ANNIHILATOR - King Of The Kill

80%

V závěru roku 1993 čekal ANNIHILATOR pád na dlažbu. Vydavatelství Roadrunner Records, znepokojené nedobrými prodeji alba „Set the World On Fire“ svých v minulosti hodně prosazovaných svěřenců, to s kanadskou kapelou navždy odpískalo. Možná to bylo v té době přičítáno jisté náklonnosti Waterse k melodičtějšímu Hard N´Heavy zvuku zachycenému na onom předchozím vynikajícím nosiči, nicméně dnes již víme, že šlo o celkovou obměnu hudebního klimatu. Tehdy se posluchačský vkus spíše odvracel od všeho melodického, nesoucího sebou romantizující stopy rockové klasiky, silných refrénů a balad. Nicméně onen strmý pád sebou nesl i Jeffovo rozloučení s jeho tehdejšími spoluhráči a prakticky značil nový začátek.

Ve studiu u svého velkého kámoše a někdejšího dávného spoluhráče Johna Batese, frontmana kapely BATES MOTEL, tak začal promýšlet a nahrávat songy připravované pro nadcházející album a to, aniž by tušil, kde materiál nakonec vyjde a s jakou podporou. Coby někdejší Jeffův spoluhráč z úsvitu jeho kariéry se jej John Bates snažil přesvědčit, aby se zpěvu tentokrát chopil sám a on jeho rad nakonec vyslyšel. Z ostatních muzikantů tvořících později sestavu ANNIHILATOR byl ve studiu akorát bubeník Randy Black, který nové skladby nejen že výtečně nabubnoval, ale stal se nedílnou součástí projektu na další tři roky. Kanaďané nakonec podepsali u anglické stáje Music For Nations, kde deska „King Of the Kill“ nakonec vyšla na podzim roku 1994.

V podstatě šlo o klasické album ANNIHILATOR stavící na typické nařezané kytarové hře Jeffa Waterse, zde vklíněné do poměrně přímočarých metalových songů. Hlas principála byl stejně úsečný jako kdysi ten od Randyho Rampage, nicméně skladby byly již méně zběsilé než ty v dobách debutu „Alice In Hell“, takže docházelo i na náznaky větší melodiky. Sice šlo oproti minulé desce „Set the World On Fire“ o krok vzad, kdy se kapela vykazovala projevem, který se tolik nepouští na tenký led melodického pojetí, ale na druhou stranu, pořád si udržovala obstojnou kvalitu a drive. Mám pocit, že čtvrtá deska na tu předchozí vlastně navázala bez zádrhelu.

Stěžejním songem se nakonec stal titulní kus „King Of the Kill“, hymnus inspirovaný klasickým heavy metalem osmdesátých let a melodikou britské oceli Jeffovi nejoblíbenější metalové legendy měl v sobě potřebný náboj a přímočarost, ale i velký potenciál zapamatovatelnosti. Album však začíná snad nejméně tradičně. Píseň „The Box“ spíše připomínala tehdejší kapely inspirované industrialem a crossoverem, neboť do pozvolného, avšak úsečného rytmu zněl repetetivní strojový riff a Jeff neživotně deklamoval text inspirovaný vzpomínkou na chvíle, kdy jeho život postrádal opěrný bod. Podobný začátek mohl staré příznivce asi trochu mást, ale pokud u alba vydrželi, nakonec museli uznat, že se zas tolik nezměnilo.

Deska dále obsahuje několik silných vypalovaček, kde nechybí typické power riffy a pestrá sóla, tak jako je tomu u „Second To None“, „Hell Is A War“ nebo „Annihilator“, songy poplatné zvuku kapely v dobách nedávné minulosti. Vzpomínky na drogové eskapády rozněcuje jediná balada „21“, která se sice nemůže měřit s jemnějšími perlami minulé desky, ale pořád si myslím, že nejde o úplný provar. Jsou zde i nějaké kratší instrumentálky, většinou hozené do akustické podoby – např. „Bliss“, a tak je album „King Of the Kill“ prakticky nekonfliktní skládankou z písní, jaké dal Jeff Waters dohromady v době deziluze, kdy přišel o smlouvu u stáje, která ve své době určovala podmínky metalového trhu. Čtvrtá řadová deska prakticky definitivně zakončuje první a nejlepší období kariéry tohoto talentovaného metalového hudebníka, jehož nekonečnou vytrvalost a vůli může leckdo obdivovat ještě dnes, neboť Waters rozhodně nevypadá na někoho, kdo by ze své husté frekvence střídání nahrávacích frekvencí alb s koncertními turné slevil.

22.07.2020	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz