ANNIHILATOR - Ballistic Sadistic

80%

V žebříčku zbytečných činností mám hodně vysoko debatu na téma, jak se majitel značky ANNIHILATOR a vynikající kytarista Jeff Waters vykrádá. No tak dobře, voda je mokrá a Waters recykluje; odjakživa! Dotyčný má ovšem na své straně jednu nespornou výhodu, jeho styl hry má řadu unikátních prvků, které brání tomu, aby nás podobným kytarovým elixírem sytily desítky retro kapel. S noblesou extrémně nabušeného metalového mariňáka hraje naprosto precizně a po svém, co chce a jak chce. Revizní poslech posledních čtyř alb mě navíc ujistil o tom, že určitý vývoj stále probíhá; pravda, v mezích kánonu kodifikovaného vlastními klasickými díly a nutkavou potřebou hrát tvrdě, poněvadž taková je doba. Za této situace postrádá smysl stále čekat na zásadnější krok (kam vlastně?), zvlášť když se pálí ze všech zbraní a pravidelně dosahuje úrovně, která ztělesňuje tu nejvyšší, zároveň samostatnou a z povahy věci (konkurence neexistuje) i uzavřenou ligu. Těšme se tedy z profesorské hry a bavme se zejména o tom, jak se vydařila aktuální sezóna.

Samotný Jeff v jednom z posledních rozhovorů uvedl, že poměr ve prospěch výše zmíněných klasik navýšil z 50 % na 75 %. Podobná prohlášení je třeba vždy brát s rezervou, vlastně na nich ani nezáleží, protože nejdůležitější bude vždycky kvalita skladeb. Otázka by tudíž mohla znít třeba takto, šlehají z nové desky kanadského kytarového šílence víc než jen nářezové etudy pro doprovodnou a sólovou kytaru, doplněné rádoby agresivním „odnikud nikam“ zpěvem? Jinak řečeno, otestoval sveřepý Jeff – jako potenciální melodik – pro změnu podobný arzenál, jaký už dávno a s úspěchem zkusili třeba KREATOR, a přidá na heavy, resp. power metalu; prostě nějaké ty přímočařejší melodické háčky? Nejsem si úplně jistý. Co se však týče retra, zde opravdu zabral. Každopádně v rozhovoru vám toho o nynějších parametrech své tvorby i o čemkoliv jiném nakecá v rekordně krátkém čase hafo. Jako kdyby své kytarové umění přinášel i do této sféry.

„Ballistic, Sadistic“ je v prvé řadě ostrý kytarový nářez, kterému žádný thrashový fanoušek není schopen dlouho odolávat. Dokonalé riffy, vycíděné do maximálního lesku, nekompromisně řežou, aniž současně drtí. Hutnost (groove) definitivně ustupuje obvyklé ostrosti, čemuž pomáhá i tradičně skvělá baskytara. Watersova technika je skutečně odzbrojující, navíc ji za pár vteřin bezpečně poznáte; skoro bych řekl, že se stále zlepšuje. O návratu až někam k „Alice In Hell“ a „Never Neverland“, a to i co do typu agresivity, která si z novějších (rozuměj modernějších) časů půjčuje jen minimálně, se diskutovat rozhodně nebojím. Některé instrumentální pasáže znějí skvostně, a pokud vám budou připadat ve vztahu k mocnému riffostroji snad až příliš kontrastní, nezbývá než si uvědomit, že právě tak mají klasičtí ANNIHILATOR znít. Principál za mikrofonem se snaží a já mu kupodivu nemám co vytknout. Vokální linky se od časů debutu zas tak neliší a některé z nich díky svému melodickému základu připomenou i časy o něco pozdější, a hlavně uvíznou v uších. Diskuse se proto může vést i o konkrétních skladbách, což je opravdu pokrok.

Dokonce ani „rutinní“ thrashové nářezy neotravují bohapustou agresivitou a prázdnotou, nechtěně, nicméně o to více korespondující se stylem albových obálek z poslední dekády. Nejsou totiž pouze oživovány povinnou kytarovou ekvilibristikou, ale dodržují vytyčenou retro linii, táhnoucí se od debutu až k polohám, kvůli kterým mají ANNIHILATOR dodnes věrné posluchače. Jde přitom o striktně americkou školu thrashe. Hodně zbystřit by tudíž měli i fanoušci MEGADETH a TESTAMENT, no dobře i (staré) METALLICY; tady jsem pokles tesťáku nezaznamenal. Ještě pár slov k bicím. Waters se nikdy netajil svou náklonností k moderním technologiím. Na minulém zářezu „For the Demented“ bych mu přiznaný automat (sampling) sežral i s navijákem. Jestliže dnes tvrdí, že na novince spolupracoval se svým novým bubeníkem Fabiem Alessandrinim, tak z uvedeného faktu vycházím. Přesto volím opatrnější formulaci v tom smyslu, že „bicí se podvedly“ na jedničku.:-)

Před závorku bylo, myslím, vytčeno už dost. Neváhejte a frekventovaným poslechem si do ní doplňte zbytek. Fanoušci „Neverland, Neverland“ a „Set the World on Fire“ se sice stále nedočkali, ale pokud mají rádi dobrý thrash, a to v intenzitě a podání blížícím se debutu, novinka má potenciál mocně oslovit i je. Jeff proto udělal své maximum a navrch přidal řadu momentů, ve kterých jim ono čekání osladil. V podstatě již mluvím i o kompletních skladbách. Například „Psycho Ward“ a „Lip Sevice“ by mohly na některé ze zmíněných desek v pohodě zaznít. Holt Jeff asi pomalu začíná chápat, že by své síly neměl přepínat ve snaze o oslovení publika, které na něj není zvědavé, resp. možná ani neexistuje, ale o to víc se věnovat tomu stávajícímu, tj. komponovat písně, nejen výkřiky. Snad mu brzká koncertní odezva napoví zas o něco více. Řadu stárnoucích muzikantů přeci baví, když jejich hudba pořád někoho baví; o finančním aspektu nemluvě. Pane Waters, přeju si dodat příjemné melodie natočené ve formě krásného a osobitého thrash metalu podle světového bestselleru „V zajetí metalových kytar“. Jo, prý jste dělal ghostwritera. Co ho takhle dělat sobě samému?

S hodnocením si nevím rady, osciluju.:-) Jako thrash silných 90 %, jako ANNIHILATOR solidních 70 %. Děkuji, průměr už spočítat umím.

06.02.2020	Diskuse (69)	Pekárek hackl@volny.cz