ANNEKE VAN GIERSBERGEN - The Darkest Skies Are The Brightest

80%

Agapé značí podle Wikipedie jeden z několika řeckých výrazů pro lásku. Má se jednat o lásku pečující. V učení předkřesťanského filozofa Plótína touží taková láska po něčem vyšším. „Agape“ je ovšem i název první skladby z nové sólové kolekce Anneke van Giersbergen. U vstupu velmi jemně, ale důkladně prošacuje způsobilost každého posluchače k emočnímu naladění a příjmu. Příjemný test, poslouchám ji stále dokola, vychutnávám si atmosféru, propracovanost, sílu a lehkost. Nevystavila mi stopku, poukázala jen na predispozici k závislosti na chytře poskládaných a podaných tónech. „Máš navíc?“ Naštěstí jsem dál proklouzl. Hned na úvod možná až příliš velká pecka. Udržet podobnou úroveň po celou hrací dobu není možné. Pocitově a stylem se s ní dokáží poměřovat jen vrcholná sólová čísla Jima Matheose. Občasný shoegazing hluboko v pozadí představuje jeden z mála neakustických prvků. Perfektní smyčce, citlivá rytmika, kytary; vynikající produkční práce se zde střetává s jasnou uměleckou vizí a nezaměnitelným hlasem, který řadu metalistů opájí a konejší déle než čtvrtstoletí. Co víc si lze přát; snad jen, aby to neskončilo.

Myslím, že mohu všechny potenciální zájemce, a tím pádem i adresáty jedné lásky prosté sebelásky uklidnit. Celá hrací doba „The Darkest Skies Are the Brightest“ sice není o takovém emočním odšťavnění, jaké provází skrytou titulku „Agape“, ale i tak je co poslouchat a čemu naslouchat. Nejde o narušování intimní zóny ani její výprodej, nýbrž o výpověď a naslouchání, hledání a nalézání, příjímání a sdílení, o zápas i naprosté odevzdání. Popsané dynamice by hudební jednostrannost nesvědčila. Nové album Anneke je tudíž – přes stmelující akustický prvek – velmi pestré. Pop metal/rock jakoby odezněl v nenávratnu s minulou deskou „Drive“, což by byla pravda nebýt následujících projektů THE GENTLE STORM, a zejména VUUR, které byly ještě metalovější. Únava z tvrdé hudby musela nastoupit o to silněji.

Akustická cesta se proto stala logickým východiskem a zároveň prostředkem k vyplavení, resp. vypořádání další várky nahromaděných emocí souvisejících s kdečím, včetně uměleckého zrání, měnící se životní perspektivy, a tím pádem i priorit. Kdybych měl ve výborném „Drive“ přesto zalovit a najít styčný bod, zmínil bych baladu „My Mother Said“. Společná je však hlavně baladizující forma, pocitově se oproti roku 2013 nacházíme v „jiné vesnici“, méně tklivé, více komornější. Nevím, zda se z této cesty bude chtít Anneke k VUUR ještě někdy vrátit. Osobně bych jí takový krok asi nedoporučoval. Metalově intenzivní folk/world/rocková poloha jí moc sekne. Spolehlivě s ní zaplní a rozbije každý klub; ať se tedy činí další, mladší generace. Absolvování metalových estrád už nemá zapotřebí. V rozhovorech nevyloučila každopádně nic, ani další spolupráci s Arjenem Lucassenem.

Nové skladby připravila sama, doladit bohaté vokální a nástrojové aranžmá jí pomohl producent Gijs Coolen. Dotyčný evidentně dokázal nahlédnout do „mysli a srdce“ a pomohl dát výraz tomu, co zde spatřil, aniž by klesl na úroveň podomního prodejce šablonovitého zvuku. Rozdíl oproti skvěle vyprodukované „Drive“ je obrovský, samozřejmě ne ve smyslu kvalitativním. Intimita sdělení „The Darkest Skies …“ každopádně nemá podobu vychytané pokojíčkové produkce nahozené elektronikou. Co do prostředků působí nový materiál poměrně konzervativně, potěší tradiční zvukomalbou a nástrojovou variabilitou, aniž by sklouzával do sfér vyhrazených kýči. Pominutí dnes tak populárních elektronických prvků působí odvážně, tepelné ztráty nikdo riskovat nechtěl.

Absence hudebního electro-neklidu neznamená méně nápadů, nároky na posluchače jsou ovšem o něco vyšší. Doufám, že se střetnou se stejně otevřenými hlavami, na jaké měla štěstí pozdní sólová tvorba Roberta Planta. Nejen v klipovce „I Saw a Car“ lze navíc akustické Led určitě vystopovat. Přiznám se, že mně chvilku trvalo pochopit, jak je retro klip, věnovaný spokojeně(?)-vyprázdněnému životu jedné středostavovské paničky, a jeho hudební doprovod kvalitní. Chlap by nic takhle neagresivně zákeřného vyprodukovat pravděpodobně nedokázal. Zpočátku jsem se nechal unášet hlavně atmosférickými písněmi typu „The End“, „My Promise“ či „Love You like I Love You“. Teprve později přišla chvíle např. pro vstřebání fúze world music s country v „Keep It Simple“. Otrocky přeloženo „ponechej to jednoduché“, nebo volně „neřeš to“. Propracované nástrojové motivy zde v souladu s názvem nečekaně přechází do prosté country formy. Znovu musím pochválit smyčce. Zapracování houslového tria považuji za vzorové a veskrze přínosné. Výsledek není soundtrackový, často koketuje s komorní hudbou, jejíž emoční sílou jsem byl svého času dost překvapen.

Kouzlo novinky tedy přes veškerou pestrost netkví ve škále nálad, ale v jejich intenzitě, která do jisté, ne nepodstatné míry, odkazuje ke scéně, z níž Anneke vzešla; v tom také spočívá její originalita. Fakt, že zazní spousty perkusí, latino rytmy, trubka apod., přitom neřešíte. Produkčně vše drží, vatu jsem prakticky neznamenal, smutné momenty nesměřují k beznaději, pozitivní hřejí. Sympatická Holanďanka nám prostě namíchala silné antidepresivum. Pojišťovna vám ho sice neuhradí, jako bezemisní palivo na pokračující životní pouť či investice do duševního zdraví se však jeho nákup vyplatí. Přestože před sebevraždou stoprocentně neochrání, spoušť se po poslechu „The Darkest Skies …“ bude mačkat zas o něco hůř. Nedává málo. Žádné panské rady člověka, který má x důvodů ke štěstí. Jen jeden sdílený, uvěřitelný příběh talentované osůbky, která krásně zpívá a snaží se nacházet pozitiva i na chvílích, kdy vám do zpěvu není. Vynikající deska!

22.03.2021	Diskuse (8)	Pekárek hackl@volny.cz