ANNIHILATOR - Feast
Sice jsem si na festivalu Masters Of Rock před pár lety všiml, jak to současným ANNIHILATOR koncertně stále šlape, ale co se týče nahrávek, už to dle mého názoru zas tak slavné není. Stvrzením je čtrnáctá řadovka Kanaďanů nazvaná „Feast“, která vychází právě v těchto dnech a nabízí vcelku obstojnou avšak nijak oslňující porci power metalového riffingu, tradičně brilantního Watersova sólování a songy, které zůstávají tak trochu za očekáváním. Současní ANNIHILATOR mi totiž přijdou jako slepenec celé řady stylových poloh, v jakých se tahle kapela v průběhu své pětadvacetileté kariéry nacházela. Chybí mi zde ústřední pojítko, kompaktní názor, který by kapelu dostal znovu tam, kam patřila před dvěma dekádami. Z koncertního provedení bylo před třemi lety zřejmé, kterak si spolu Jeff Waters a Dave Padden muzikantsky rozumí. Přehráli tudíž zajímavý průřez svojí tvorbou, nicméně nová deska odhaluje zcela opačnou stránku věci a sice naprosto průměrnou formu, co se týče současných skladatelských schopností.
Album začne vysokorychlostní thrashovou vánicí „Deadlock“, která si
bere inspiraci v období počátků tohoto žánru. Na rozdíl od debutové
jízdy SLAYER („Show No Mercy“) však příliš nebaví a působí v současné době tak nějak mimo mísu. Ani na několika dalších skladbách v čele s „Demon Code“ se toho příliš nemění. Jenže to jsou věci, které album ne úplně přesně reprezentují. Osobně sice nemám přílišné pochopení pro tyto návraty ke kořenům, tedy určitě ne
u kapel, kterým chybí v pozdním období výrazná jednosměrná vývojová linie a furt se tak nějak
plácají okolo toho svého zastaralého výrazu s občasným vykouknutím někam jinam a rychlým vracením se na své místo. Kanaďané se však snaží (po kolikáté už?) na jednom nosiči pojmout větší stylové spektrum, bohužel ne úplně všechny songy k sobě pasují.
V případě ANNIHILATOR mám občas pocit, že neví kam se vydat. Některé jejich pozdní desky na mě působí jako splácanina všeho, co jim zrovna přistálo na nose. Jsou zde thrash nářezy, power metalové riffovačky, občas nějaká balada - pokud máme štěstí tak povedená, a pak nějaký ten experiment, tak jako letos v případě „Wrapped“, kde Padden zní jako punkovej floutek Nicke Borg, co vedl donedávna BACKYARD BABIES. Skladba tak působí v rámci letošní novinky dost nesmyslně. Něco takového však již u ANNIHILATOR známe (rozličné experimenty s industrialem, crossoverem, punkem... zhruba v druhé půli devadesátých let, ale i v dalších období) a tak se nebudeme tvářit překvapeně, když i v průběhu další podivnosti „No Surrender“ hlaholí funkové party, které se posléze přehoupnou do power metalových zasekávaček, a tak to celé působí, jakoby tu devadesátky byly navěky. Hlavní otázkou zůstává, zdali ANNIHILATOR ještě někdy vydají brilantní a ucelenou sadu po vzoru svých prvních tří až čtyř řadovek?
S postupujícími skladbami je mi jasné, že se zde žádné velké posvícení konat nebude, navíc Paddenův zpěv mne rozhodne nenaplně bůhvíjakým nadšením. Za nejlepší song považuji zdejší baladu „Perfect Angel Eyes“, která dá tak trochu vzpomenout na zřejmě posluchačsky nejpřívětivější nahrávku ANNIHILATOR - „Set The World On Fire“, a pak snad ještě „Fight The World“, která se vyjímá nad ostatní zejména nasazením, které ostatně není příliš vzdáleno skvělým prvním dvěma počinům „Alice In Hell“ a „Never, Neverland“, tedy albům, na kterých psal Jeff Waters thrash metalovou historii, což už dávno neplatí.
| 08.09.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
