pozdržením groovu bicích. Speedová sypačka pak najednou působí jak profesorská lekce z progu. Pro někoho možná kočkopes, ale na jednom písečku si zde podává ruce přístupnost a posluchačská vstřícnost s instrumentálními vrtochy, které by jinak příměji orientovaného posluchače odradily. Navíc kapela zjevně ctí své kulturní kořeny. Ve skladbách je přítomen určitý „duch pralesa“, tribal prvky, ale i samotných folklórních nástrojů. K tomu trocha portugalštiny, jako na začátku „Vida Seca“, a koktejl je připraven. Zmíněného ethno koření je tak akorát, necpou ho zbytečně všude. Výsledek je tudíž lehce exotický a přitom bez problémů stravitelný. Vše halí instrumentální perfekce kytarového obžerství, vypointovaných melodií a občasných záblesků geniality.

Možná jedna dvě věci jsou tak trochu „zbytečně navíc“, deska má přes 58 minut, ale kvalita jednoznačně dominuje. Titulní věc, dvoudílná „Tide of Changes“, „Ride into the Storm“ a závěrečná „Tears of Blood“ (s hostující Amandou Somerville a operním zpestřením) jsou každopádně vály, které z desky „Cycles of Pain“ dělají desku výbornou. A já si to užívám.

06.11.2023	Diskuse (5)	Majk