ANNIHILATOR - Never Neverland

100%

Snad ještě lépe se podařilo v roce 1990 kanadským ANNIHILATOR navázat na svůj oceňovaný a uznávaný debut „Alice In Hell“ s deskou druhou. Navzdory nutné výměně na postu zpěváka, kde problematického alkoholika Randyho Rampage vystřídal o něco zajímavější a neotřeleji znějící Coburn Pharr. Už tehdy kanadská kapela, opírající se zejména o technicky vyspělou a strojově přesnou instrumentaci, dávala najevo, že hlavní hybnou silou jejich zvuk vždy byla, je a bude hlavně kytara Jeffa Waterse. Přestože debut působil jako svěží příval nahromaděné energie, Watersových jadrných kytarových riffů a vynikajících sól, Kanaďanům se podařilo tento thrashmetalový základ, opírající se o nezapomenutelnou hymnu „Alison Hell“, na následující desce „Never Neverland“ ještě zdokonalit. Přistoupili k novým skladbám zas o něco sofistikovaněji. Ty vznikaly ve Vancouveru od počátku roku 1990 a výsledku se veřejnost dočkala v září téhož roku. Nebylo pochyb, že se kapela složená, kromě Waterse a nového vokalisty Pharra, z rytmické dvojice Ray Hartmann (bicí) a Wayne Daltrey (baskytara) posunula znatelným způsobem k technické dokonalosti a pestřejšímu vyznění. Do sestavy bezprostředně po nahrávání naskočil ještě druhý kytarista Dave Davis, jehož úlohu hromosvodu všemožných vtípků a fackovacího panáka mu v průběhu následného turné nezáviděl snad nikdo věci znalý. Nicméně album „Never Neverland“ už bezprostředně po vydání velice bodovalo a stalo se nakonec jedním z nejlepším metalových počinů vydaných v plodném roce 1990, kde se to ostatně dechberoucími metalovými kolekcemi zpoza Atlantického oceánu jen hemžilo.

Skladby sice nevládly podobnou divokostí a rychlými tempy jako tomu bylo v případě debutu, ale ukázaly především dokonalejší skladatelskou stránku ANNIHILATOR. Jeffova kytarová hra působila vyšperkovaněji a vše na albu jakoby mělo své místo tuto největší devízu zvuku ANNIHILATOR podpořit. Již úvodní „The Fun Palace“ předestře nezapomenutelné kytarové motivy a brilantní harmonie. Technicky vytříbený song představí hravý potenciál Watersovi kytary a podpora u zvláštně nakřáplého hlasu Coburna Pharra staví zejména na zvukovém kontrastu ve vztahu k Jeffově jiskřící hře. Výsledkem je velmi pozitivní píseň. Strojové tempo určuje ráz následující „Road To Ruin“, která vlastní mnoho sekaných riffů a přesnosti jdoucí ke chvále výtečné rytmické sekci. Ještě o něco progresivnější potenciál má třetí „Sixes And Sevens“, kterou zahajuje krystalicky čistá akustika, aby se song posléze zlomil do své dravější části a působil poměrně dravě a dynamicky, ostatně tak jako bylo záhodno na popřední těleso operující v oblastech technického power metalu či techno-thrashe zaoceánského střihu. Pilotním singlem se stala zpěvná hitovka „Stonewall“, snad nejchytlavější a nejpřímočařejší skladba celého kompletu. V ní měl možnost ukázat v trochu pestřejších perspektivách svůj zastřený výraz také zpěvák Coburn Pharr. Bohužel na jeho setrvání v sestavě ANNIHILATOR nedošlo, protože na následném turné docházelo k prvním osobním problémům a konfliktům s Jeffem.

Asi nejzapeklitější skladbou se stala titulní „Never Neverland“, skladba, která v sobě drží nemalý potenciál progresivity a prakticky se svou náklonností k strukturální pestrosti, vrstevnatosti a svobodomyslnosti, útočí na vysoké příčky v oblasti umělečtějších forem metalu.  Opírá se nejen o časté změny temp, ale nabídne i atmosféričtější motivy a obrazotvorné pasáže. Nicméně to, co zde na kytaru předvádí Jeff Waters, je prostě báječné a dodává do alba parádní uměleckou nadstavbu. Na desku se nakonec podařilo dostat a v přepracovaných a přezpívaných verzích realizovat i skladby, jejichž zrod se datuje ještě dlouze před vznik debutové desky – jsou to další divočiny „Phantasmagoria“ a „I Am In Command“, které v dospělejším a technicky vytříbenějším podání dokonale do kompletu zapadají. Druhá polovina desky sice neměla podobný potenciál chytlavosti jako první, ale co do umělecké nadstavby působila s tou první vzácně vyrovnaným dojmem. Šlo by zmínit tak trochu punkově orientovanou „Kraf Dinner“, která je, díky instrumentální brilanci, víc než jen srandičkou na téma posedlosti jídlem, dále pak zběsilé pecky „Imperiled Eyes“ a „Reduced To Ash“, které jsou rovněž učebnicovým příkladem stylu ANNIHILATOR. Album „Never Neverland“ je tak do dnes ukázkou špičkového a sofistikovaně provedeného thrash metalu té nejlepší možné řemeslné úrovně. Tento druh hudby jí dosáhl právě na počátku devadesátých let, kdy se stával technicky náročnějším a netlačil vše před rychlost a tvrdost, ale naopak, ona vytříbená instrumentace byla pro řadu kapel tím nejdůležitějším.

ANNIHILATOR posléze odjezdili důležitá turné, z nichž to nejznámější proběhlo v předprogramu tehdy znovuzrozených metalových bohů JUDAS PRIEST, tou dobou propagujících svůj opus magnum „Painkiller“, kde si Kanaďané samozřejmě získali celou řadu nových příznivců. Nicméně brzy došlo na zmíněná personální zemětřesení, která po boku Jeffa Waterse nakonec přežil pouze baskytarista Wayne Daltrey (bohužel také jen na několik let) a tak uvolněné pozice v sestavě ANNIHILATOR čekaly na příchod úplně nových muzikantů. Lze říct, že se za těch třicet let do dnes moc nezměnilo. Snad jen fakt, že i přes svou úžasnou hru a neuvěřitelné nasazení, nedokáže bohužel Jeff Waters od devadesátých let vybřednout ze začarovaného kruhu nepříliš přínosných, skladatelsky banálních a vzájemně si schématicky podobných nahrávek. První čtyři alba zůstávají nepřekonána.

20.07.2020	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz